Zprávy z dráhy
Sledovat další díly na iDNES.tvDva mladíci stojí v místnosti plné železničářské techniky a vedou krátký telefonní hovor. Jeden z nich oznámí číslo vlaku a kolej, na kterou přijíždí.
Druhý potvrdí přijetí informace a provede sérii naučených pohybů na elektromechanickém zabezpečovacím zařízení. Zatáhne a zajistí některé páky, otočí klíči či zatočí kličkou. Ozve se charakteristický zvuk signalizačního zařízení a opodál u zdi se dá do pohybu malý model vláčku.
Přestože všechny tyto úkony se provádějí jen nanečisto a nemají vliv na reálný provoz, v praxi by však znamenaly, že vlak může bezpečně zastavit ve stanici. I to byl jeden z praktických úkolů, který museli žáci dopravní střední školy splnit, aby složili závěrečnou zkoušku.
Jako zázemí jim posloužilo Železniční muzeum v Kroměříži. „Hledali jsme prostory, kam bychom mohli takto dojíždět a vyzkoušet si tu elektromechaniku. V provozu ve stanicích, kde bychom zaměstnance rušili, by to bylo nemožné,“ vysvětlila učitelka odborného výcviku Marcela Jendřejčíková.
O muzeu, které se schovává v nenápadné budově vedle kroměřížského nádraží, se přitom škola dozvěděla náhodou. „Viděla jsem ho v jednom pořadu v televizi a řekla jsem si, že bychom se sem mohli jet podívat,“ usmála se Jendřejčíková.
Zařízení odpovídá 19. století, ale používá se
Po dohodě s provozovateli zjistila, že by kroměřížské muzeum mohlo posloužit jako ideální výcvikové středisko. Má totiž hned několik výhod. Kromě toho, že je tady potřebná technika a klid na učení, byli zdejší železniční nadšenci ochotní vše přizpůsobit potřebám žáků a studentů.
„V budově muzea i venku si mohou vyzkoušet reálné činnosti, které pracovníci na dráze vykonávají, včetně toho, jak se spojují a rozpojují vagony nebo například ručně přehazují výhybky,“ upozornil Martin Šůstal ze spolku Kroměřížská dráha, který muzeum provozuje.
Pro vykonávání středoškolské praxe nevadí ani to, že některá zařízení by se už dala označit jako historická. „Například elektromechanické zabezpečovací zařízení principiálně odpovídá konci 19. století, ale stále se zhruba na jedné pětině stanic používá, a jakmile ti chlapci půjdou do praxe, určitě se s ním setkají. Osahat si tady ale mohli i novější techniku,“ vysvětlil Šůstal.
Studenti do Kroměříže dojížděli pravidelně. Nevadilo ani to, že cesta tam a zpět je dlouhá přes 200 kilometrů. Roli hrála i pandemická situace, protože v době karantény to byla takřka jediná možnost, jak se k železničnímu zařízení dostat.
„Jak se staví vlaková cesta, přestavuje a uzamyká výhybka a z jakých částí se skládá, je vždy lepší vidět na vlastní oči než na obrázcích u tabule ve třídě,“ zmínila Jendřejčíková.
Muzeum v Kroměříži funguje od roku 2014
„Lepší si to takhle vyzkoušet nanečisto než to dělat za provozu, kde můžete něco zvrtat. Takto máte neomezeně pokusů,“ pochvaloval si jeden ze žáků Jakub Sedlák.
Železnice je jeho velkým koníčkem už od dětství. A má jasné plány, co bude dělat po závěrečné zkoušce. „Pokračuju na další školu a zároveň budu pracovat pro Správu železnic. Je velká výhoda dělat něco, co vás baví,“ svěřil se.
Železniční muzeum v Kroměříži funguje od roku 2014. Nejrůznější exponáty postupně zaplnily čtyři místnosti v administrativní budově lokomotivního depa. Největší chloubou je právě funkční staniční elektromechanické zabezpečovací zařízení.
„Sbírku jsme rozšířili například o funkční model výhybky s mechanickým přestavníkem a závorníkem, o dvojici dálnopisných přístrojů, které spolu komunikují, o informační nástupištní zařízení typu Pragotron nebo pult elektronického zabezpečovacího zařízení,“ popsal průvodce muzea Michal Řihák.
Vzácností jsou i motorová kolejová vozidla v čele s oblíbeným motoráčkem Hurvínkem z roku 1955, která jsou odstavená v přilehlé budově. Pro zájemce je muzeum otevřeno při příležitosti zvláštních vlakových jízd, což je během letních prázdnin každou sobotu. Návštěva je možná i po telefonické domluvě.
