Kniha Svět politického islámu je českým pokusem o kompendium významného nábožensko-politického fenoménu naší doby. Zatímco donedávna byl u nás politický islám spojovaný v médiích hlavně s těmi nejradikálnějšími skupinami z Blízkého východu, po událostech arabského jara se i širší veřejnost dozvídá, že politický islám je poněkud komplikovanější záležitost než jen teroristické organizace ztělesněné ozbrojenými vousáči v maskáčích zaštiťující se účelově vytrženými citacemi z Koránu. Kniha sociologa Karla Černého se pokouší reflektovat i nejnovější dění a zároveň se je snaží zasadit do hlubších souvislostí.
Parta islamistů
Obrovský objem zajímavých a aktuálních dat ve spojení se sociologickým přístupem a znalostí hlubšího kontextu blízkovýchodního dění jsou hlavními pozitivy Černého knihy. Většina současných diskusí o změnách na Blízkém východě a vzestupu islámu a islamismu totiž příliš sociologické a demografické příčiny tamního vývoje nereflektuje.
O knizeKarel Černý Svět politického islámu Politické probuzení Blízkého východu  Obal knihy Karla Černého svět politického islámu |
Na straně druhé je diskutabilní struktura celé práce, její přehlednost a nejasné pojetí. Například hned na začátku čtenář narazí na kapitolu s názvem Až příliš pestrá parta: kdo jsou a kdo nejsou islamisté? Je zřejmé, že použitím žurnalistického slovníku se autor text pokouší poněkud odlehčit, což samo o sobě nemusí být na škodu. To však ostře kontrastuje s množstvím různých sociologických a demografických údajů, tabulek a grafů. Jako by autor neměl zcela jasno, zda se pokouší o populární, nebo více o vědeckou práci. Každopádně skloubení obou pojetí v konečném důsledku nepůsobí dobře. Nelze přehlédnout, že v některých částech textu autorova „odlehčení“ získávají až bulvární nádech. Například v souvislosti s případem bulharských zdravotních sester, které se dostaly na sklonku Kaddáfího režimu v Libyi do obrovských problémů, autor sdělí, že „si do zdejší dětské kliniky přijely na krátkodobý kontrakt přivydělat něco těch libyjských petrodolarů ke svým mizerným bulharským platům“. Text pohybující se v širokém rozmezí mezi odborným a žurnalistickým stylem, tak umocňuje nevyjasněné pojetí publikace.
Sociolog Karel Černý
Afghánistán není jen Taliban
Výše zmíněná kapitola o „pestré partě islamistů“ vzápětí pokračuje podkapitolami nazvanými podle důležitých blízkovýchodních států. Zde by čtenář asi hledal systematičtější zasvěcení do problematiky islamismu ve zmíněných zemích. Ve skutečnosti zde narazíme spíš na útržkovité informace o některých islamistických formacích. V případě podkapitoly Afghánistán autor například zmiňuje pouze Taliban – jako by tato země nenabízela daleko širší škálu nejrůznějších islamistických organizací, stran a dalších uskupení. Následuje podkapitola Palestina a Irák, která nemá na délku ani jednu stránku. Nejenže přináší dost zvláštní analogii dvou značně odlišných regionů a konfliktů, z nichž by si každý zasloužil podkapitolu vlastní, ale o podstatě iráckého islamismu se zde oproti palestinskému dozvíme naprosté minimum.
Drobnější chyby představuje nekonzistence přepisu arabských jmen a termínů, kdy například na straně 277 autor použil anglické transkripce arabských jmen, zatímco jinde používá správnější české přepisy. Kniha je sice vybavená rozsáhlým rejstříkem, ale v průběhu četby zjistíme, že v něm některá jména, na něž v textu narazíme, v rejstříku chybí. V téměř šestisetstránkovém textu nenalezneme kromě tabulek a grafů ani jednu obrazovou přílohu, která by lépe přiblížila hlavní osobnosti, politiku, ale třeba i propagandu stoupenců politického islámu. Přitom právě vizuální prezentace islamismu je veřejnosti tak mediálně známá a zároveň je většině Čechů (i Evropanů obecně) těžko srozumitelná.
Je opravdu škoda, že Karel Černý více nezapracoval na struktuře i celkové koncepci knihy a že se v monolitičnosti jejího textu musí méně zasvěcený čtenář v mnoha případech utopit. To si ale mohli uvědomit i editoři práce. Černého svazek je tak cenný především svým sociologickým přístupem a v některých ohledech doplňuje díla starší generace našich orientalistů a politologů. Rozhodně je však nepřekonává.
Autor vystudoval právo a politologii. Působí v Ústavu mezinárodních vztahů a přednáší o problematice Blízkého východu. Na svém kontě má několik blízkovýchodních knih. Provozuje blog http://blizky-vychod.blogspot.cz/
