Ale protože festival, jenž dnes otevírá brány, obnáší každý rok více než sto tisíc vydaných vstupenek, není to zase tak okrajová událost, aby nestálo za pokus uvést na pravou míru alespoň pět z četných pověr a mýtů, které o filmovém festivalu kolují.
Zaprvé: jde tu jen o bohaté večírky.
Ano, existují, i ty ústřice se na některých povalují, ale na dračku nejdou. Rauty se totiž konají po desáté večer, takže hladoví se zasytí raději gulášem, sytí nedávno večeřeli a zbylí neriskují, že by ústřice čekaly na ledu pár horkých hodin.
Jiné tamní akce si říkají "neformální setkání", což značí deci vína, tři slané tyčinky a půlku vejce s petrželí na osobu. Mnozí si nakonec zaplatí skleničku v lidovém stanu mezi mládeží, čímž si ušetří honbu za pozvánkou, škrcení v kravatě nebo ochrankou a čelist ztuhlou od salonního úsměvu.
Zadruhé: politici a sponzoři tu kují pikle.
Ano, kdo chce vidět spiknutí na každém rohu, může mít ten dojem. Ale byť se iluze o pronikavém intelektu správců této země dávno vypařily, přece jen tak pitomí nejsou, aby pokoutní kšefty domlouvali právě na místě s nejvyšší hustotou kamer, fotografů a drben na metr čtvereční.
Totéž platí o bájných milostných orgiích: jen sebevrah si začne románek pod drobnohledem bulváru, jenž má ve Varech pohotovost.
Zatřetí: všechno se točí kolem hvězd.
Ano, jenže tak dvě hodinky denně. Vzrušující představu o hvězdném prachu na každičké rohožce však rozbíjí fakt, že na jednu známou tvář připadá ve Varech asi tak pět úředníků, kteří vyrábějí semináře, konference a porady na absurdní témata typu Jak porazit Hollywood, z nichž vzápětí sepisují různé zprávy, rozbory, záznamy, rezoluce a výzvy, jen dále rozmnožující festivalovou záplavu papírové marnosti.
Začtvrté: roztáčejí se tu obrovské peníze.
Ano, ale kousíček vedle. Nikoli v limuzínách, jejichž řidiči zbožňují dobrodružnou půlkilometrovou jízdu z hotelu do hotelu stokrát denně, nýbrž na kolonádě hlaholící ruštinou.
Možná tady letos zazní – Kto éto? Robert De Ňiro? Skólko on polučájet za kartínu? Dvadcať milionov dolarov? Cha – moj šafjor polučajet tridcať!
A pátá fáma: festival žije mimo realitu.
Ano, ale výjimky se najdou. Není rána, aby se nehledalo v novinách, co zase napadlo Paroubka a nač zase zapomněl Čunek. Na některé české stálice zkrátka žádná hvězda nemá.
