Organizaci Rozkoš bez rizika jste založila v 90. letech. Co vás přivedlo myšlence začít pomáhat sexuálním pracovnicím?
V devadesátých letech existovaly dvě hrozby. První spočívala v tom, že se začal objevovat AIDS a jeho exponenciální nárůst byl docela reálným nebezpečím. Lidé sem začali jezdit za prostitucí nejprve ze sousedních demokratických zemí, později i z východního Německa. České holky zažívaly boom, poměrně žádané byly i Romky, protože to byla taková exotika v rámci Evropy.
Další problém byl, že jakmile se zjistilo, že by se na ženách dalo vydělat, rozjel se obchod s nimi ve velkém. Někdy rodina vyhnala členku, aby šla „šlapat“ a vydělávala jim peníze, nebo si obchodníci počkali na dívku z dětského domova, která po dosažení osmnáctého roku neměla kam jít, a nabídli jí přístřeší, pokud pro ně bude pracovat.
Je těžké přijít a říct: „Vím, že tady šlapeš“
O řadě témat, která byla dříve tabu, se dnes otevřeně mluví. Jak tehdy přijímaly sexuální pracovnice vaše nabídky pomoci?
Nezdá se to, ale je hrozně těžké k někomu přijít a říci: ‚Já vím, že tady šlapeš, pojď si o tom popovídat, tady máš brožurku bezpečného sexu a kondomy.‘ Reakce byly samozřejmě odmítavé, ženy mi říkaly: ‚Běž do p*dele, sama šlapeš,‘ a tak podobně.
Odjela jsem proto do Nizozemska, kde mě tamní organizace vzaly za místními pracovnicemi do ulic a já jsem se učila, jak ženy oslovovat a jak s nimi pracovat. Postupně do člověka vstoupí samozřejmost, po čase už je to skoro jako prodávat rohlíky. Člověk začne být splachovací a počítá s tím, že i když prezentuje hodnoty, které jsou důležité, ony vás mohou odmítnout. Dodnes mě odmítnutí pomoci irituje, ale už to beru tak, že nabízím dobrovolně pomoc a ženy ji mohou, ale nemusí přijmout.
Pamatujete si na vaši úplně první cestu na ulici?
Myslím, že jsem začala na nádraží v Chebu, jestli jsme tam s kolegou z Německa. Je nepříjemný být sám, vždy je lepší, když jste alespoň ve dvou. Rozdávali jsme kondomy a brožurky s informacemi o bezpečném sexu. Naskytl se mi tam krásný obrázek, byla tma, sněžilo a pod pouliční lampou stála holka v červeném kabátku a četla si mou příručku. Cítila jsem zadostiučinění.
Jak na vaši práci reagovali pasáci?
Párkrát se stalo, že mě zastrčili zpátky do mého auta, odhodili mi materiály, sebrali a rozšlapali kondomy, které jsem rozdala. Ale to se přihodilo jenom asi dvakrát.
Někde jen bez kondomu. Češi si umějí vymýšlet, říká expertka na prostituci |
V době, kdy jste zakládala neziskovou organizaci, jste učila na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Jak se vaši kolegové akademici dívali na to, že jdete rozdávat kondomy a brožurky o bezpečném sexu do ulic?
Samozřejmě, že běžná populace nelítá po Perlovce (ulice v centru Prahy, známá nočními kluby a sexuálními službami, pozn. red.) v noci, z akademiků jsem tam byla jediná. (smích) Dnes už se ví, že když potřebujeme nějaký problém rozplést, musíme vyrazit do terénu, jiná cesta není. Terénní práce je základ sociální práce, a to jak s drogově závislými, tak se sexuálními pracovnicemi.
Hana Malinová
|
Co jste udělala pro to, aby vás začaly sexuální pracovnice vnímat jako přínos?
Pomocí rozhovorů a služeb, které jsem poskytovala. Pomohl i humor, neodsuzování a nastolení rovnocenného vztahu. Mají řadu dobrých vlastností. Jsou velmi tolerantní a nikdy z nich nebudou městské paničky. Aby se smířily se svým životem, musí takové být, jinak by to nepřežily.
Od roku 1995 vedete ochotnický divadelní soubor ROZKOŠ, ve kterém s vašimi klientkami hrajete divadelní kusy…
To samozřejmě nastolí ještě jiný vztah, než když s nimi jenom vedete rozhovory nebo poskytujete poradenství. Jsou rády, že mají místo, kde se cítí bezpečně a mohou se se vším svěřit. Zároveň i vy musíte být tolerantní, protože dělají škálu věcí, které „normální“ člověk nedělá. Některé ještě poskytují sexuální služby, jiné si už zvolily odlišnou dráhu, dělají například tantrické masáže.
Jak fungují vaše zahraniční sanitky?
Dovezli jsme jednu sanitku do Zimbabwe a dvě na Ukrajinu. V Zimbabwe projekt funguje již od roku 2004, vůz se nejvíc využívá na vyšetřování HIV, protože to zemi opravdu svírá. Na začátku jsme tam měli záchyt 60–70 procent pozitivních, mezi sexuálními pracovnicemi dokonce 95 procent.
Dnes je povědomí o pohlavně přenosných nemocích větší než v 90. letech. Stává se ještě, že by sexuální pracovnice provozovaly styk bez ochrany?
Je to sice za příplatek, ale i dnes se to děje, protože to někteří muži vyžadují. Zavádějící jsou i stálí zákazníci, protože mají ženy pocit, že už je znají. Ale samozřejmě to je nebezpečné.
Jednou jsem potkala sexuální pracovnici, která měla vystudované dvě školy a mluvila třemi jazyky. Natvrdo jsem se jí zeptala, jestli si vážně myslí, že se nemůže živit i jinak. Po čase přišla s tím, že toho nechala. To byla ale výjimka, běžně nikoho nepřemlouvám.
Hana Malinová
Proměnilo se nějak toto prostředí během covidu?
S kolegy jsme zaznamenali změny v momentě, kdy se uzavřely hranice a čeští muži se stali pány trhu. Kromě toho, že chtěli nastolit nízké ceny, vyžadovali i velmi nepříjemné služby. Ale dostali je, protože ženy potřebovaly peníze. Pro ženy to bylo těžké období i v tom, že práce, které by mohly dělat jako doplňkové k sexuálním službám, byly zavřené, ať už penziony, hospody, úklid. Většina žen jde do tohoto byznysu na pozadí dluhů, jenom asi patnáct procent to dělá z rozmaru.
Začalo se také stávat, že priváty začali ‚práskat‘ sousedé. Ačkoliv jim deset let nevadilo, že jejich sousedka provozuje privát, najednou nechtěli s ženami jezdit v jednom výtahu a sahat na stejné kliky.
Jak velkou roli hrají v sexbyznysu drogy?
Drogy v tomto oboru fungovaly už v 90. letech. Existovaly noční kluby, které oficiálně poskytovaly sexuální služby, a zadními vrátky do nich chodili sedmnáctiletí osmnáctiletí lidé pro „fet“. Bohužel se dodnes stává, že ženu někteří pasáci dostanou do takové drogové závislosti, aby pro ně pracovala jenom například za pervitin.
Dodnes se v klubech drogy objevují, ale liší se to místo od místa. Je pravda, že někde jsou ženy, které jsou pod vlivem drog ochotné dělat více praktik nebo přijmou muže, kterého ostatní nechtějí. Ale liší se to podle toho, kde klub je, jací tam chodí zákazníci. V některých chtějí mít exkluzivní ženy, které popíjejí džus.
Při terénní práci vyplňujete s klientkami dotazníky. Zaznamenala jste v poslední době nějaké změny?
Všimli jsme si, že v posledních letech stoupá počet pracovnic na ulici, které mají děti a které mají dvě a více dětí. Šedesát procent žen, se kterými nyní pracujeme, jsou matky.
Máme i zajímavou poslední zkušenost z klubu. Při návštěvě jednoho z míst, do kterého s týmem pravidelně docházíme, jsme přišli a měli jsme připravenou bábovku. Ptala jsem se jedné pracovnice, jestli ji upekla pro nás. Odpověděla, že částečně ano, ale že k ní především chodí klienti, pro které je důležité si nejprve popovídat a dát si něco sladkého na zub.
Máte informace o tom, zda po vypuknutí války na Ukrajině přišly do Česka ženy, které se začaly živit sexuálními službami?
Máme data o tom, že do sexbyznysu nikdo nový z Ukrajiny nepřišel. Přibyly nám Ukrajinky pouze z toho důvodu, že jsme přijali pod křídla organizace Karlovarský kraj, kde funguje hodně ukrajinských klubů. Ale ty tam byly před válkou a budou i po ní.
Na konci 90. let bylo v českém sexbyznysu 45 procent cizinek. Poté Češky zchudly, některé zjistily, že to může být dobrý přivýdělek a nyní už je podle našich statistik více Češek.
Co vás práce v tomto oboru naučila?
Být tolerantní a nic nepodceňovat. Ať už si při práci na ulici myslím cokoliv, třeba že už někomu není pomoci, tak vždy přijdu, zeptat se, jak se jí daří, najít vždy něco pozitivního a nabídnout pomoc. Člověk nemůže přikazovat, ale objektivně lidi motivovat a popostrčit ke změně.
Podařilo se vám nějakou ženu přemluvit, aby s praxí v sexbyznysu skončila?
Jednou jsem potkala sexuální pracovnici, která měla vystudované dvě školy a hovořila třemi jazyky. Natvrdo jsem se jí zeptala, jestli si vážně myslí, že se nemůže živit i jinak. Po čase přišla s tím, že toho nechala. To byla ale výjimka, běžně nikoho nepřemlouvám. Je to rozhodnutí, ke kterému musí každý dospět sám. Navíc peníze, zábava, i každodenní sex jsou návykové. Čím delší dobou v tom jste, tím je těžší odejít.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat – píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
