Česká experimentální fyzika vděčí Adéle Kochanovské kromě mnoha objevů a úspěchů i za založení československé mikrostrukturní rentgenografie. V rentgenografii totiž nejde pouze o snímky kostí. Co Kochanovskou proslavilo nejvíce byl prosvícený pancéřový granát.
Příběh přední české fyzičky začal ve Slezské Opavě, kde se Adéla Kochanovská narodila 8. března 1907 do rodiny důlního inženýra. Její matka byla vzdělaná, znala několik jazyků a hrála na klavír. Pro svou dceru si přála hudební kariéru. Lásku k umění sice Kochanovská od malička s matkou sdílela, pro svoji životní cestu si však vybrala jiný směr.
Jako dítě byla často nemocná a fyzicky slabá, proto pro ni začalo klasické denní studium ve škole až v tercii na víceletém gymnáziu. Do té doby jí doma učila maminka. Malá Adéla tak každý rok skládala zkoušky, aby se vědomostmi rovnala ostatním žákům. „Už tehdy mě nejvíce bavila matematika, její logická výstavba, počítání příkladů,“ říká Kochanovská ve Vzpomínce na paní profesorku jejího žáka, Iva Krause.
Adéla Kochanovská
|
O matematiku a exaktní vědy se Kochanovská zajímala už na reformním reálném gymnáziu v Plzni. Po maturitě proto začala studovat přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, kde se poprvé setkala s rentgenografickými experimenty, a to pod vedením profesora Václava Dolejška. Profesora Kochanovská obdivovala především jako dobrého učitele, který se nevyhýbal experimentům.
V blízkosti Dolejška strávila dalších dvacet let svého života. Díky renomovanému profesorovi, který byl už tehdy známý po Evropě, si oblíbila právě rentgenografii, vědní obor, který se u nás v tomto období ucházel o důvěru inženýrů a techniků. Její disertační práce nesla název Studium inverzních účinků některých druhů záření.
Aplikace rentgenového záření ke studiu struktury látek ji od té doby provázela celým životem. Vysokou školu dokončila akademickým titulem doktorky přírodních věd a aprobací středoškolské učitelky.
Krize 30. let zkomplikovala začátek kariéry
První zaměstnání hledala na začátku třicátých let, tedy v období hospodářské krize. I přes její vzdělání měla problém práci najít. Ucházela se například i o místo učitelky na měšťanské škole, které však nezískala.
Nakonec přijala místo koncipientky v patentní kanceláři, kde působila jeden rok. Potom nastoupila do výpočetního oddělení ve Všeobecném penzijním ústavu, ani tam ovšem pro ni práce nebyla zajímavá a ve svém volném čase se dále věnovala fyzikálním experimentům v Dolejškově laboratoři.
Její vědecký potenciál konečně začala plně uplatňovat v roce 1935, kdy Škodovy závody zřídily vlastní fyzikální výzkum v části laboratoří Spektroskopického ústavu Univerzity Karlovy. Díky tomu se Kochanovská vrátila zpět na svoji alma mater a konečně získala zaměstnání v oboru. Tentokrát už jako spolupracovnice profesora Dolejška i dalších důležitých osobností československé fyziky, jako například Miloslava A. Valoucha nebo Viléma Kunzla.
Granáty ji dovedly k první vedoucí pozici
Zde řešila první problémy materiálového výzkumu pomocí mikrostrukturní rentgenografie na československém území. Zkoumala, proč více než polovině granátů praskne plášť ještě před použitím v akci, což bylo nejen neekonomické, ale i nebezpečné.
Výzkum byl úspěšný. Po úpravách ve výrobě granátů jich bylo chybných pouze dvě procenta místo původních šedesáti. Skupinu mikrostrukturní rentgenogarfie vedl až do roku 1944 Dolejšek, kdy ho zatklo gestapo. Profesor totiž nadále odmítal pracovat pro zbrojní průmysl třetí říše, a později umřel v koncentračním táboře. Kochanovská po něm převzala vedení skupiny.
Ještě před tím však musela skupina budovu univerzity opustit poté, co Němci v roce 1939 uzavřeli vysoké školy. Skupina se musela přesunout do smíchovské autoopravny Škodových závodů, později i do Příbrami.
Podle slov Kochanovské tím však jejich vědecká práce nebyla narušená. Na konci čtyřicátých let se Fyzikální výzkum osamostatnil a dočkal se i vlastní budovy. Roku 1953 vznikl ze skupiny Ústav fyziky pevných látek Československé akademie věd.
Přísná a důsledná, ale lidská vedoucí
Kariéra Adély Kochanovské byla nadmíru bohatá. Až do roku 1968 řídila rentgenografickou laboratoř v Ústavu teoretické fyziky, dalších pět let vedla katedru na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT, přednášela a popularizovala rentgenografii v rozhlase nebo v časopisech pro mládež a širokou veřejnost.
„Vést opravdu uměla. Neplýtvala slovy, nezvyšovala hlas (…) neměla ve zvyku kázat nebo poučovat. (…) Pod jejím vlivem nabýval člověk sebedůvěry. To byl asi největší dar, který mi dala do života a za který jsem jí stále vděčen,“ vzpomíná na profesorku jeden z jejích žáků, Jiří Drahokoupil.
Její spolupracovníci na ní vzpomínají jako na profesorku, která respektovala své mladší kolegy, naslouchala jim a chtěla slyšet jejich názor. Zároveň u nich, i u svých studentů, očekávala stejné nadšení do práce, jako měla ona sama.
„Vyžadovala píli a systematičnost jak v experimentální práci, tak v interpretaci výsledků. Při všech těchto požadavcích zůstávala ale hluboce lidská,“ vzpomíná na ni jedna z jejích prvních aspirantek Jaroslava Waňková.
První česká žena profesorka inženýrství
Kochanovská byla po celou svou kariéru aktivní ve vědecké, pedagogické, publicistické i organizátorské činnosti. V roce 1948 se stala docentkou rentgenologie. O devět let později dosáhla dalšího titulu doktorky fyzikálně-matematických věd. Tím ale její sbírka titulů neskončila, a v roce 1960 ji prezident jmenoval profesorkou experimentální fyziky na Českém vysokém učení technickém.
Za svůj přínos vědě získala vyznamenání Za zásluhy o výstavbu, Státní cenu Klementa Gottwalda, zlatou Felberovou medaili, medaili Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT nebo zlatou oborovou čestnou plaketu ČSAV za zásluhy ve fyzikálních vědách.
Jako jedna z prvních žen v Československu byla v roce 1968 zvolena čestnou korespondentkou Československé akademie Věd. Ve stejném roce byla také jmenována jako první česká žena profesorkou v inženýrství. Od téhož roku pracovala trvale na Českém vysokém učení technickém, kde vedla katedru inženýrství a pevných látek na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské.
Do důchodu odešla v roce 1973, ale i poté se dalších sedm let aktivně podílela na práci katedry. Ke svým sedmdesátým narozeninám jí prezident propůjčil Řád práce. A ani na sklonku života neochabovala její vášeň a zájem o novinky ze světa rentgenografie.
Když se jí Ivo Kraus v jejích pětasedmdesáti zeptal, jaké povolání by si zvolila, kdyby jí bylo znovu dvacet let, odpověděla, že by se rozhodla pro stejný obor. Jediné, čím si nebyla jistá je, zda by si zvolila věnovat se rodině, nebo fyzice.
Kochanovská si také všímala rozdílné role mužů a žen ve společnosti. „Zatímco muži se v zaměstnání od rodinných starostí zcela odpoutají, ženu rodina neustále svazuje a odvádí její pozornost,“ řekla při rozhovoru s Ivo Krausem. Kochanská se mohla své vědecké práci věnovat bez starostí, díky tomu, že se o jejího syna přes den starala dětská sestra a o domácnost hospodyně Pepička. Ta dle slov Kochanovské syna v podstatě vychovala.
Její manžel byl matematik, který utekl z bolševického Ruska. Kochanovská popisovala život s ním, jako složitý, jelikož on zůstával silným ruským vlastencem a bylo pro něj a jeho rodinu složité zařadit se do Československé společnosti.
Za úspěšnou kariéru zaplatila svým zdravím
Jelikož se v počátcích rentgenografie vědělo jen málo o neblahých účincích záření na lidské tělo, Kochanovská se mu vystavovala bez ochrany. I to byl důvod, proč se jí podařilo donosit pouze jednoho syna, kterého porodila před válkou. Po něm skončilo několik jejích těhotenství samovolným potratem.
Svým zápalem ovšem inspirovala k vědecké kariéře a vzdělání i ženy v její rodině. Jako například historičku Věru Němejcovou-Pavúkovou nebo mladší sestru Irenu, promovanou fyzičku.
Její bohatá vědecká činnost přispěla průmyslové praxi i základnímu výzkumu materiálů. Mnoho jiných vědeckých prací, které vznikaly pod jejím vedením, také přispěly rozvoji nových poznatků ke zdokonalování technologie i k rozvoji strukturní rentgenografie a celé experimentální fyziky.
Mimo jiné mnohé publikace bylo významným dílem příručka Zkoušení jemné struktury materiálu rentgenovými paprsky. Tímto dílem a dvěma tituly vysokoškolských skript položila vůbec první základy československé odborné literatury v tomto oboru. Napsala až sedmdesát prací do tuzemských i zahraničních časopisů.
Více vášně a zájmu pro přírodní vědy, přála si
Adéla Kochanovská zemřela v roce 1985. Její odkaz však žije dál. K rentgenologii se nyní hlásí stovky přírodovědců i techniků, kteří rozvíjí právě její odkaz.
„Její výjimečná osobnost bude stále přítomna v našich laboratořích i při všech setkáních československých rentegánřů,“ napsal Václav Valvoda, profesor fyziky na Univerzitě Karlově. Například na půdě Akademie věd se doposud pořádají diskuzní setkání, se kterými přišla právě Kochanovská.
„Snad souvisí s našem dlouhým bojem o svobodný vývoj českého jazyka, že máme mnohem větší zájem o krásnou literaturu a divadlo než o přírodní vědu (…) Je třeba čtenáře smysluplně informovat, jaké myšlenkové a hmotné bohatství je skryto v pokroku přírodních věd a jak je pro vývoj našeho státu důležité, aby měl dost prostředků,“ napsala Kochanovská v úvodu článku o rentgenových paprscích z roku 1938 do týdeníku Brázda.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
Zdroje:
- Věstník československé akademie věd, Václav Valvoda,1986, ročník 95, číslo 1
- Příběhy učených žen: životní osudy žen, které významně ovlivnily vývoj exaktních věd, především fyziky, matematiky a chemie; Vzpomínka na paní profesorku, Ivo Kraus, 2005
- Vlasta magazín, 2018
