Minulý týden hýbaly médii napříč Evropou návrhy Evropské komise k rozpočtu EU po krizi. Komise svůj plán pojmenovala Nová generace EU. Víceletý finanční rámec na roky 2021–27 v podobné výši jako předcházející návrh (1 100 miliard eur) má být posílen o nový čtyřletý nástroj na obnovu ekonomiky s objemem téměř tří čtvrtin běžného sedmiletého rozpočtu.
Bavíme se o 750 miliardách eur navíc na obnovu ekonomiky EU. Kde se vezme přes 1,5 tisíce eur na každého obyvatele EU navíc? Kdo to vlastně nakonec zaplatí a co za tuto obrovskou sumu chceme koupit?
Často slyšíme, že Komise dá na obnovu tři čtvrtě bilionu eur. Komise ale žádné peníze navíc nemá. Všechny zdroje evropského rozpočtu pocházejí od členských států. Doba je těžká a žádný stát nemá nazbyt. Ani ty bohaté. Není realistické chtít v této době po zemích téměř dvojnásobné příspěvky do unijního rozpočtu, takže si EU bude muset jít půjčit. Udělá to Komise, ale na účet členských států, které vypůjčenou částku budou muset vrátit.
Tři čtvrtě bilionu eur se má utratit v letech 2021–24 a znovu nastartovat evropskou ekonomiku. Bude se splácet až mezi lety 2028 a 2058. Komise navrhuje, že zadlužíme budoucí generace, abychom zajistili, že EU bude i dál konkurenceschopná a prosperující.
Proč je to potřeba? Některé státy EU prostě nehospodařily v posledních dvaceti letech moc dobře a jejich veřejné finance a ekonomiky na tom byly dost mizerně už před virem. Shodou okolností zrovna některé z nich zasáhla krize nejsilněji. Takže teď, když potřebují nalít peníze do svých ekonomik, aby zmírnily následky recese stejně jako všichni ostatní, a posílit svoje zdravotní systémy, které evidentně nefungovaly úplně nejlépe, musely by svůj veřejný dluh zvětšit na úroveň vysoko nad 100 % HDP.
Již dlouho před krizí tuto hranici přesahovaly kromě Řecka (176 %) také Itálie (134 %) a Portugalsko (117 %) a méně než 5 procentních bodů pod touto hranicí byly Španělsko (98 %) a Francie (95,5 %). Podle Maastrichtských konvergenčních kritérií, která by měly dodržovat všechny členské státy EU, přitom podíl veřejného dluhu na HDP nesmí překročit 60 %.
Unie si jde pro peníze, splatí je nové daně. Babiš protestuje |
Mnozí se obávají, že takto vysoká úroveň veřejného zadlužení v tak velké části eurozóny by reputačně i reálně ohrožovala stabilitu měnové unie a tím i celou EU a její vnitřní trh. Proto i Německo je nakonec připraveno přistoupit na to, že jeho podíl veřejného dluhu k HDP může stoupnout k 80 %. Podobně to bylo po roce 2009, takže je to vlastně vyzkoušené.
My jsme posledních šest let veřejné finance krotili a dluhy jsme nedělali. Mohli jsme také investovat a rozhazovat, ale neudělali jsme to. Protože jsme byli odpovědní. A Komise po nás teď chce, abychom se zaručili za půjčky zemím, které byly neodpovědné. To se dost špatně vysvětluje. Přepočteno na obyvatele dle našeho podílu na novém nástroji by na každého z nás připadalo 30 tisíc korun. Chci si být jistý, že když rozpočtově neodpovědné státy podržíme, nebudou tuhle chybu opakovat.
Velká debata se vede o tom, jestli se vypůjčené peníze navíc mají členským státům, které to potřebují, rozdělit jako dotace, nebo jako půjčky. Komise navrhuje 500 miliard eur na dotace a 250 miliard eur na půjčky. Dotace mají jít hlavně z úplně nového programu „Nástroj pro oživení a odolnost“, který je určen na strukturální reformy, jako třeba reforma zdravotnictví nebo soudnictví, a investice. Dál je posílená politika soudržnosti – koheze, a další programy EU.
Souhlasím, že musíme společně pořádně zabrat, abychom evropskou ekonomiku udrželi v dobré kondici, a moc mi na tom záleží. K plánu Komise mám ovšem velké výhrady a některé věci bude potřeba změnit.
1. Příliš vysoká částka
Předně si myslím, že ta částka je příliš velká. Skutečně se bojím, že tak rychlé utracení tak obrovské částky nebude účelné a nepovede k tomu, aby se stav veřejných financí ve státech na jihu Evropy zlepšil. Ano, EU teď poklesne HDP. Pokles může být až o 10 %. Kdybychom tento pokles vztáhli k celému sedmiletému rozpočtu, tak by nám chybělo zhruba 150 miliard eur za sedm let. To je podle mě mnohem realističtější číslo.
Finanční pomoc z EU by neměla zatížit budoucí generace, řekl Petříček |
Skupina rozpočtově odpovědných zemí navrhovala 300 miliard eur, Francie s Německem pak 500 miliard eur. Ale 750 miliard eur, jak chce Komise, je strašně moc. Mám navíc zcela zásadní pochybnosti o tom, jestli by ekonomika EU vůbec byla schopná všechny peníze tak rychle a efektivně vstřebat. Mají jít i na investice a strukturální reformy a jejich příprava do projektové fáze trvá. A strašně moc je to také proto, že když se podíváme na skutečný cíl této půjčky, jde o pomoc jen úzké skupině států.
A pojďme si říct, že to není jediný balík peněz, který je k tomuto účelu k dispozici. Eurozóna už například umožnila využít Evropského stabilizačního mechanismu a její země si můžou půjčit až do výše 2 % jeho HDP, celkem 240 miliard eur, ale ani to nestačí.
Dál byl spuštěn nový garanční fond EIB pro půjčky na rizikové úvěry, tam půjde celkový objem úvěrů až k 200 miliardám eur. A na záchranné plány v boji proti nezaměstnanosti je už odsouhlasený nový úvěrový nástroj SURE, což je dalších 100 miliard eur. Takže k 750 bychom správně měli připočítat ještě 540.
2. Rozdělení peněz
Dál mám problém s tím, jak Komise navrhuje peníze rozdělit. Klíč se zakládá na počtu obyvatel, inverzním HDP na hlavu a průměru nezaměstnanosti za posledních pět let v porovnání s průměrem EU. U druhého nového obálkového nástroje, který je navýšením kohezní politiky, se počítá se zohledněním poklesu HDP k polovině letošního roku oproti červnu 2019, nezaměstnaností a nezaměstnaností mladých.
Komise navrhuje měřit pokles prosperity států podle HDP, zatímco při výpočtu výše vlastních zdrojů EU a velikosti obálky v oblasti politiky soudržnosti se HDP kombinuje s HND. HND je veličina, která ukazuje celkové příjmy, které za rok vydělají české subjekty (v ČR i v zahraničí), to znamená, že do HND se nezapočítávají zisky, které vytvoří zahraniční investoři a odplynou z ČR do zahraničí. Takže měříme-li prosperitu výlučně HDP, které ukazuje celkovou výkonnost ekonomiky bez ohledu na to, jestli statky vyprodukují domácí nebo zahraniční subjekty, zisky zahraničních investorů zvětšují pro účely alokace naše bohatství, přestože odcházejí do zahraničí.
Z peněz, které si Komise chce vypůjčit a dát k dispozici členským státům, bychom mohli získat až 50 tisíc korun na osobu, ovšem včetně půjček, které my tak moc nepotřebujeme. Kritéria, podle kterých Komise 750 miliard eur rozděluje, jsou pro nás méně výhodná než ta, která se pro rozdělení EU fondů používají obvykle.
Pro srovnání, kdyby se použila stejná jako v kohezní politice, připadlo by na každého českého občana pomyslných 110 tisíc korun. Z grantů by dle návrhu Komise vyčerpaly půlku jen tři země: Španělsko, Itálie a Francie. Nově hraje daleko větší váhu nezaměstnanost a konkrétně nezaměstnanost mladých. To podle mě není fér, protože jednak na řešení nezaměstnanosti už byl schválen speciální nástroj (SURE ve výši 100 miliard eur) a jednak jejich problém s nezaměstnaností existoval dávno před koronavirem.
Nejsou to však jen státy s vysokým zadlužením a vysokou nezaměstnaností, kdo je zasažen a ohrožen touto krizí. Malé otevřené ekonomiky s vysokým podílem exportu a průmyslu, jako je i Česká republika, utrpí možná ještě víc, i když zdravotní dopad koronaviru dostaly rychle pod kontrolu. Návrh Komise v podstatě nezohledňuje, že jsme koronavirus zvládli jako jedni z nejlepších v EU, protože jsme jako jedni z prvních zavřeli hranice a vyhlásili přísné restrikce.
PŘEHLEDNĚ: Pandemie zanechává desítky milionů lidí bez práce |
Razantní ekonomické kroky se však projeví v ekonomickém dopadu i u nás, takže to, že u nás neumřelo tolik lidí jako v Itálii nebo ve Španělsku, je sice náš velký úspěch, ale ještě to neznamená, že na nás ekonomická krize nedopadne. Nerozumím také, proč Komise zamýšlí rozdělovat peníze, které mají řešit dopad krize podle hodnot z doby před krizí. Chceme-li rozdělit peníze státům, které jsou nejvíce zasaženy koronavirovou krizí, je potřeba srovnat hodnoty před krizí a těmi v době, kdy se krize plně projeví, což bude pravděpodobně nejdříve ve druhé polovině tohoto roku.
Kromě nezaměstnanosti a HDP/HND je třeba se dívat také na meziroční pokles HDP, případně pokles exportu, respektive kritéria, která zasáhnou více malé proexportně orientované ekonomiky.
3. Nízké HDP na obyvatele
Bojím se i toho, že tam, kde je HDP na obyvatele výrazněji pod průměrem celé EU, může dojít ke zpomalení přibližování se k tomuto průměru. Podílení se na řešení krize veřejných financí v bohatších a větších státech, než jsou ony samy, bude velice drahé.
Za posledních šest let jsme sice rostli a přibližovali se průměru EU a naše veřejné finance jsou v podstatně lepším stavu (podíl veřejného dluhu na HDP v ČR je nyní necelých 30 %), ale máme podstatně nižší cenovou hladinu než ve všech zmíněných státech, a to napříč celou ekonomikou. Naše průměrné platy i důchody jsou několikanásobně nižší, chybí klíčová infrastruktura a stále si neseme břemeno, které nám zanechalo centrálně plánované hospodářství a úplné potlačení tržních principů na čtyřicet let.
Zdá se mi nespravedlivé a pro vnitřní trh rizikové výrazněji upřednostňovat při rozdělování společně vypůjčených peněz bohatší státy před chudšími, pokud stále platí, že chceme dosáhnout plné konvergence vnitřního trhu.
4. Dlouhá doba
Nejsem také přesvědčený, že půjčit si tolik peněz na tak dlouhou dobu je právně úplně v pořádku. Smlouva o fungování EU jasně říká, že Unie by neměla dělat dluhy a že každý rozpočet musí být vyrovnaný co do příjmů a výdajů. Každé nové období musí začínat s čistým stolem. Výjimkou jsou zcela mimořádné situace, třeba krize v Řecku nebo ta současná. Vždycky to ale musí být přiměřené, jen na určitou dobu, a musí být určené, jak a kdy se dluh splatí.
5. Půjčky z rozpočtu EU
Velký problém mám s poskytováním půjček z rozpočtu EU. Nedává to smysl. Chceme-li podpořit státy, které mají problém s vysokým dluhem, asi jim moc nepomůžeme, když jim dáme půjčku a ještě jim ho zvýšíme. Rozpočet EU je dělaný na grantové financování společných politik, takže bychom se toho měli držet.
Komise konkrétně nám navrhuje, že bychom si mohli půjčit skoro 11 miliard eur. Jenomže my to nepotřebujeme. ČR si půjčuje na trzích snadno. Není dobré měnit systém, se kterým máme zkušenosti a víme, jak funguje. Tedy za mě granty, ale v rozumném celkovém objemu, a je naprosto zásadní, aby Komise současně neměnila pravidla hry. To však bohužel dělá. Navrhuje totiž pro peníze z nového nástroje obnovy využít jiný alokační klíč, než který se v EU běžně používá k rozdělování společných peněz.
Alternativa "spořivých" zemí EU. Představily svůj návrh záchranného fondu |
Se svými výhradami nejsem v EU sám. Problém s podobným „rozdáváním“ společných, na dluh vypůjčených unijních peněz vybraným státům mají i v Nizozemsku, Rakousku, Švédsku nebo Dánsku. Není to nesolidární, jak nás někteří obviňují. Naopak. Chci, aby Evropa fungovala, nejen abychom rozdali velký balík peněz.
Jsem moc rád, že Komise s plánem na obnovu Evropy přišla, a jsem připraven o něm jednat se všemi lídry, abychom ho mohli rychle schválit a zrealizovat v podobě, která bude férová pro všechny a EU skutečně posílí.
O co tedy budu na nadcházejících jednáních bojovat? O realistickou velikost nového nástroje na obnovu, o to, aby se peníze vynakládaly na smysluplné reformy a investice v nejvíce postižených sektorech, které nastartují ekonomiky, o to, aby byly peníze vynaloženy formou grantů a ne půjček, o to, aby byla kritéria pro čerpání nastavena tak, že na to nedoplatí rozpočtově odpovědné země jako my.
Země, které se astronomicky nezadlužily, země, které měly nízkou nezaměstnanost, země, které ekonomicky rostly. Země, které z koronakrize vyšly dobře, ale následky ekonomického útlumu musí řešit úplně stejně jako ty s vysokým zadlužením a vysokou mírou nezaměstnanosti. A také o to, aby se nezastavila konvergence a my a celá EU jsme mohli být společně stále úspěšnější na vnitřním trhu, a tím se i nadále zvyšovala naše životní úroveň.
