„Nemám rád retrospektivní výstavy, bývá to vždycky velký mišmaš. Pro svoji retrospektivu bych potřeboval obrovský prostor, protože jsem se věnoval různým věcem, a potřeboval bych je ukázat ve větších celcích,“ říká 78letý umělec, který je po několik desetiletí nepřehlédnutelnou osobností tuzemské výtvarné scény.
Takže zlínský prostor se vám nelíbí?
Pro tento typ výstavy je špatný. Nemyslím to jako stížnost, jen to konstatuji. Do tohoto prostoru by se hodila jednodušší výstava, monotematická, ne retrospektiva. Já jsem ale téma neurčoval. Na této výstavě se dohodli čtyři ředitelé galerií, kteří ji chtěli. Chybu vidím v typu výstavy, ne v prostoru, ten je sám o sobě krásný.
Jak je možné, že jste ve Zlíně ještě nikdy žádnou výstavu neměl?
Já se nikam necpu. Žádnou výstavu nikam nenabízím. Čekám, až mě někdo požádá. Nikdo mě nepožádal, tak jsem žádnou neměl.
Ve Zlíně jste ke své expozici měl také komentovanou prohlídku. Největší diskuse se strhla o plastice Václava Havla, kdy jste ho zobrazil s ženským tělem a místo ruky má zbraň. Překvapila vás reakce návštěvníků?
Ne, to tak bývá, jsem zvyklý. Havla si lidé často a rádi idealizují. Já jsem znal jeho slabosti i silné stránky. Byl jsem strašně šťastný, když se stal prezidentem, ale časem začal tajit své slabosti, což mně připadalo naprosto zbytečné. Vzpomínám si, že jsem jednou jel autem a slyšel jsem s ním rozhovor, kde mluvil o Vánocích – jak je doma slaví, jak dělá stromeček, nepije a nikdy neměl ženské. Úplně jsem mlátil do toho auta a křičel: „Co kecáš!?“ Nechápal jsem, proč to dělá. Je potřeba se umět přiznat i ke slabostem.
Milan Knížák
|
Jak se vám vůbec líbí myšlenka komentovaných prohlídek? Nemáte pocit, že když umění vysvětlíte, zabijete ho?
Snažím se nevysvětlovat. Jen vykládám okolnosti: jak jsem k tomu přišel, kdy to vzniklo, v jaké době, jaký jsem používal materiál a proč. Já to ani vysvětlit neumím. To vzniká podvědomě, děláte to bez důvodu. Vlastně ty nejkrásnější věci v životě vznikají bez důvodu. Když něco dělám, vůbec na lidi a na to, co si budou myslet, nemyslím. Dělám to tak, aby to odpovídalo tomu, co já si představuji, abych maximálně naplnil svou představu. Rád si vyposlechnu názor, ale soudce jsem já, protože já jsem za to zodpovědný.
V srpnu 2014 ve zlínské krajské galerii na čas uzavřeli výstavu polské umělkyně Natalie LL s tím, že si někteří lidé stěžovali, že se jedná o pornografii (více zde). Vy také zobrazujete nahotu. Kde je podle vás ta únosná hranice?
Tu výtvarnici znám, jednou mi poslala obrázek. Mně sem také nedali některé obrazy, které byly v Karlových Varech. Báli se, aby neudělali skandál. Některé výstavy jsou hrubé. Připadá mi, že hrubost by tam patřit neměla, pokud není opravdu silně oprávněná. Ale jestli je tam nějaká nahota... Považuji dnes už za zpozdilé takové obrazy nevystavovat. Vždyť přece tam lidé nemusejí chodit, když se jim to nelíbí.
Hodně se zajímáte i o architekturu. Jak vidíte Zlín?
Připadá mi teď takový hodně dekoncentrovaný. Kromě několika starých baráků to vždycky bylo funkcionalistické město. Ale dříve mi přišlo, že více drželo pohromadě. Teď je tady spousta nové zástavby bez urbánní koncepce. Trochu se to rozpadlo.
Co byste poradil?
Nevím, jestli se s tím dá ještě dneska něco dělat, aby bylo více sociálního prostoru. Funkcionalistické stavby mají velkou nevýhodu, že parter bývá příliš strohý. Přitom parter je to, kde lidi žijí, což tady si myslím, že moc není. Jsou tady dvě tepny a ulice, které ale nemají žádné moderní partery nebo jen velmi málo, takže ten sociální život se neodehrává dost intenzivně.
Před pár lety v centru opravili park Komenského, který teď plní funkci veřejného setkávání.
Ale já jsem myslel spíše přirozený život v ulicích, ten tady není. Chtělo by to razantní koncepci, kterou by se vstoupilo do toho města, aby se zaplnilo. Jsou tady moc krásné baťovské stavby, ty jsou krásné a důstojné oproti těm novým, které tu důstojnost nemají. Třeba tady nějaký plán výstavby byl, ale podle mě byl nečitelný a tím to město ztratilo.
