Do haly a přilehlé fanzóny proudilo každý hrací den desetitisíce lidí, „náš“ Lidl byl poslední dny takový plnější, ale jinak se asi děl zázrak. Skončil večerní zápas, diváci dofandili, v klidu se rozešli, nejpozději o půlnoci byl klid.
V ulicích byli na každém rohu organizátoři v reflexních vestách, poradili, vysvětlili, ukázali cestu, všechno bylo skvěle zorganizované. Za mě by se šampionát mohl pořádat co kvartál, možná i častěji.
Moje adresa měla v posledních dnech jen jednu jedinou, zato dost podstatnou vadu na kráse: na hokej, zvlášť na „české“ zápasy, se nedá koukat. Do haly jsme se dostali jen jednou, dívali jsme se v televizi. A bylo to za trest.
Jsme sportovní rodina, milujeme fotbal i hokej a než usedneme na gauč, obvykle někdo zahlásí: Prosím vás, vypněte si všichni upozornění na Livesportu.
Během šampionátu nám to ale bylo k ničemu. Že padl gól, jsme věděli dopředu díky řevu z fanzóny s dvacetisekundovým předstihem. Zavřít okna nepomáhalo.
Na víkendové boje o medaile jsme se raději podívali na chatě.
