Koncertní šňůra světového tenoristy Rollanda Villazóna se zlínskými filharmoniky začala v polovině října právě ve Zlíně a pokračovala s přestávkami až do konce listopadu. Společně absolvovali koncerty ve Vídni, Paříži, Hamburku, Düsseldorfu, Mnichově a Hannoveru.
„Z hlediska samotného hraní to bylo stejné jako s každým jiným sólistou. Ale tím, že je Villazón opravdu světová špička, byly koncerty s ním inspirativnější, než když hrajeme s někým méně známým,“ popsal houslista Pavel Mikeska, který působí ve filharmonii jako koncertní mistr.
Posune vystoupení se zpěvákem světového jména orchestr někam dále? Je to motivující?
Určitě ano. Snažíte se s ním být co nejvíce a hlavně neudělat žádnou chybu, což samozřejmě nechceme nikdy, ale teď jsme se na to přece jen soustředili ještě více.
Komunikoval s vámi při zkouškách? Zlobil se třeba někdy, že jste něco špatně zahráli?
Ale my jsme nic špatně nezahráli. (smích) Ano, obracel se na nás, bylo na něm vidět, že chce s námi být v kontaktu. Otočil se, usmál se... Běžná komunikace.
Rolando Villazón.
Domlouval se s vámi na souhru, abyste byli dobře sladěni?
Ne, to se podívá na dirigenta a všechno už ví. My ho ale vnímat musíme - oči musíme mít na dirigentovi, uši na sólistovi. Navíc musíme vnímat i sami sebe navzájem: orchestr i naši skupinu houslí.
Měl nějaké hvězdné manýry?
Žádné jsem nezaznamenal. Vídali jsme se jen na koncertech. Ve Zlíně jsme program nazkoušeli a pak před každým koncertem byla akustická zkouška, na kterou přišla Pumeza Matshikiza (sopranistka, která se rovněž účastnila turné – pozn. aut.), ale Villazón už ne, ten dorazil až na samotný koncert. Byl v pohodě, je to příjemný člověk. Mám zkušenost, že čím je sólista lepší, tím méně manýr má nebo nemá vůbec žádné.
Nebyli jste trochu naštvaní, že se veškerá pozornost soustředí na Villazóna?
Věděli jsme, že to tak bude, počítáme s tím. Jsme symfonický orchestr, ne operní. Jsme zvyklejší hrát koncerty se sólistou na nástroj než doprovázet pěvce, ale v tomto případě to bylo něco jiného. Orchestr dostal příležitost se zviditelnit. Byl to zážitek.
Pavel MikeskaNarodil se v roce 1979. Hru na housle studoval na Konzervatoři Brno ve třídě profesora Bohumila Kotmela a v letech 1999 až 2004 pokračoval magisterským studiem na JAMU Brno pod vedením prof. Rudolfa Šťastného. Byl členem Moravského komorního orchestru. Své zkušenosti si od roku 2003 do roku 2006 prohloubil studiem ve třídě prof. Františka Veselky na univerzitě v norském Stavangeru, kde také působil v orchestrech Stavanger Symfoniorkester a Kristiansand Symfoniorkester. Pravidelně hostuje v Symfonickém orchestru Slovenského rozhlasu a od roku 2011 pedagogicky působí na Olomouckých mistrovských kurzech Konzervatoře Evangelické akademie v Olomouci. Od roku 2006 působí jako koncertní mistr Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně. |
Filharmonie už hrála s řadou významných osobností. Je Villazón tou nejvýznamnější?
To je těžké porovnávat. Je určitě slavný, známý, je to pěvec světového renomé, o tom není pochyb. Orchestr však třeba hrál i s violoncellistou Mstislavem Rostropovičem, což je naprostá světová legenda. Ale je pochopitelné, že sólista-zpěvák na sebe poutá větší pozornost než sólista, který hraje na nástroj.
Byl některý z těch koncertů výjimečnější, že by vám třeba více utkvěl v paměti?
To nedokážu říct. Výkony Villazóna i Pumezy byly výborné vždy. Když jsme hráli v Německu, nebyl zdravotně úplně v pořádku, ale to posluchači v žádném případě nemohli poznat.
Vy jste to poznali?
Trošku ano. Třeba árii zazpíval o malinko rychleji, aby ji udýchal. Také jsme s dirigentem řešili výměnu árie. Ale posluchači opravdu neměli šanci si čehokoliv všimnout.
Villazón si velmi pochvaloval zlínský koncert. Líbilo se mu, že standing ovation se dočkal už v polovině koncertu.
Já to mám zase naopak. Když jsme hráli ve Vídni nebo v Paříži, lidé si stoupli až po třetím přídavku. Bylo vidět, že nikomu nedají nic zadarmo. Jsou zvyklí na opravdové světové špičky.
Je pro orchestr těžší nazkoušet doprovod k áriím než symfonickou skladbu?
Každý program má svoje úskalí. Árie nehrajeme tak často, tolik je neznáme, ale třeba pro mě jsou jednodušší. I ty složitější trvají jen pět šest minut, což je jiné, než když hrajeme hodinovou symfonii. To je pro orchestr daleko těžší.
Jaká byla spolupráce s dirigentem Guerassimem Voronkovem?
Bylo vidět, že s Villazónem pracuje, že jsou sehraní. Umí si ho pohlídat, když si něco protáhne, když začne někam utíkat, což je ale normální u každého pěvce. Stačilo, aby na sebe mrkli, jakože teď pozor, a hned bylo vše v pohodě. Šlo poznat, že si rozumí.
Turné začalo v polovině října a skončilo na konci listopadu. Nevadilo vám, že bylo tak roztahané?
Trochu ano. Mezitím jsme hráli asi dva nebo tři jiné programy, takže člověk to trochu zapomene. Ale když už jsme to jednou hráli, stačila jedna zkouška a brzy jsme si to osvěžili. Spíše je nepříjemné, když se cestuje daleko kvůli jednomu koncertu. Ale předtím jsme byli pryč deset dnů v kuse. To bylo příjemné, měli jsme i dost volna, byl čas si odpočinout.
Bojíte se na cestách o housle?
Nemám žádný extra špičkový nástroj. Teď mám dokonce půjčený, protože je lepší než můj. Beru si je do letadla jako příruční zavazadlo, zatím jsem je nikde nezapomněl. Pojištěné je nemám. Pojistné je dost vysoké. Nevím přesně, ale dělá snad až deset procent z ceny nástroje.
Filharmonii se teď daří. Počet posluchačů roste i díky populárně laděným koncertům. Zamlouvají se vám popově nebo rockově laděná vystoupení?
Queen, Beatles a AC/DC jsem poslouchal dřív než Beethovena, mně to nevadí. Musí to však být na dobré úrovni, kvalitní. Pokud je to program s dobrým dirigentem a zpěváky, proč ne. Rád si to zahraju, i když se nejedná o to, co bychom měli primárně jako symfonický orchestr dělat. Ale doba je taková, lidé si to žádají.
Takový koncert vám pak ale vydělá na to, abyste mohli zahrát Šostakoviče.
Přesně tak. I když co máte proti Šostakovičovi? Ten je dobrý. (smích) Publikum se dá vychovat. Když se tyto věci hrají častěji, lidé si na to zvyknou a postupně se k tomu dostanou. Romantismus, Dvořák, Čajkovskij, to je líbivější, člověk odchází z koncertu a píská si melodii. Když se ale člověk dostane do Šostakoviče nebo Prokofjeva, zjistí, že i jejich melodie si může pískat, i když si to zpočátku určitě myslet nebude.
Stejně tak vánoční koncert s tradiční Rybovou mší byl vyprodán už několik měsíců dopředu.
A vidíte, já „Rybovku“ hrál snad teprve třikrát. Dostal jsem se k ní až ve Zlíně. Když jsem ji měl hrát poprvé, kolegové se mi smáli, že ji neznám. Není ale nijak složitá, jsou to spíš písničky. Je to u nás taková tradice, která patří k Vánocům. Ve světě se hraje Louskáček nebo Mesiáš, u nás „Rybovka“. Lidé to tak asi chtějí, když pořád chodí. V televizi také dávají pořád stejné filmy dokola a diváci jsou spokojení.
Pro další sezonu plánuje vedení filharmonie opět přivézt do Zlína nějakou další velkou světovou hvězdu. S kým byste si přál hrát vy?
O tom jsem nikdy tak nepřemýšlel… Ale určitě s nějakým světovým dirigentem. Z trojice dirigent, sólista, nová skladba, orchestr nejvíce kupředu posune dirigent.
