V počátcích přitom neměli se sušením žádné zkušenosti, dokonce neměli ani vlastní ovoce.
„Naše původně soukromá aktivita a zábava na dlouhé zimní večery se záhy překlopila i do aktivit pracovních. Sušárny jsme začali mapovat, věnovat se jejich historii, rozšíření,“ vysvětluje Ivana Spitzerová, která se svým manželem pracuje v Muzeu regionu Valašsko ve Vsetíně.
Oba proto ke svému nevšednímu koníčku přistupují vědecky. Připravují knihu, studie i velkou výstavu na vsetínském zámku.
Sušárna u každé usedlosti
Aktuálně mapují, kolik lidí na Valašsku se sušení „postaru“ věnuje.
„Na Horním Vsacku jde o několik lidí, silnější tradici má tradiční sušení ovoce jižněji na Valašsku,“ přibližuje Lukáš Spitzer. „Existují tu ale i komunitní sušárny, například nově postavená obecní sušárna ve Zděchově.“
Vše vychází z historie – zatímco na jižním Valašsku byla při dostatečné úrodě sušárna výbavou skoro každé usedlosti, blíže k Beskydům rostlo ovoce méně, a tím pádem tu nebyla tradice sušení tak silná.
Výhody úpravy ovoce v sušárnách jsou jasné. Lidé takto snadno a rychle zpracovávali přebytky úrody, pro které neměli využití. Během pár dní si vytvořili zásoby na celou zimu.
Spitzerovi nebudují sušárny nové, ale zajímají se výhradně o obnovování těch starých. Ty zachraňují před zánikem, stěhují a znova staví. Dvě si přestěhovali přímo před dům, další pomohli vystavět v Hošťálkové.
„Jedna je aktuálně rozebraná a připravená k výstavbě. Je dobře, že se stále najdou lidé, kteří mají o sušárny zájem,“ říká Spitzer.
Během dvouletého mapování na Valašsku napočítal okolo 50 nevyužívaných sušáren. „Během té doby už dvanáct z nich zmizelo. Tyto objekty leží třeba padesát až sedmdesát let ladem. Lidé je dnes využívají většinou jen jako skladiště. Jakmile tam začne zatékat, stavbu zboří.“
Sušárny dnes bývají na zahradách rodinných domů, lidé je stavěli blízko, aby byly v docházkové vzdálenosti. Zároveň však dříve platil předpis, že musely stát alespoň 60 metrů od obydlí, protože v nich často docházelo k požárům.
Při stavbě záleží i na tom, odkud nejčastěji vane vítr
Při jejich stěhování a používání se Spitzerovi neustále učí něco nového. Sladit všechny drobné detaily totiž není jen tak.
„Generace dávných sušařů je měly vychytané, ale dnešnímu člověku jsou neznámé a musí si k nim znovu dojít po docela trnité cestě,“ zmiňuje Spitzer. „Ta je v počátcích lemována docela velkou hromadou zničeného ovoce.“
Sám popisuje zkušenost, kdy si vlastní sušárnu trám po trámu rozebrali a spolu se šikovným tesaři zase skládali.
„Třeba jsme si svévolně přesunuli pozici dveří, protože jsme se mylně domnívali, že na takové drobnosti přece nezáleží. A ejhle, záleží, teď nám totiž zavazí u přebírání ovoce,“ upozornil.
Záleží dokonce i na postavení sušárny v krajině s ohledem na to, kudy nejčastěji vane vítr. Když totiž kouř putuje nesprávným směrem, znepříjemňuje to práci.
Na rozdíl od dnešních elektrických sušáren ty dávné zvládnou pojmout mnohem větší množství ovoce. I chuť prý je nesrovnatelná – manželé doma ještě dojídají ovoce sušené před dvěma lety a stále je voňavé a chutné.
Spitzerovi suší nejčastěji jablka, hrušky a švestky.
„Dřív Valaši sušili i třešně nebo višně jako náhražku rozinek. Určitě by šly opatrně i meruňky, borůvky a další,“ myslí si Ivana Spitzerová. Sušárny ovšem nabízejí dostatek možností pro experimenty s nejrůznějšími druhy ovoce.
