Při pohledu na dějiny komunistů se člověk až diví, že se vždycky ještě najde někdo, kdo tu funkci na sebe bere. Byl snad nějaký šéf strany, který nebyl nakonec sesazen a ostouzen? Ale kdepak.
Generální tajemník Bohumil Jílek byl odstaven a vyloučen ze strany.
V roce 1929 ho nahradil Klement Gottwald. Jílek pak v roce 1948 raději emigroval do USA. Asi tušil, co bude. Oficiální dějiny strany o něm vždy psaly ve stylu „Jílek a jeho společníci se snažili ochromit bojovou aktivitu strany falešnými teoriemi o dlouhodobé stabilizaci kapitalistického panství“. To je skutečně lepší včas zmizet.
Temný konec Gottwalda
Gottwald šéfoval stranu úspěšně, ale jeho konec byl temný. Sužován strachem ze Stalina, závislostí na alkoholu, vážnou nemocí a snad i výčitkami svědomí, že nechává popravovat své někdejší přátele, umírá v roce 1953. Už v roce 1945 se generálním tajemníkem stává Rudolf Slánský, který vedl stranu jen do roku 1951.
Nejdříve organizoval monstrprocesy a potom se sám stal jejich obětí. Sesadili ho, obvinili z toho, že byl zrádce odjakživa, a pak ho popravili.
Antonín Novotný, první tajemník KSČ od roku 1953 a objekt mnoha vtipů, byl sesazen v roce 1968. Neměl ho rád ani Brežněv, ani občané.
Zlá kombinace. Po jeho pádu mu dokonce pozastavili členství v KSČ a vrátili potichu až po invazi sovětských vojsk. Novotný, za jehož vlády se občanům žilo paradoxně nejsvobodněji za celou komunistickou éru, zemřel v roce 1975 a jeho smrt oznámilo jen pár řádek v novinách.
Komunistický slovník z roku 1981 o něm napíše, že „projevoval subjektivismus, bezkoncepčnost a nedůslednost v uplatňování leninských principů“.
Novotného nástupce Alexander Dubček vydržel ve funkci od ledna 1968 do dubna 1969. Ještě ho chvilku nechali dělat šéfa parlamentu, aby stačil podepsat trapné zákony likvidující zbytky svobody, jmenovali ho velvyslancem v Turecku a pak zmizel z očí veřejnosti. Měl štěstí, že si zažil pár okamžiků slávy po pádu komunismu.
Ambiciózní Gustáv Husák, zřejmě jediný intelektuál mezi komunistickými prezidenty a předlistopadovými šéfy strany, musel svou funkci šéfa strany opustit ještě dřív, než strana přišla v listopadu 89 o vedoucí úlohu. Na vedlejší kolej byl odsunut už v roce 1987.
Husákovo poslední pomazání
Zemřel, též jako vyloučený ze strany a zapomenut, v roce 1991.
Ani na smrtelném loži neměl klid, protože se k němu dobýval jistý slovenský arcibiskup, aby mu udělil poslední pomazání. Husáka nahradil pověstný Milouš Jakeš, kterého zase bylo nutno sesadit po listopadu 1989. Byl ze strany vyloučen v prosinci téhož roku. Na veřejnosti se dnes objevuje při občasných soudních procesech kvůli údajné velezradě z roku 1968. Nebyl ovšem nikdy odsouzen. Sám jsem ho kdysi viděl, jak na Letné na Prvního máje, sedící pod slunečníkem, jako osamělá figura prodával knihu svých pamětí.
Jakeše po listopadu vystřídala záhadná figura muže jménem Karel Urbánek, o kterém se ví především to, že se o něm nic neví. Komunisté to pak zkusili znovu s intelektuálem, filmovým režisérem Jiřím Svobodou, který stranu vedl od roku 1990 do roku 1993. Tomu se nepodařilo stranu zbavit stalinistického nátěru, a navíc byl v roce 1992 předmětem atentátu, kdy ho neznámý útočník v masce „veselého tanečníka“ napadl nožem a vážně zranil.
A pak už přišel Miroslav Grebeníček, který odchází nyní. Jistě mu za jeho působení soudruzi poděkují, ale stejně působí dojmem zatrpklého a nepochopeného vůdce, který musí být obětován, aby nepřekážel dalším ambicím strany.
Zvláštní strana a zvláštní dějiny.
Kdyby vám nabízeli místo v jejím čele, ještě si to rozmyslete.
