ABECEDA KOMUNISMUKaždý týden přináší MF DNES a iDNES.cz ve spolupráci s občanským sdružením PANT jeden díl seriálu Abeceda komunistických zločinů. Dobu minulou přibližují příběhy konkrétních lidí, kterým komunisté výrazně zasáhli do života. - více o seriálu a partnerech |
"Původně jsme se chtěli legálně vystěhovat. Ale ani jsme nestačili podat žádost a přišli soudruzi bratři," říká Holibková.
O emigraci přemýšleli už delší dobu. "Manžel měl potíže, byl politicky nespolehlivý. A my jsme měli malé děti. Tak jsme si řekli, že nezbývá než odejít, nechtěli jsme, aby se to s těmi dětmi táhlo," vysvětluje Holibková.
A dodává: "Člověk neví, budou-li děti nadané, nebo nebudou. A co když budou a nenechají je studovat? To byl důvod, proč jsme odešli."
Její manžel Jiří Holibka pocházel totiž z česko-německé rodiny, a protože část jeho příbuzných musela odejít do západního Německa, nebyl u komunistických úřadů zrovna dobře zapsán. "Po celou dobu u mne ta perzekuce byla. Táta se z Německa po válce vůbec nevrátil, byl v táboře, ovládal více jazyků, tak si ho tam Američané nechali jako tlumočníka. A já měl zastavený veškerý vstup do škol."
Holibkovi v době své emigrace měli tři děti ve věku od dvou do šesti let. I kvůli nim bylo v komunistickém Československu všechno složitější. Na druhé straně – jak Marcela Holibková přiznává – jim to pomáhalo přežít. "Zaplať pánbu, že ty děti byly, člověk neměl čas přemýšlet nad tím, co bude a jak bude... Ty děti nás přiváděly na úplně jiné myšlenky."
Sovětská okupace Holibkovy překvapila. Přitom Jiří Holibka každý den poslouchal rádio a sledoval politickou situaci. Jenže zrovna v tu osudovou noc zůstalo rádio vypnuté.
"Já šel ráno nakupovat a vidím, že lidí je kolem obchodu plno. Ptal jsem se, co se děje, zda nedovezli nějaké zboží. Ale lidé řekli, že Rusové jsou tady. Pak přišla švagrová, řekl jsem jí, že má okamžitě volat do Německa, abychom si mohli vyřídit vízum. To jsme ještě nevěděli, že ho nebudeme potřebovat," popisuje Jiří Holibka.
Kdo je MARCELA HOLIBKOVÁV roce 1968 emigrovala s manželem a třemi dětmi do západního Německa. V nepřítomnosti byla odsouzena za nedovolené opuštění republiky k deseti měsícům vězení, její manžel dostal rok. V roce 1981, kdy jí zemřel otec, se pokoušela přijet na jeho pohřeb, ale československé úřady jí cestu nepovolily. První návštěvu domova a otcova hrobu vykonala v roce 1989. Dnes žije s manželem zase v Česku. |
Jak se dostat na Západ?
Potřebovali však výjezdní doložku, což bylo speciální povolení, které vydávaly komunistické úřady těm, kteří chtěli vyjet za železnou oponu. "Výjezdní doložka byla součástí pasu, do ní se zapisoval konkrétní seznam států, které se směly navštívit. Pro člověka to bylo jakési vízum od vlastního státu pro cestování do zahraničí, což je vlastně paradox. Přece člověk žádá o vízum výhradně druhý stát. V normálním demokratickém režimu je něco takového úplně absurdní," vysvětluje historik Petr Blažek.
Rodině Holibkových se ale vše zkomplikovalo. Manželka Marcela musela totiž do nemocnice na operaci se žlučníkem. Mezitím jí manžel vyřizoval výjezdní doložku. A nebylo to úplně snadné.
MÝTY A REALITAŘíká se, že: Ti, kteří emigrovali na Západ, se měli automaticky lépe, vyšší životní úroveň jim zajistila spokojený život celkově. Pokud měli doma příbuzné, mohli za nimi kdykoli přijet a navštívit je. |
"Musel jste mít vyjádření od výboru v místě bydliště i ze zaměstnání. A manželovi to na kádrovém oddělení nechtěli povolit. Nakonec mu to vůbec nedali," popisuje Holibková.
Jenže dramatická doba po sovětské okupaci jim nakonec všechno usnadnila. "Okupační vojáci udělali na pasovém oddělení takový binec, že to všem potvrzovali. Nám to potvrdili i bez toho požadovaného vyjádření. Ten, kdo nám to povolení dával, asi věděl, o co jde, nejspíš tušil, že chceme emigrovat," popisuje Holibková.
Pomohla jim ještě jedna věc: v západním Německu u příbuzných už jednou byli a vrátili se. Mohli tedy argumentovat tím, že povolení už jednou dostali. Samozřejmě, k prvnímu výjezdu na Západ jim pomohla liberální atmosféra šedesátých let před sovětskou okupací, kdy se podmínky pro cestování dočasně zmírnily.
co byla výjezdní doložkaJednalo se o speciální povolení potřebné pro všechny občany komunistického Československa, kteří chtěli vyjet za železnou oponu. Byl v něm zapsán seznam států, které žadatel plánoval navštívit. "Bylo jakési vízum od vlastního státu pro cestování do zahraničí, což je vlastně paradox," říká historik Petr Blažek. Na povolení k cestě nebyl právní nárok, jeho odmítnutí nemuselo být nijak zdůvodněno. |
"Přišel jsem do Karviné na pasové oddělení a tvrdil jsem, že potřebuji vyzvednout celou rodinu, která zůstala v Německu a já jsem přijel zpět. A že potřebuji pro všechny výjezdní doložku. A úplně normálně jsem dostal toho berana – razítko pro všechny. Tím, že tam vznikly ty zmatky, tak nám to dali bez jakýchkoli problémů," popisuje Holibka.
Zbývalo jen počkat, až manželka bude po operaci.
"Jakmile to bylo, sedli jsme do vlaku a jeli." Byla to hodně smutná cesta. "Z Opavy jsme vyjeli 4. listopadu, jeli jsme nejdřív nočním rychlíkem do Prahy. Říkala jsem si: Bože, kdy uvidím své rodiče? Věděla jsem, že za normálních okolností nebude pro mne cesty zpět. Nejhorší to bylo, když jsme přejížděli hranice. Stála jsem u okna a brečela. Potom manžel přišel a říká: Tak, teď sis trhla železnou oponou!"
Navždy vyhnanci
Holibkovi se usadili v Německu. "Čím déle jsme tam žili, tím víc jsem tesknila. Pouštěla jsem si české gramodesky a brečela. Nevím, jestli to někdo dokáže pochopit. Ten pocit, že soudruzi nás trestali tím, že nás nepustili zpět!" popisuje Holibková.
Ví dobře, o čem mluví. Po útěku byli totiž československým soudem odsouzeni v nepřítomnosti. Jiří Holibka dostal za nedovolené opuštění republiky rok vězení, jeho manželka deset měsíců.
KDY A JAK SE SMĚLO CESTOVATPřísný režim pro vydávání povolení k cestě na Západ platil asi do poloviny šedesátých let, kdy se podmínky začaly uvolňovat. Po sovětské okupaci a nástupu normalizace se však režim zase zpřísnil. I když dva roky před listopadem 1989 došlo k jistému uvolnění, byly až do pádu komunismu možnosti cestování omezené. |
Problém nastal, když v roce 1981 otec Marcely Holibkové vážně onemocněl a zemřel. Jeho dcera chtěla přijet alespoň na pohřeb. Nepustili ji. Neměli s manželem vyřízené dodatečné vystěhování a výjimku nedostali.
"Šli jsme za československým atašé a ten nám řekl, že nemůže nic dělat. Ať prý ale neděláme nic neuváženě. Kdybychom tam jeli, na hranicích nás zatknou. Tak jsem se na pohřeb otce nedostala," říká Holibková.
výzva čtenářůmRedakce iDNES.cz ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů mapuje dosud nezveřejněné příběhy. Zažil někdo z Vás nebo Vašich blízkých podobný příběh jako ten uvedený výše? Máte k dispozici fotografie nebo jiné související materiály? Pošlete nám je na redakční e-mail, jako předmět uveďte Abeceda komunistických zločinů. ÚSTR čtenáře, kteří poskytnou hodnotné informace umožňující odkrýt bílá místa v minulosti, odmění literaturou související s upevňováním moci komunistické diktatury, například: Demagog ve službách strany. Portrét komunistického politika a ideologa Václava Kopeckého (J. Pávová) |
