V dubnu 2015 vypustilo Rusko nejen českou, ale také finskojazyčnou verzi státního informačního kanálu Sputnik.
Zatímco ta česká v době psaní tohoto textu informovala, že Německu došla munice, Američané řeší zveřejnění fotek nahých mariňaček, ruský tank T-90 ztělesňuje sílu a Evropa je rozdělená, finský Sputnik už před více než rokem „dopípal“. Neujal se, skoro nikdo ho nečetl a Rusko jej před rokem uzavřelo.
Magazín Foreign Policy (FP) přinesl minulý týden obsáhlý materiál zabývající se otázkou, proč se Finsku daří odolávat propagandě a fake news, tedy zcela smyšleným či notně překrouceným zprávám. Dnes to jsou hodně užívané, podle některých až nadužívané výrazy.
Finsko volí zcela jiné techniky než například pobaltské země či Ukrajina, sázející na zákazy a pokutování ruských televizních kanálů, což v důsledku kontraproduktivně dává propagandě argument o cenzuře. Některé postupy jsou ovšem specificky finské - není možné je naráz převzít a použít jinde.
Zaříkávači ruského medvědaFinsko má s Ruskem bohaté historické zkušenosti. Už když SSSR na podzim roku 1939 dehonestoval Finsko a obviňoval ho z vojenských provokací, fakticky tím šířil „fake news“ (přehled sovětského tisku zde). Spadala do nich i zpráva o údajném dělostřeleckém přepadu sovětských pozic, který si ovšem Rudá armáda zařídila sama, aby mohla veřejně ospravedlnit přepadení Finska. Finsko se v průběhu druhé světové války pokusilo území ztracená za tzv. zimní války získat zpět, neúspěšně. Po válce přijalo politiku neutrality. Fakticky šli Finové Moskvě v lecčems na ruku, uchovali si ale demokracii a národní identitu. V posledních letech má Finsko pro schopnost vycházet s Kremlem pověst „zaříkávače“ ruského medvěda. |
Krátce řečeno, Finové těží z kvalitního vzdělávacího systému, z letité zkušenosti s životem ve stínu mocného východního souseda a vysokou úrovní a efektivní činností státní správy. Pasivně jim pomáhá to, že nejsou hlavním cílem ruského zájmu a jejich ruskojazyčná menšina je zanedbatelná.
„Nezapomínejme říkat, že se nám daří“
„Nejlepší reakcí není ani tak uvádění (nepravdivých) informací na pravou míru, jako spíše schopnost mít vlastní pozitivní narativ a držet se ho,“ cituje FP analytika, odborníka na veřejnou diplomacii a strategickou komunikaci Jeda Willarda, který pro finskou vládu sestavoval protidezinformační strategii.
Stovka finských státních činitelů se pak jeho technikám učila - ne nějak pokoutně, ale na armádní základně u Helsinek. Před dezinformacemi roku 2015 varoval i finský prezident. Země zkrátka bere problematiku vážně.
Co znamená onen pozitivní narativ? Dezinformacím rozleptávajícím důvěru lidí ve státní instituce se daří tím hůře, čím se dané zemi daří lépe. A Finsku se daří, v nejrůznějších žebříčcích kvality života, odolnosti korupci a podobně se pravidelně umísťuje v absolutní špičce.
Finský vzdělávací systém mnohem méně než ten český sází na memorování dat a testování vědomostí. Známkování je výjimkou, prakticky neexistují domácí úkoly, během výuky je hodně přestávek, učitelé jsou na univerzitách vybíráni z těch nejlepších a školství dbá, aby nebyli přetěžováni.
Česko v opačném směru
Česká praxe je odlišná. Výrazněji rozvinuté je pouze vyvracení nepravdivých zpráv, o které se starají nestátní projekty jako Demagog.cz, Manipulatori.cz či Faktus.info. Začátkem roku k nim přibylo Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám, součást ministerstva vnitra, které také deklarovalo ambici vyvracet nepravdivé zprávy.
Centrum proti dezinformacímZprávy, které dosud vyvrátili pracovníci ministerstva vnitra
|
Jeho dosah je ale minimální. Vnitro zvolilo za oficiální kanál v ČR nepříliš rozšířený Twitter a účet centra sleduje jen necelých 5 700 lidí. Dalším faktorem v jeho neprospěch je fakt, že lidé, kteří státní moc a média považují za součást světového spiknutí, se těžko tou samou státní mocí a médii nechají o čemkoliv přesvědčovat.
Co je ale hlavní - právě na té frontě, kde Finsko je velmi činorodé, Česká republika nevyvíjí aktivitu v zásadě žádnou. Školství dlouhodobě čelí kritice, že stále do značné míry u žáků vynucuje „biflování“ a encyklopedické znalosti namísto rozvíjení schopností jako kritické myšlení, interpretace informací či mediální gramotnost.
V Česku také celkově schází onen „pozitivní narativ“, se kterým politici ve Finsku poměrně aktivně pracují. Tedy důraz na skutečnost, že země přes veškeré negativní jevy jako celek prosperuje, snaha vnést do veřejného prostoru více pozitivních témat.
Český přístup, založený dosud prakticky výhradně na vyvracení falešných zpráv a dezinformací, tak připomíná taktiku vojska, které hájí dobře opevněné a zásobené hrady, ale nevystrčí z nich nos. Válku hodně dlouho neprohraje - ovšem nemůže ji ani vyhrát.
Vyřešit démony minulosti
Navíc nezahálí ani protivník, jak se Rusko ve vztahu s NATO samo definuje. Analytička Ivana Smoleňová z Pražského institutu bezpečnostních studií soudí, že proruské dezinformační kampaně jsou perfektně lokalizované a přizpůsobené místním podmínkám.
„V mnoha případech taková rétorika využívá očividně lživé a konspirační teorie, v jiných je zase téměř nerozpoznatelná od relevantní kritiky místních problémů a specifických společenských, ekonomických nebo kulturních napětí,“ napsala Smoleňová v textu pro European Journalist Observatory.
Příklady očividných lží není třeba hledat dlouho. Česká verze Sputniku například nedávno informovala o ukrajinských vojácích nadopovaných tak, že byli schopni boje i po ustřelení hlavy. „Zabiješ ho a on jde dál,“ citoval Sputnik jednoho ze separatistů.
Vyřešit reálné vlastní problémy s kriminalitou, korupcí a neefektivní státní správou pak jednoduše znamená, že jakákoliv propaganda cílící na znedůvěryhodnění státních institucí bude mít notně menší terče.
Podle Smoleňové se jednotlivé státy musí otevřeně postavit ke svým lokálním problémům, obzvláště těm historickým. V kontextu střední a východní Evropy zmiňuje Smoleňová například volyňský masakr či podporu nacismu ve střední a východní Evropě. „Nevyřešená historická napětí přečkávají desetiletí a probouzejí se ve slabých momentech,“ soudí.
A dochází k závěru, že právě Finsko může být inspirací - především kvůli dobrému vzdělávacímu systému, právnímu řádu, stabilnímu ekonomickému prostředí a efektivní vládě. „Samozřejmě se nedá vše zevšeobecnit a každá země si musí najít vlastní cestu a řešení. Nicméně faktor vysoké vyspělosti a prosperity ztěžuje proruským médiím práci a snižuje jejich manipulativní potenciál,“ uzavřela Smoleňová.
