Monika Peetzová (1963) rozestavila figury na šachovnici románu, který v originále vyšel předloni, v obvyklém rozvržení: úvodní a závěrečná scéna se odehrají na stejném místě – konkrétně ve francouzské restauraci v Kolíně nad Rýnem. S hrdinkami se seznamujeme z pohledu blahosklonného číšníka, jenž čtenáře uvede do děje základní informací: Právě v jeho podniku se každé první úterý v měsíci setkává pětice žen. Kdysi se seznámily na jazykovém kurzu francouzštiny, dodnes se přátelí a scházejí. Zjistíme podstatné o jejich minulosti a prostor k zápletce je otevřen.
Pestrý kvintet
Německá spisovatelka a scenáristka Monika Peetzová (1963), autorka románu Úterní ženy
Caroline je právnička, která tu zastupuje představu žen realisticky uvažujících, vynikajících v tom smyslu, že problém vnímají jako výzvu, nikoliv jako paralyzující věc. Protipólem Caroline je Kiki, nejmladší ze společenství, designérka, „rozevlátá“ v životě a ztracená v milostných vztazích, dosud neusazená i v pracovní pozici. Není divu, že osudovým se jí stane muž o řádku let mladší. Třetí je Eva, vystudovaná kardioložka, obětující se rodině, manželovi a čtyřem dětem, „mamina“ a nenápadný duch perfektně fungující domácnosti. Estella je zase jejím opakem, v bezdětném a dobře finančně zajištěném manželství s plešatým lékárníkem, reprezentuje dokonalý styl a formu.
O knizeMonika Peetzová Úterní ženy Přeložila Vladana Hallová. Host, Brno 2012, 296 stran, eknihu si můžete stáhnout na Knihy.iDNES.cz. |
Pátá, Judith, má být jakýmsi prolnutím svých přítelkyň a zároveň se k ní stěží hledá specifikující atribut, snad právě ona by měla být typem „normální“ spokojené ženy středního věku – po rozvodu se znovu vdala, a i když ani její svět „není ideální“, je jistě přesvědčená, že prožívá bezchybný vztah s mužem, který „tančil bosý parkem a máchal si nohy v loužích“.
Obal českého vydání knihy německé spisovatelky a scenáristky Moniky Peetzové Úterní ženy
Pročišťující pouť
V této novodobé variaci klasického dramatu na sebe nenechá kolize dlouho čekat. Monika Peetzová svým hrdinkám postavila do cesty nepřekonatelnou překážku. Judithě manžel, jmenoval se Arne, zemřel. Zbyl po něm deník a nedokončená pěší cesta do Compostely. Nebo do Lurd, obě místa tu hrají roli. Abychom vyprávění zkrátili a neprozradili nic podstatného, pětice přítelkyň se vypraví „dokončit“ putování, zažije mnoho napínavého, překvapivého i zábavného. Slabé se posílí, přebytečné odloží, otevřou se nitra, sny a představy, stejně jako příkoří se vyjeví, potlačované obavy vyplouvají na povrch a skryté ambice se neodvratně derou za nimi. Skica psychiky, denních i životních problémů současných středostavovských žen kolem čtyřicítky se tu uvěřitelně modeluje. Kariéra i city, tradice v době obecné proměny epochy a slohu. Vyprávění má potřebný spád, je vtipné a jeho mírné nedokonalosti snadno omluvitelné.
Snímek z filmu Noch einam zwanzig sein (Znovu dvacet, 2009), na němž se autorsky podílela Monika Peetzová, podepsaná pod románem Úterní ženy
Snímek z filmu Ein Baby zum Verlieben (Zvláštní chůva, 2004), na němž se autorsky podílela Monika Peetzová, podepsaná pod románem Úterní ženy
Snímek ze třídílné série Die Rebellin (Rebelka, 2009), na níž se autorsky podílela Monika Peetzová, podepsaná pod románem Úterní ženy
A je tu peripetie – rozhodující obrat způsobující změnu v chodu událostí. Tajemství Arneho deníku je odhaleno a mezi pět žen je vložen zásadní problém. Jejich přátelství projde zkouškou. Protože autorka čerpá ze vzorce dramatu, nikoliv tragédie, nepřichází na řadu katastrofa, nýbrž zklidňující rozuzlení, jakési nadechnutí a nová naděje. Když se s tím kvintetem opět setkáme v jejich tradiční restauraci, vše zdá se je „při starém“, a přece: „Caroline se opřela a prohlížela si kamarádky. Jak mluví, gestikulují, dohadují se, smějí se, jedí a pijí. Nic se nezměnilo. Přestože se změnilo úplně všechno. Caroline se v duchu tiše usmívala. V tom okamžiku byla spokojená.“
Ke spokojenosti zřejmě dospěje i čtenář. Nebo jen čtenářka? Byť Úterní ženy občas evokují ideální, a tedy ireálný svět, a přestože ona zásadní zápletka, která se odehraje „na cestě“, působí poněkud strojeně, přece Monika Peetzová udržela kompozici na přitažlivé straně. Jistě svým počinem nepohne obzorem literárního světa, uspokojí však publikum tím, že bez moralismu mu nabízí věrohodnou a funkční variantu. A navíc se toto dílo lehce a příjemně čte.
