ilustrační snímek

ilustrační snímek | foto: Anna Vavríková, MAFRA

Od šití roušek až po jejich odmítání. Jak Češi prožívají dobu koronavirovou

  • 102
Strach, domácí šití roušek, pak protesty i nárůst počtu psychických problémů. Životy Čechů v roce 2020 zásadně ovlivnila epidemie koronaviru. Zatímco na začátku ji doprovázel respekt lidí z nemoci i ostrakizace nakažených, podzimní druhou vlnu charakterizuje spíše ekonomická nejistota a protesty proti opatřením.

Kdo se vrátí po páteční půlnoci z Itálie, bude muset do karantény, oznámil na začátku března tehdejší ministr zdravotnictví Adam Vojtěch. Sociální sítě se tehdy zaplnily negativními poznámkami na adresu těch, kteří byli lyžovat v Alpách. „Jak může někdo být někdo tak nezodpovědný a jet teď do rizikové oblasti?“ ptala se třeba jedna z diskutujících na Facebooku.

Obavy z nákazy totiž byly tehdy větší než dnes. Například podle průzkumu agentury Ipsos se virem v březnu cítilo ohroženo 73 procent. lidí. Celých 91 procent Čechů pak schvalovalo plošná opatření, která v té době platila – uzavření škol, rušení kulturních akcí nebo uzavření hranic pro cizince z rizikových oblastí.

Ti, kteří se nakazili, pak čelili útokům ze strany veřejnosti. Negativní reakce zaznamenala třeba samoživitelka Martina, která žije v malém městě ve Středočeském kraji. Jeho radnice začala v době, kdy se nakazila, zveřejňovat na Facebooku počty nakažených. „Strhly se opravdu velmi nepříjemné reakce. Objevili se někteří, kteří chtěli nakažené lynčovat, znát jména a pohyb těchto osob,“ popsala iDNES.cz již dříve Martina.

A nakažení nebyli jediní, proti nimž se zvedla vlna nevole. Třeba na Mostecku se lidé ohrazovali proti cizincům, kteří přijeli pracovat do litvínovské chemičky při chystané rozsáhlé údržbě.

Ještě měsíc předtím, než se v Česku objevily první případy nákazy, pět procent respondentů v průzkumu společnosti Behavio uvedlo, že by z Česka vyhostili veškeré Číňany, aby země zamezila zavlečení nákazy, která tehdy nejvíce postihla právě nejlidnatější zemi světa. Podle téhož průzkumu se přitom ještě čtyřicet procent lidí téměř necítilo virem ohroženo.

„Zejména na jaře byli nemocní lidé stigmatizováni, dostali společenský cejch a lidé se jich báli nebo je podezírali z nezodpovědnosti,“ uvedl psycholog Tomáš Morávek.

Naopak podpora vlády byla vysoká. I po zavedení lockdownu hodnotilo šedesát procent lidí postup vlády v boji s koronavirem pozitivně. Lidé také hromadně šili roušky, velké podpory se dostávalo i zdravotníkům. „Na jaře to jsme si občas až říkali ‚ježíšmarjá‘, jak nám každou chvíli poslali z kavárny zákusky nebo kávu. Po dlouhé době jsme konečně cítili nějakou podporu,“ popsala v rozhovoru pro iDNES.cz staniční sestra z covidového oddělení Všeobecné fakultní nemocnice v Praze Marie Klatovská.

Euforie z rozvolňování

Podpora opatření začala mezi Čechy s časem opadávat. V dubnu již byly podle agentury Median tři pětiny lidí pro, aby se začalo rozvolňovat. Ostatně, kolem Velikonoc se začaly objevovat případy, kdy lidé roušky nenosili.

Strach i frustrace. Druhá vlna dle psychologů dopadá na psychiku hůř

„Mám informace, že vůle nosit roušky trochu polevuje. Možná to souvisí s optimistickými scénáři a vyjádřeními z minulého týdne,“ řekl tehdy iDNES.cz ministr vnitra Jan Hamáček.

V květnu a v červnu pak respekt z nákazy opadal ještě výrazněji. Polovina mladých si třeba podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění přála, aby mohla v létě navštívit hudební festival. Osobně ohroženo nákazou se pak cítilo jen 55 procent Čechů. Tři čtvrtiny se ale bály druhé vlny. Přesto již nadpoloviční většina neomezovala setkávání s přáteli, obchodními partnery nebo rodinou.

Povinné roušky a odpor ze strany veřejnosti

V srpnu avizoval tehdejší ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, že od začátku září budou roušky znovu povinné, a to v prostředcích městské hromadné dopravy a ve vybraných vnitřních prostorech. Do té doby je museli mít lidé nasazené jen v prostorách metra.

O pouhé dva dny později se ale proti tomuto návrhu postavil premiér Andrej Babiš. „Jsem trochu v šoku z toho, co vypadlo z ministerstva zdravotnictví. Vůbec se mi to nelíbí,“ citoval tehdy premiéra Radiožurnál. „Používám selský rozum a plno věcí mi hlava nebere,“ dodal Babiš.

Podle kritiků se tehdy podvolil právě veřejnému mínění. Řada lidí se totiž vyjadřovala proti povinnému nošení roušek.

Ve společnosti se vytvořily dva tábory – nosiči a odmítači roušek. „Na veřejnosti nosí roušku vždy nebo alespoň většinou přibližně každý desátý Čech. Přibližně stejný počet je těch, kteří na veřejnosti roušku většinou nenosí. Přibližně 7 z 10 Čechů pak nosí roušku pouze tam, kde je to povinné, a jinak roušku sundává. Necelých 7 procent Čechů pak nenosí roušku nikdy,“ okomentoval tehdy pro MF DNES analytik Bohumil Hurda ze společnosti STEM/MARK.

Proti rouškám tehdy první lidé také protestovali. A že se atmosféra ve společnosti změnila, připustil tehdy i ministr Vojtěch. „Vnímám debatu, která se oproti jaru posunula. V březnu se všichni fotili hrdě s rouškou na sociální sítě, aby ukázali, že chrání své okolí,“ řekl tehdejší ministr zdravotnictví.

Roušky ze záclony

Na podzim se vnímání nebezpečí nákazy posunulo. Již zmíněné odmítání roušek se projevilo třeba fenoménem obcházení povinného nošení roušek. Lidé si je šili například ze síťoviny, krajky či záclon.

Lidé na Facebooku sdílí fotografie roušek s odstřihnutou vnitřní vrstvou.

„V práci bohužel musím (mít nasazenou roušku), firma nařídila celoplošné nošení náhubků. Alespoň jsem si vypreparovala ten vnitřek, jinak by to se mnou za dvanáct hodin seklo,“ psala tehdy třeba dívka u své fotografie v běžné chirurgické ústence, ze které odpárala vnitřní bílou vrstvu.

Další lidé na sociálních sítích radili, jak se povinnosti roušku nosit vyhnout nebo upravené roušky prodávali.

„Při dodržování pravidel hraje ústřední roli pocit ohrožení. Ten jsme kolektivně ztratili,“ řekl tehdy psycholog Morávek. Poukázal přitom na to, že Česká republika byla mezi prvními státy, které plošné nošení roušek zavedly. „Tím, jak to trvá určitý čas, a přesto se pro většinu lidí nic dramaticky nezhoršuje, nastupuje určité přesycení a ztráta ostražitosti,“ uvedl.

Postupně klesala i podpora dalších protiepidemických opatření. V polovině září podporovala prevenci na úkor ekonomiky a lidských svobod jen pětina občanů. Paradoxně však s tím, jak opět rychle přibývalo nakažených, současně stoupal i počet těch, kteří se nemoci báli.

Prahou pochodovaly stovky odpůrců opatření, většinou bez roušek a odstupů

Když se pak začala opět zavádět dramatická opatření, jako je omezení volného pohybu osob, tohoto privilegia se lidé zbavovali jen pozvolna a neradi. „Lze shrnout, že oproti jarnímu nouzovému stavu na podzim lidé na vládní opatření reagovali pomaleji,“ komentoval na konci října Josef Fišer z agentury Median.

A s nespokojeností občan přišly i hromadné protesty. Těch se účastnily stovky lidí, část z nich se neobešla bez potyček.

Velké množství nově nakažených ale mělo jedno pozitivum – skončila již zmíněná ostrakizace nakažených. „Pohled na covid pozitivní lidi se změnil, už nejsou těmi, kteří chtějí nezodpovědně vyhubit národ, ale prostě se někde nakazili,“ míní psycholog Jan Lašek. „Dnes se pod vlivem velkého množství nakažených díváme všichni na nemocné úplně jinak. S větším porozuměním a realismem,“ souhlasí Morávek.

Dopady na psychiku a ekonomické obavy

Pocit osobního ohrožení zůstal během podzimu nižší než v jarních měsících. V březnu považovalo 62 procent lidí koronavirus za riziko pro ně samotné. V polovině října už to ale bylo jen 40 procent. Lidé také méně omezili svůj pohyb, více ale podporovali třeba své oblíbené restaurace objednáváním jídla s sebou. Řada lidí, asi čtyřicet procent respondentů, se ale obávala o svou finanční situaci.

Nespavost, fobie, sebevražedné myšlenky. Druhá vlna dopadá i na děti

Kromě toho má dlouhodobá krizová situace negativní vliv na psychiku. Stres často v listopadu pociťovalo 35 procent lidí. Na jaře třikrát narostl počet dospělých, kteří trpěli příznaky depresí a úzkosti, uvedl Národní ústav pro duševní zdraví.

Podle průzkumu televizní stanice Cartoon Network se pak rodiče i odborníci během října setkali s více než dvojnásobným počtem kontaktů dětí s úzkostnými pocity souvisejícími zejména s omezeným stykem s kamarády a rodinou i chybějícím přirozeně motivujícím prostředím – školou.

Čím déle bude situace pokračovat, tím horší může psychické zdraví lidí být. „Dostali jsme se do fáze určitého přesycení. Setkávám se více s lidmi, kteří začínají být apatičtí až vyhořelí,“ uvedl Morávek. Koronavirus již pro tyto lidi nepředstavuje zdaleka takové nebezpečí a ohrožení jako na začátku. „Zdá se, že se naše psychika adaptuje na každodenní přemíru informací o pandemii,“ míní.


Eurovolby 2024

Volby do Evropského parlamentu se v Česku uskuteční v pátek 7. a v sobotu 8. června 2024. Čeští voliči budou vybírat 21 poslanců Evropského parlamentu. Voliči v celé Evropské unii budou rozhodovat o obsazení celkem 720 křesel

Video