Svazek Západ v mlze je dalším ze souborů autorových sloupků a esejů, tentokrát z let 2009–2012, vydaný péčí nakladatelství Academia, kde zřejmě Komárek zakotvil natrvalo, protože nedávno avizoval, že tamtéž se chystají k vydání publikace další (předchozí soubory jeho sloupků vycházely v nakladatelstvích Petrov a Dokořán).
Na starou notečku
V rozhovoru pro Český rozhlas autor vysvětlil název svého nového titulu mnohoznačně, totiž jako odkaz k neznámé budoucnosti Západu, která může být jak nadějná, tak temná. V knize i oficiální anotaci ovšem jednoznačně převažuje apokalyptický tón (podobně jako v předchozí knize Muž jako evoluční inovace?), prý se „nikdy nenadál, že se dočká v ještě ne stařeckém věku takovéhoto soumraku euroamerické civilizace“.
Nehezkou budoucnost Komárek prorokuje Evropské unii, i když ještě před několika lety vyzýval k užší integraci evropských států, pokud si chtějí Evropané udržet šanci konkurovat Číně. Opakovaně se posmívá narcismu a infantilismu současných obyvatel Západu, zvláště těch, kteří třeba na facebook dávají svoje efemérní fotografie: „Co je u malých dětí roztomilé, nemusí být takovým o čtvrt století později.“. A s hrůzou se ptá: „Jak mohou mentálně nedospělá mláďata smysluplně vychovávat jiné?“
O knizeStanislav Komárek: Západ v mlze Academia, Praha 2013. 272 stran, doporučená cena 295 korun.  Obal Komárkovy knihy Západ v mlze |
Podobně náš biolog, esejista, spisovatel a filozof lamentuje nad úrovní budoucích kandidátek učitelského povolání a jejich přístupem ke studiu: „Na přednášky nejít, skriptum si nepřečíst, jen to opakovaně zkoušet za omílání nic neříkajících frází.“ A pan profesor přichází i s návrhy konkrétních řešení: uvažuje o možnosti zavedení povinné roční služby v nemocnicích, aby dnešní mládež viděla, že „člověk není jen krásný rozesmátý konzument na billboardech“. K dalším, těm relativně rozumnějším – i když i tak pro někoho kontroverzním – nápadům patří autorův (nijak výjimečný) názor, že Hitlerův Mein Kampf by se už měl přestat tabuizovat a měl by být volně přístupný. Ovšem autorovo tvrzení, že i Leninův Stát a revoluce může vycházet bez komentářů o zhoubnosti komunismu, je třeba poopravit: spis vyšel ve skutečnosti po roce 1989 jen jednou, a to s předmluvou Tomáše Sokola a úvodem Miloslava Ransdorfa.
Adolf Hitler: Mein Kampf
Klišé na klišé
Nová Komárkova kniha bohužel obsahuje dost nevydařených míst. Kde například bere autor jistotu tvrdit, že se u nás peníze z EU dávají na neužitečné projekty, ale „železniční či silniční infrastruktura se nechává v podstatě ladem“ – ve skutečnosti se EU na budování nových silnic a dálnic finančně spolupodílí v roce 2013 částkou 12,6 miliardy korun (z celkové částky 59,3 miliardy korun). Dále je škoda, že neuvádí konkrétní příklady toho, že člověk, který „by dnes v míře větší než malé projevoval mínění v místě a době neobvyklá, je ukřičen se vší brutalitou“. Copak Komárkovi někdo brání publikovat „v míře větší než malé“ jeden článek za druhým (a knihy stejným tempem)?
A hlavně: copak dnes existuje „jediné a obvyklé mínění“ dejme tomu v otázce budoucnosti Evropské unie či multikulturalismu? Vidíme spíše nespočet skupin, z nichž mnohé se pokládají za statečné disidenty bojující proti imaginární většině, kterou je však problém identifikovat. A co se týká tzv. globálního oteplování, zde se dá najít jistý většinový názor (i když se mnozí vědci zdráhají používat tohoto označení), nevšiml jsem si ale, že by byl čelný český politik, který se proti mínění odborné většiny postavil, nějak ukřičen, naopak svého postavení nejvyššího českého ústavního činitele k hlásání svých soukromých názorů v hojné míře zneužíval. A také netuším, proč podle Komárka dnešní doba „nemá ráda hmotu“ a „z pachu bližního bychom se bez deodorantů pozvraceli“. To, že u nás rostou stále další supermarkety ustavičně nabízející nové a lepší zboží, je přece nesporný fakt, i když jako často pranýřované „zabřednutí do konzumerismu“ bych to viděl jen u těch, kteří v nich tráví celé víkendy (o „divokém konzumerismu“ ovšem autor v jiných kapitolách také píše, ale nesnaží se obě tvrzení uvést do souladu). A ještě k pachům: existuje teorie o tom, že někteří dnes pociťují právě nedostatek přirozeného pachu partnera, a snaží se to kompenzovat, což může vysvětlit nárůst zájmu o orální sex.
Ilustrační snímek
Autor má pravdu, že „pochválit dnes v Americe spolupracovnici účes nebo nevinně pohladit cizí dítě je poukázkou na veleprůšvih“, ale následující tvrzení, že „takto drasticky nedestruoval mezilidské vztahy ani komunismus, ani nacismus“, snad nemůže myslet vážně; opravdu chce ony výstřelky srovnávat s dobou, kdy dokonce děti žádaly trest smrti pro vlastní rodiče? A co říci o autorově líčení jednoho pražského sídliště, které vychází z těch nejpokleslejších klišé a v případě hlavního města podle mne neodpovídá realitě? Posuďte sami: „Ty tam jsou doby, kdy ještě v raném postkomunismu zde bydleli ve směsi dělníci, vědci, penzisté i začínající podnikatelé. Dnes už jsou sídliště, podobně jako třeba v Paříži, odkladištěm těch, kteří na společenském žebříčku příliš nevynikli. Byl jsem překvapen z tolika přepadlých, nezdravých, frustrovaných obličejů, které v centru města příliš nevidíme.“ Nešlo spíše o projekci vlastního autorova stavu vyvolaného paneláky na osoby okolo? Právě schopnosti rozpoznávat a vtipně popisovat projikování sebe sama na okolní svět jsem si u něj dříve velmi vážil.
Co (mu) doporučit
V těchto a jiných bodech (další jsem probral ve své recenzi knihy Muž jako evoluční inovace?) autor prostě přehání, a místy již nad únosnou míru. Někdy naštěstí jeho schopnost zkratky a vyostření daného tématu působí osvěživě, třeba když uvádí poněkud absurdní přepisy Červené karkulky a Othella do politicky korektní řeči, anebo expresivně líčí budoucnost Česka: „… okem své fantazie zahlédám volání k modlitbě z ochozu Svatovítské mešity a lid usedající k tradičnímu pátečnímu obědu: pečenému hovězímu s knedlíky, zelím a pivem.“.
Zimní, ojíněný pohled do koruny stromu
Fascinující pohled do jarní koruny stromu
Vysloveně doporučit můžu přetištěný Komárkův rozhovor z časopisu Tvar, současně vtipný a poučný (alespoň pro mne jako pro nebiologa), obsahující odpovědi na netradiční otázky typu „Jsou rostliny sentimentální?“, „Je hmyz mstivý?“, „Jsou zvířatům vlastní multikulturní postoje?“, či dokonce „Závidí bezobratlí obratlovcům?“. A za pozornost jistě v nové knize stojí i text, v němž autor představuje pět nejhezčích cestopisů; je to čtení možná podnětnější než autorovy vlastní cestopisy, které jsou místy ošklivě poznamenány paušálním odsuzováním civilizace vlastní a někdy až nekritickým přijímáním civilizací cizích.
Nepodezírám profesora Komárka, že by se nějak chtěl řídit názory vyjádřenými v této recenzi, ale přesto si dovolím na závěr vyslovit jedno přání. Pokud bych se do budoucna z jeho klávesnice mohl těšit na další publikaci, byl by to průvodce po cestopisech, které četl, protože je jejich opravdovým znalcem…
