Případ sedmileté Natálky, která onemocněla leukemií, ukázal na letitý problém, číhající na vietnamskou komunitu. V zemi čítá 62 800 lidí, v registru dárců kostní dřeně jich je ale zapsaných jen minimum. A Natálka má předky jak z Česka, tak z Vietnamu.
„Určité kombinace transplantačních znaků se více vyskytují u určitých etnik. Proto je větší šance nalézt dárce v tom daném etniku,“ vysvětlila lékařka Českého národního registru dárců Jana Navrátilová.
Jde tedy o problém, který se týká všech etnicky odlišných národností, které v Česku žijí.
Když příběh okaté dívenky zveřejnila média a především internetová televize Sapa, která vysílá pro vietnamskou komunitu ve stejnojmenné pražské tržnici, zaregistrovala se asi stovka lidí.
„Jenomže to je velmi málo a přímý nábor, který nám jinak funguje dobře, se tady míjí účinkem,“ říká Zdenka Wasserbauerová.
Vychází ze zkušeností, které sbírá víc než dvě desetiletí. Dělá přednášky na středních školách, ve firmách a organizacích, v nichž pracují mladí lidé. Díky její aktivitě pochází značná část potenciálních dárců zapsaných v registru ze Zlínského kraje a sousedící části jižní Moravy. Jen letos získala pro myšlenku dalších 1 500 lidí, každý z nich představuje pro nemocné jednu naději.
Její aktivity jsou vidět na každé větší akci, která se v regionu koná. Třeba během Barum rally se do registru zapsalo 190 lidí, filmový festival jich přivedl 208.
Nedostatek dárců může být časovaná bomba
„Oslovuji cíleně i Asiaty, snažím se s nimi o problému mluvit, ale bez úspěchu,“ povzdechla si Wasserbauerová. „Jeden mladík mi řekl, že kdybych přijela do Vietnamu, taky bych takovým věcem hned nevěřila,“ přibližuje.
Je to podle ní ale časovaná bomba. V tuzemsku vyrůstá třetí generace Vietnamců a jejich počet roste. Jen ve Zlínském kraji jich bylo ke konci minulého roku bezmála 860. Statisticky je vyloučené, že by je leukemie mohla míjet.
„Samozřejmě, že ne. Zrovna nedávno se řešil převoz nemocného 15letého chlapce, pro kterého se dárce nenašel, zpět do Vietnamu. Rodina chtěla, aby se před smrtí vrátil,“ vypráví Wasserbauerová.
V hlavě nosí myšlenku na cílený nábor v této komunitě, zřejmě na ni ale ještě nedozrál čas. Kampaň už tady jednou byla.
„Zapojili se do ní i medici vietnamského původu, výsledek ale moc úspěšný nebyl. Přidali se tehdy nižší desítky lidí,“ potvrdila mluvčí registru Klára Conková.
Znovu se potvrdilo, že lidé reagují nejvstřícněji na příběhy. Pokud se hledá dárce pro konkrétního pacienta, zvedne to vlnu zájmu o vstup do registru.
Nevíme, jak to funguje, říkají Vietnamci ze Zlína
Bylo to tak i v případě Natálky, i když tehdy zájem nebyl ani zdaleka dostatečný. Nakonec se ale ukázalo, že u ní převládají evropské transplantační znaky. U dětí ze smíšených rodin totiž záleží na tom, po kterém z rodičů děti zdědí více znaků.
„Pokud by převládaly u pacienta transplantační znaky vietnamské, byl by to opravdu problém. Ani registry jinde ve světě na tom totiž nejsou o moc lépe než u nás,“ vysvětlila lékařka.
Český národní registr dárců dřeněV celé republice je za 25 let existence registru zapsaných přes 104 tisíc lidí. Aby tuzemští dárci pokryli 90 procent potřeby, muselo by jich být 250 tisíc. V Německu, odkud pochází většina dárců pro české pacienty, je registrovaný každý 20. občan. V Česku každý 190. Při vstupu do registru stačí stěr z ústní dutiny. Ten v laboratoři vyhodnotí a určí transplantační znaky. Pak se hledá shoda s pacientem. Znaků je deset, ideální je, když se dárce i příjemce shodují ve všech. Transplantace se provádí v naprosté většině separací kmenových buněk, tedy odběrem ze žíly. Druhá možnost je odebrat dárcovský materiál operativně z pánevní kosti. Rozhodnutí je na dárci. |
Vietnamská komunita je částečně zastoupena v registru v USA, ale samotná asijská země národní registr vůbec nemá. Jde tedy o to, jak se cizím zemím podaří přesvědčit u nich žijící menšinu. Mohou samozřejmě dostat dárcovský materiál od Evropana, ale naděje na úspěch je výrazně nižší.
„Dokonce velmi malá,“ podotkla Navrátilová.
MF DNES oslovila čtyři zástupce vietnamské komunity ve Zlíně. Jména uvést nechtěli a reagovali prakticky stejně. „Nevíme, jak to funguje,“ shodli se. Jen jeden se rozpovídal.
„Vím, že se hledal dárce pro dítě. Říkali, že to má být mladý člověk. Což já nejsem,“ vysvětlil muž. Věková hranice pro vstup do registru je 18 až 35 let. Víc prý nad tím nepřemýšlel.
A kdyby chtěly jednou do registru vstoupit jeho děti? „Měl bych o ně strach, museli bychom se na všechno zeptat,“ dodal.
Potvrdil tak, že jediné, co může situaci změnit, je cílená osvěta. I místní lidé se k dárcovství stavěli ještě před pár lety podobně. Převládal názor, že jde o bolestivý zákrok.
„Teď k nám na jedné akci přišel pán a říkal, že ho vybrali jako dárce. A že má strach,“ vypráví Wasserbauerová. „Kolegyně zavolala svou devítiletou dceru, která podstoupila transplantaci, aby pánovi řekla, jestli ji to bolelo,“ dodala.
„Když jsem spinkala, tak to nebolelo, až potom, když jsem chodila. Ale dostala jsem takový prášek, a už to nebolelo,“ popsalo dítě.
„Pán se smál a říkal, že se stydí. Ale že ho ta malá uklidnila,“ dodala Wasserbauerová.
