„Když se každý rok žáci ve škole baví, kde byli o prázdninách, naši kluci vždycky odpovídali, že oni zase nikde. Pokaždé nás přitom prosí, že chtějí vidět moře. Letos jsme si řekli, že jim přání splníme, ani manžel ještě u moře nikdy nebyl,“ vypráví pětatřicetiletá Eva Ševcová z vísky na Náchodsku.
Manželé se třemi syny a psem proto vyrazili před dvěma týdny k moři do Polska. Po třídenním koupání v Baltu ale jejich vysněná dovolená skončila na dálnici, kde zoufalá rodina strávila neuvěřitelné tři dny, než se díky pomoci místních lidí dostala domů.
Ševcovi žijí v chátrajícím domku na okraji vesnice, který si před třemi roky koupili za 300 tisíc korun. Kolem stavení pobíhají po udusané hlíně husy a kachny. Rodina je nechová na maso, ale jen tak pro zábavu. „Vždycky jsem chtěl mít kolem sebe zvířata,“ říká Jan Ševc.
Manželé nejdřív uvažovali o zájezdu. „Cestovka ale chce hodně peněz, raději jsme je dali do nových plastových oken a řekli si: V Polsku je přece také moře, tam snad nějak dojedeme, to není tak daleko,“ líčí Eva.
Za třicet tisíc korun koupili sedmimístný Fiat Ulysse. „Na inzerát. Majitel se zaručil, že je v pořádku, a my neměli důvod mu nevěřit,“ zadívá se na auto na dvorku vedle domu. Už má něco za sebou – vzadu popraskaný nabouraný nárazník, místy lakované, přesto s relativně čerstvou technickou kontrolou.
Předminulý pátek vyrazili. Na střeše matrace, v autě lednici, vařič a hromady jídla a pití. Dorazili na parkoviště u kempu ve městě Mezizdroje, odmontovali sedačky, které hodili na střechu, a do auta položili matrace, polštáře a deky.
„Celá dovolená nás vyšla na 2 600 korun, dva tisíce za naftu, šest stovek za pobyt,“ líčí Eva. Pobytem myslí poplatek za parkování na plácku, kde přespávali.
Autobaterii vybila lednice
V pondělí ráno se měli vydat na cestu zpět. Jenže nastal první zádrhel, v autě měli vybitou baterii. Rodina to přisuzovala lednici, kterou měli přes autobaterii zapnutou. Nabít ji pomohli jiní řidiči a cesta se zpožděním začala.
Po pár desítkách kilometrů však zaslechli silné klepání v motoru. Jako když někdo tluče dvěma železnými tyčemi o sebe. Ujeli sotva 80 kilometrů a raději zastavili na pumpě na parkovišti u McDonald’s. Závada: kladka řemenu k alternátoru, který dobíjí baterii, se rozlomila. Evidentně byla už jednou opravovaná a ostatní řidiči, kteří se k bouchajícímu motoru seběhli radit, je od další jízdy zrazovali. Dokonce je strašili, že se jim přestanou točit kola, zablokují se a auto „poletí přes střechu“.
U sebe měli 77 zlotých
Eva Ševcová volala pojišťovně a žádala odtah. Věřila, že ji do Čech dovezou, protože měli připojištění auta do zahraničí. „Jenže jsem se dozvěděla, že pojistka pokrývá jen náklady do 1 500 polských zlotých (9 000 korun) a že zbytek musím doplatit. To ale mělo dělat 35 až 45 tisíc korun. Řekla jsem jim: Kde bych na to vzala? Takové peníze nemám ani doma,“ vypráví. U sebe měli jen 77 zlotých (460 korun), a tak auto stálo.
Neuvěřitelný příběh ztroskotaných Čechů v Polsku má mobilní ponaučení |
Navíc se manželům vybily mobily, a kvůli slabé baterii si je nemohli dobít. Na parkovišti trčeli osm hodin, poprosili řidiče o pomoc, ale bez peněz všichni jen krčili rameny. Padla noc. „Říkala jsem, co tady budeme dělat? To tady máme zůstat přes noc? Opuštěni v autě? Rozhodli jsme se, že pojedeme dál, co to dá,“ vzpomíná Eva.
Vyrazili dál. Po pár kilometrech se rozsvítila kontrolka oznamující, že baterie nedobíjí. Světla začala blednout, přístroje pohasínat a elektronika postupně jednotlivé přístroje odpojovala. Slabě osvětlené auto jedoucí po dálnici padesátkou záhy upoutalo pozornost policistů. Nařídili zajet na odstavnou plochu a tam cesta Ševcových skončila.
Sedíte, brečíte, a čumíte
„Věděla jsem, že to je konec,“ vypráví Eva. Byly dvě hodiny po půlnoci, a rodina tak znovu přeměnila auto na „karavan“. Autosedačky vyházeli na střechu a dovnitř dali matrace, karimatky, rozložili polštáře a deky pro děti. „My jsme spali vepředu, děti vzadu. Jenže stejně spát nešlo, furt jsme přemýšleli, co budeme dělat. A tak jen sedíte, brečíte a čumíte z okna,“ dodává Jan.
Ráno ze zoufalství vybalili deky na protilehlou mez. Jan obcházel jedno auto za druhým a ptal se na pomoc. Dokonce oslovoval i cestáře. Marně. „Řekla jsem, že když už tam máme chcípnout, tak si lehneme alespoň ven, protože v autě bylo nesnesitelné horko. Připadala jsem si jako na poušti, pití nebylo, jídlo docházelo,“ vypráví Eva.
Na odpočívadle strávili dva a půl dne. Dokola se odehrávala jedna a tatáž scéna. Když už u auta označeného výstražnými trojúhelníky a s cedulí „SOS Česká republika“ na střeše někdo zastavil, vzápětí odjel, jakmile se rodina zmínila, že má posledních 77 zlotých a drahý odtah si nemohou dovolit. Najednou zastavil Polák s dodávkou a začal slibovat, že sežene pomoc a postará se, aby se česká rodina dostala z odpočívadla do servisu, zalarmuje policii i ambasádu.
Češi vyvolali v Rakousku poplach kvůli medvědům. Ti tam přitom už roky nežijí |
„Odjel s tím, že se vrátí za patnáct minut, maximálně půl hodiny. Když dvě hodiny nejel, už jsem propadala další bezmoci, brečela jsem. Pak přijel i s policií a odtahovkou,“ vypráví.
Rodinu vzal do hotelu, kde je ubytovali, dali jim jídlo a později řekli, že nemají dál nic řešit a pobyt mají zdarma.
Protože oprava auta měla trvat dva týdny, spojila se rodina přes ambasádu s příbuznými. Eva zavolala babičce, ať pošle do Polska peníze přes Western Union. „Jenže babička o berlích by nedokázala dojít to někam odeslat. Díky ambasádě jsme se spojili s mojí matkou a ta slíbila, že sedne do auta, peníze přiveze a nás vezme zpátky do Čech,“ vypráví Eva.
Na pomoc jela babička, skončila v Berlíně
A začala druhá neuvěřitelná část jejich příběhu. Matka vyrazila podél německo-polských hranic na sever, jenže zhruba v polovině cesty jí přestala fungovat externí navigace, protože v jejím autě pro změnu nefungovala elektrická zástrčka a přístroj se vybil. Matka pokračovala podle papírové mapy. „Mělo to trvat pět šest hodin, ale najednou to bylo patnáct a máma nikde. Když jsem jí volala, řekla, že zabloudila a jsou tam kamiony a nápis Berlín. Byla v Německu, vystresovaná a zmatená,“ dodává Eva.
Matka špatně uhnula z dálnice a do Polska přijela až v osm hodin večer. V tu dobu přišel do hotelu za rodinou cizí muž a oznámil jim, že auto se podařilo okamžitě opravit v přepočtu za tři tisíce korun. A že o víc se starat nemají, že to „dobrá duše zaplatila“. V den Janových pětatřicátých narozenin.
Poláci mají Čechy rádi. Památky, zoo i hory jich chtějí přilákat víc |
Rodina mohla konečně vyrazit zpět do Čech. Na dálnici však auto znovu zahaprovalo a kontrolky několikrát problikly. „Jak jsem ateista, tak jsem se modlila a říkala: ‚Bože, už ne!‘ Dojeli jsme,“ oddychne si Eva.
Příští rok se chtějí do polského hotelu vrátit a znovu poděkovat. Ovšem jestli se jim podaří našetřit peníze. Kvůli dluhům, které oba mají z mládí, kdy si napůjčovali zhruba tři sta tisíc korun, i proto, že Jan vyrůstal v dětském domově a do startu do života příliš připravený nebyl.
Dluh dnes musejí splácet, Jan pracuje jako kalič ve strojírenské firmě, Eva je v invalidním důchodu a na život celé rodině zbývá měsíčně jen zhruba dvanáct tisíc korun. „Musíme splácet. Když jsme si dluhy nasekali, máme věci oblepené exekutorem, ale na cestu do Polska našetříme,“ říká Eva.
