Proč si myslíte, že finský školský systém bývá ostatním zemím dáván za vzor?
Měli jsme podobný systém jako v mnoha dalších zemích v Evropě – tedy tradiční systém zaměřený na výkon, známkování. V sedmdesátých letech minulého století však začala reforma, která trvala dlouho, ale spoustu věcí změnila. Dnes se zaměřujeme na profesionální učitele, i v mateřských školách máme spoustu učitelů s diplomem. Dbáme na to, aby měli velkou motivaci dělat svoji práci dobře.
V čem reforma, o které mluvíte, spočívala?
Cílem bylo zavést systém, který by byl spravedlivý pro všechny. Do roku 1970 jsme dělili páťáky a starší děti do dvou kategorií podle jejich studijních výsledků na dobré a horší (dříve kvůli tomu bylo některým žákům umožněno vzdělávání jen do šestnácti let – pozn. red.). Zároveň se začal klást důraz na vysokou kvalitu základního školství a rovněž se začalo považovat za žádoucí, aby nejlépe všichni žáci pokračovali na střední školu. Také ale záleželo, do jaké školy půjdou podle toho, kolik peněz měli jejich rodiče, protože základní školy nebyly zadarmo.
Reforma děti sjednotila, sloučili je do stejných škol. Rodiče nyní zapisují děti do nejbližších škol bez ohledu na to, jakou školu považují za lepší či horší, a za základní vzdělání už se nic neplatí. Také jsme začali poskytovat velkou podporu dětem s poruchou učení. Odpovědnost za školy jsme přenesli ze státu na obce. S reformou se začal vyvíjet systém, který máme nyní – začali jsme víc podporovat školy a učit se respektovat učitele.
Jak byste charakterizoval finský školský systém?
Napadá mě jedno slovo: důvěra. Školy a učitelé mají ve Finsku velkou nezávislost na vládě. Vláda věří tomu, že ředitelé vědí, jak řídit školu, a nemluví jim do toho. Zároveň tu panuje vzájemná důvěra mezi učitelem a žákem, učitelem a rodiči. Nemáme inspekce nebo maturity. Nevyžaduji po učitelích, aby mi podávali hlášení. Prostě věřím, že to, co dělají, dělají dobře.
Ono je toho víc, co asi děláte jinak. Slyšela jsem, že jeden z finských ředitelů řekl rodičům dětí, aby své děti do školy nevozili, ale nechali je jet na kole nebo jít pěšky...
Ano, ale u nás děti bydlí nedaleko základních škol a cesty jsou bezpečné. Uvědomujeme si, že děti tráví spoustu času v budovách a to by se mělo změnit. Takže jejich výuku koncentrujeme hodně ven, snažíme se je vzdělávat v přírodě, učíme děti lásce k přírodě. To na počítačích nejde.
Co si myslíte o českém školském systému?
Jednou jsem v České republice navštívil několik škol. Z toho, co jsem viděl, mohu posoudit, že učitelé měli dobré přednášky, ale myslím, že to byla dost tradiční výuka. Každá hodina měla čtyřicet pět minut, pak byla krátká přestávka, během které děti opět zůstávaly ve třídách. To je u nás jiné. U nás nezvoní, naše hodiny trvají devadesát minut a přestávky máme delší, aby děti měly čas jít se provětrat ven.
Děti ve Finsku tráví opravdu hodně času venku, a to v každém počasí. Ne vždy mají děti frontální výuku, pracují na různých projektech, učitel důvěřuje tomu, že odvedou dobrou práci, i když nebudou sedět v lavicích před ním. Někdy třeba děti mohou jít samy ven, kde pracují na zadaném úkolu. Je důležité střídat několik vzdělávacích prostředí, nebýt pořád na jednom místě. Děti se nemusí učit jen tím, že sedí před učitelem.
To, co popisujete, tedy hodiny dlouhé devadesát minut a práce na společném projektu, je model, který máme na vysokých školách...
Myslím, že nejen vysokoškoláci, ale i děti by měly víc odpočívat, protože když jim nedopřejete delší přestávku, další hodiny nebudou tolik efektivní, protože budou unaveny z předchozích hodin a nebudou se soustředit.
Přijde mi, že je u nás spousta učitelů, která by chtěla změnu, ale možná neví, jak na to...
Ano, protože máte dlouhou tradici, jak dělat určité věci. Přesně tak to bylo u nás. Spousta učitelů říkala, že změna není možná. Ale když jsme se do toho pustili a učitelé viděli, že to má cenu, že se děti lépe soustředí, že nový systém je efektivnější, předsudky je začaly opouštět.
„Z Finska jsem si odvezl odvahu věci měnit“
|
V Česku není učitelství považováno za lukrativní povolání. Dokonce se zažilo rčení: „Kdo umí, umí. Kdo neumí, učí“. Jak to, že ve Finsku je učitelství považováno za ceněnou profesi?
Finská společnost má velký respekt k učitelům a celkově ke školství, protože si uvědomujeme, jak je vzdělání důležité. Školy spravují obce, které rozhodují o penězích. Rozhodují o tom, co se se školou stane, kolik peněz na co potřebuje a podobně. Samozřejmě i nám připadá, že vláda nedává do školství dostatek financí, ale v porovnání s ostatními zeměmi jsme na tom dobře.
Profese učitele je ve Finsku velmi populární. Je těžké dostat se na univerzitu na studium učitelství, dostane se tam méně než deset procent uchazečů. Až nejlepší z nejlepších jdou skutečně učit na školy. Mají velkou motivaci přenést zkušenosti nabyté na univerzitě do praxe. Když jsme loni sháněli učitele, přišlo nám sto sedmdesát životopisů od uchazečů. Takže si můžete vybrat toho nejlepšího.
Problém českého školství je, že se u nás každý rok střídají ministři školství. Je politická situace u vás stabilnější?
Ano, my neměníme vzdělávací politiku po každých volbách, ale zaměřujeme se na dlouhodobé cíle, a to je velmi důležité. Například v Anglii, když se změní vláda, změní se spousta toho, co bylo dosud zavedeno ve školách, a to je špatně.
Od loňského roku máme zákon, že všechny pětileté děti musí povinně do školky. Jak je to u vás?
U nás mají šestileté děti povinný ročník předškolního vzdělávání. Rodiče je ale mohou zapsat do formy individuálního vzdělávání a učit je sami doma. Teď se diskutuje o tom, že by pětiletí měli chodit také do povinného ročníku předškolního vzdělávání. U nás děti často začnou chodit do školky, když jim jsou tři roky. Záleží na rodičích. Pokud na to má vláda peníze, rád bych je viděl spíš investované do rozvoje školního vzdělávání.
Co si myslíte o domácích úkolech? Měly by být povinné?
Ano, je to součást učení. Školní dny ve Finsku jsou poněkud krátké, například žáci na prvním stupni tráví ve škole jen okolo dvaceti hodin týdně. Takže se počítá s tím, že budou pracovat i doma a že se naučí, že se nevzdělávají jen ve škole, ale i ve volném čase.
Co se stane, když úkol nepřinesou?
Záleží na učiteli, ale často je to tak, že pokud dítě zapomene jednou, je to v pořádku, pokud to dělá často, nařídí mu, aby zůstalo po škole a dodělalo, na co se vykašlalo.
Jak hodnotíte studenty?
Ve Finsku se předměty a chování žáků hodnotí známkou, slovně nebo kombinací obou hodnocení. Žáky průběžně hodnotíme na základě prezentací, projektů. Čísla vám neřeknou, co máte zlepšit – my třeba pořádáme setkávání rodičů s učitelem a dětmi, na kterých se mluví o tom, co by děti měly zlepšit a podobně. Slovním hodnocením učitel vyjadřuje žákův vývoj a proces učení. Známkou jsou žáci obyčejně hodnoceni až od konce šesté třídy.
Myslíte si, že by děti v době, kdy jsou ve škole, měly trávit víc času venku?
 |
