Když jsem nastupovala na bohemistiku v Brně, vedoucí katedry nás hned na první přednášce uvítala slovy „vážení kolegové“ a pak se zeptala, proč může použít mužský rod pro nás všechny, ale ženský ne. Myslím, že v dnešní době by se proti ní mnohem víc studentek ohradilo. Jakou cestu generické maskulinum zažilo v posledních letech?
To mi dáváte na odpověď kolik hodin?
Kdyby to bylo na mně, můžeme o tom diskutovat dny. Ale zeptám se tedy jinak – proč tolik lidí stále nechápe, že generické maskulinum už není vhodné?
Protože jim chybí znalosti, třeba i plavou v cizích jazycích. Pak by jim bylo nápadné, že v angličtině musí střídat he/she nebo že v němčině je tolik prostoru věnováno zviditelňování žen v jazyce. Chybí také znalosti o propojení jazyka s realitou. Někteří nevěří, že jazyk odráží realitu – je to totiž zrcadlo společnosti. Jak se o ženách mluví, takové postavení mají. Jazyk zároveň může utvářet a měnit společnost. I na to jsou četné výzkumy. Když se změní vyjadřování, otevřou se dveře jednak ženám a dalším menšinám, které také musejí mít v demokratické společnosti rovnoprávné postavení, a může to také iniciovat akce, které mohou být společnosti jenom ku prospěchu.
Třeba naše IT fakulty se trápí nedostatkem žen, ale nejde jen o to je oslovit – a to neznamená jen dát tam ženský rod – ale také si všímat, jak dívky na školách smýšlejí o oborech. Už tam se dělí na ženské a mužské obory. Ale změna dlouho trvá. Ti kapři, co jsou na rozhodovacích pozicích, si ten mužský rybníček nechtějí vypustit a nechtějí v něm dát prostor i ženám.
Mgr. Jana Valdrová, Ph.D.Genderová lingvistka, germanistka, slavistka, publicistka
 |
Nedávno se řešil případ majitele restaurace, který dostal od Nejvyššího správního soudu pokutu za to, že do inzerátu uvedl pouze slovo „servírka“.
Znám jednu epizodu z úřadu práce, kdy dostali pokyn dávat do inzerátu ženské i mužské tvary. Tak jedné firmě vrátili inzerát, protože měla uvedeno, že hledají závozníka. Museli to opravit na závozníka/závoznici. Pak přišel šéf té firmy poděkovat, že ho donutili to tam připsat, protože sehnal takovou závoznici, že se chlapi mohli jít schovat. Takže tohle je příklad, že to jde. Ztrácíme čas, když si myslíme, že jazyk je něco neměnného.
Zároveň jazyk může někdy odhalit úmysly – ženy u nás mají až o třetinu nižší platy. Takže se předem vystříhají rizika, že by mohla chtít bůhvíjaký plat. Někdy to tedy může být i záměr. Třeba muž se nehlásí na pozici sekretářka, když tam není sekretář.
Nedávno jsme spolu řešily případ, kdy ukrajinští vojáci rozdávali dezertérům, kteří nechtěli nastoupit do služby, tulipány a říkali jim, že jsou „baby“, aby jim naznačili, že jsou zbabělci. Ženy přitom tvoří až 15 procent ukrajinské armády. Proč jsou takové urážky ještě pořád používané a jak se proti nim lze bránit?
Pokud bez veřejného odporu zobrazujeme ženy v domácnosti, co perou, vaří a starají se o děcka, tak je tam máte. Výraz „baba“ je výraz dehonestace. Ve své knize mám také zmíněný třeba výrok „to může říct jenom někdo, kdo nosí sukně“. Je to tak zautomatizované, že byste musela jít s vysvětlením do hloubi jazyka, na což nikdo nemá čas ani chuť. Já bych proto reagovala buď vtipem, nebo bych řekla, že baby jsou mnohokrát statečnější než chlapi. A to po tisíce let. Vždycky nás diskriminovali, stejná práva jako muži máme teprve od 20. století, dokonce až v polovině století se zrušil v Československu institut hlavy rodiny v občanském zákoníku, ještě v 70. letech se v Západním Německu ženy musely ptát manžela, zda mohou do práce… Takže bych reagovala, že dotyčný nemá ponětí, jak ty „baby“, lépe řečeno ženy, byly statečné, aby si vydobyly to, co bylo u mužů normální.
Opravdu to jméno musím vyslovit?
Další vaše expertíza je v oblasti křestních jmen. V tomto oboru jste zároveň soudní znalkyní. Co je v této oblasti nejtěžší?
Český stát se dosud nezbavil záliby centralizovat moc. V oblasti jmen byla čtyřicet let jedna jediná autorita, Miloslava Knappová, která radila, jak se mají lidé jmenovat. Zároveň vedla toto oddělení na Ústavu pro jazyk český. Nepustili k tomu nikoho jiného, ani přes zjevné chyby a omyly, která Knappová páchala a které dodnes v její příručce Jak se bude jmenovat? jsou. A příští rok má vyjít osmé vydání. Je šílenost, že od roku 1978, kdy byla kniha takhle tenká, vyjde už poněkolikáté. V lednu vyjde podrobná analýza jejích chyb z hlediska jazykovědy i práva.
Jakých chyb se dopustila?
V příručce je třeba věta, že neobvyklé jméno může dítěti způsobit i deprese. O rodově neutrálních jménech tam píše, že jsou pouze pro translidi. Její omyl je, že taková jména striktně uzavírá před společností. Ta jména jsou univerzální a zajímavá i tím, že jejich obliba roste. I díky feminismu.
Třeba když chce někdo pojmenovat dívku, rodově neutrální jméno nezní tak jemně, tak žensky. A tím pádem rodiče tu dívku symbolicky vybaví odolností a lepším statusem. Existují výzkumy, že když se nějaká žena jmenuje „příliš žensky“ muži si myslí, že je více manipulovatelná, zranitelná a více si troufají. Když je mají chlapci, rodiče je chrání před „machismem“. Rodově neutrální jména tak mají zajímavé funkce, o kterých však Knappová vůbec neví. Dokonce píše, že neutrální jména jsou jen móda jako oblečení nebo účesy.
Já jako jazyková demokratka, ba anarchistka, říkám – co mi má kdo poroučet, jak se má kdo jmenovat? Mám seznam asi tří tisíc jmen, které matriky mohou zapsat bez mrknutí oka a bez posudku. Zatím není moc velká vůle to prosadit, a starší generace často ani nechápe, v čem je problém.
Zabýváte se také problémy transgender lidí. Když prochází tranzicí, musí přebudovat svůj život, a ještě k tomu řešit problémy s úřady, které jim často nechtějí zapsat vysněné jméno.
Na internetu někde koluje, že nebýt mě, tak se všichni jmenují Alex a René. Jméno je tak důležité. Jednomu klientovi jsem říkala, že mu musím něco poslat na jeho dosavadní jméno. A on se ptal: Opravdu to musím vyslovit?Často své staré jméno (tzv. dead name), tak nenávidí, že s ním nechtějí mít nic společného. To nové je pro ně taková radost, takový dárek.
Dana, Lori či Dylan. Obliba androgynních jmen roste, každý je však dostat nemůže |
Zájem je, ale vše trvá dlouho
Vy téma genderové lingvistiky řešíte od 90. let. Jak jste se k němu dostala?
V 70. letech se jinde ve světě prudce rozjel výzkum, jak generické maskulinum zametá ženy pod koberec. Existují stovky studií, kterými to bylo dokázáno. My jsme tu tehdy seděli za železnou oponou a nedostávali jsme informace o západních diskurzech. A i kdybychom je dostali, tak v socialistické společnosti žádné nerovnosti stejně jakoby neexistují. Ani jsme se o tom tedy nemohli dozvědět, psát o tom nebo mít naději, že to někdo publikuje.
Krátce po něžné revoluci jsem proto byla především pobouřená tím, jak nás obelhávali. Už tehdy za socialismu a cenzury jsme věděli, že některé věci nejsou takové, jaké nám je prezentují. V roce 1995 pak napsala jedna jazykovědkyně článek, kde mluvila o tom, jak ženy na Západě bojují o uznání, což se týká i jazyka. Ale nás se to netýká, protože čeština má tři rody, a uznání je záležitost jazyků, které jsou chudší na rod. A mě napadlo, že nám tady zase buď někdo lže, nebo se nevyzná v tom, co píše. Takže jsem to začala zkoumat a z učitelky gymnázia jsem se stala vysokoškolskou pedagožkou. K genderu jsem se ve zkratce dostala tak, že jsem si uvědomila, že je vždycky o moci, a tak mě zajímalo, jak námi může jazyk manipulovat.
O obor genderové lingvistiky je ale mezi mladými lidmi stále větší zájem.
Když zadáte heslo „gender a jazyk“, vyskočí vám stovky prací. To znamená, že se na univerzitách něco děje. Já mimo to každý rok dělám semináře a přednášky na toto téma, nebo se sejde několik článků v médiích. Zájem společnosti je, jen musíme do lidí dostat, že genderově inkluzivní jazyk je prostě z pragmatických důvodů dobrý.
Jakým největším překážkám jste vy sama musela čelit?
Obrovské překážky byly v 90. letech. Hlavně zesměšňování toho, co dělám. To postupně přestalo, postupně jsem je vyvrátila. Další překážka byla petice v roce 2010, když jsem se genderově inkluzivní vyjadřování snažila prosadit do škol. Petice byla dobrá v tom, že těch čtrnáct podepsaných lidí připsalo i své adresy. Takže jsem na všechny poslala vysvětlení, že toto po nás Rada Evropy chce už dvacet let. Ale není to jen výmysl Evropské unie, takový jazyk tu byl už dávno před ní. Takže spíš než překážka to byla nahrávka na smeč. Ale největší překážka je, že to všechno trvá tak dlouho.
Podařilo se mi ovlivnit vyjadřování o ženách a mužích, nyní je třeba k tomu přidat i nebinární identity. Ale někdo pořád nepřemýšlí pragmaticky, že genderově inkluzivní jazyk je zdvořilost a způsob, jak oslovit víc lidí. A takové lidi nepředělám.
S jakými lidmi má pro vás smysl diskutovat?
S těmi, co naslouchají. Ti jsou částečně i poučení, takže vstřícnější. U té nevstřícné veřejnosti se mi podařila také jedna dobrá věc. Píšu blogy, a když pod nimi ještě byla diskuze, kde mi psali, kdo mi platí, že potřebuju sex, podívejte se na ni, jak vypadá… Z toho jsem udělala jeden příspěvek, kde jsem zveřejnila, co mi lidé píšou. V další diskusi se pak ozvali lidé, že se stydí za ty, co mi to píšou.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
