Turínská škola a největší loupež diamantů
Čtyři pětiny světové produkce diamantů zajišťují doly Jubilejnyj, Udačnyj a Mir v ruské republice Jakutsko, botswanská naleziště Orapa a Jwaneng a angolská Catoca. Chtít diamanty krást přímo u zdroje ovšem není zrovna rozumný nápad, o bezpečnost se tu starají celé armády strážců. Přesto existuje místo, kde se scházejí diamanty z celého světa a kde ostraha nedisponuje bitevními vrtulníky ani tanky. Belgické Antverpy mají sice jen půl milionu obyvatel, ale jsou globální metropolí obchodu s diamanty. Afrika, Asie, Amerika, Austrálie? Je jedno, ze kterého kontinentu diamanty pocházejí, 80 procent nezpracovaných surových kamenů míří do Antverp. A zloději si toho jsou dobře vědomi.
Poklad z Antwerp World Diamond Centre (AWDC) nedal spát zločinci Leonardu Notarbartolovi, který projevil při plnění svého kriminálního plánu neobvyklou trpělivost. Nejprve si pronajal kancelář přímo v AWDC. Tři roky před akcí, to se psal rok 2000.
Nemalý měsíční nájem bral jako investici do budoucna. Díky němu totiž získal přístup do objektu čtyřiadvacet hodin denně. Poté předstíral, že je skromným obchodníkem s diamanty, a zrealizoval několik menších obchodů. I to stálo peníze, ale měl aspoň přístup k bezpečnostním schránkám v podzemí. A další úkol? Sehnat si kód zaměstnance bezpečnostní agentury a ukrást nahrávky z vnitřních kamer.
Finále přišlo v polovině února roku 2003. Během víkendu Notarbartolo pronikl s kolegy do diamantového bunkru pod budovou a překonal desetibodový bezpečnostní systém. Zní to snadně, ale ochrana zahrnovala například číselník trezoru se 100 miliony možných kombinací, infračervené detektory, snímače otřesů, Dopplerův radar nebo ochranné magnetické pole. Výsledek? Trefa za více než 100 milionů dolarů, podle dnešního přepočtu 21,4 miliard korun.
Diamanty se nikdy nepodařilo nalézt, méně štěstí už měl Notarbartolo. Jako organizátor akce skončil na deset za mřížemi. Přesná výše škody však není tak docela jasná. Notarbartolo si totiž neodpustil poznámku, která podráždila vyšetřující policejní komisaře stejně jako ředitele pojišťoven. „Nevzali jsme toho víc než za dvacet milionů,“ prohlásil. „Zbytek si rozebrali židovští majitelé AWDC a ušili z toho boudu na pojišťovnu.“
Pravda zůstává nejistá. Notarbartolo je přesto po zásluze považován za nejúspěšnějšího zloděje z takzvané La Scuola di Torino, tedy „turínské školy“. To je italská zločinecká organizace, která se specializuje na opravdu velké akce.
Amatéři, jimž otevřela dveře ochranka
Čtyřicet zlodějek Uměly to s břitvami, plenily obchodní domy, vypadaly krásně a nevinně, byly kruté a pořádaly nejdekadentnější večírky v Londýně. Ženský gang Čtyřicet zlodějek fungoval jako precizní vojenský organismus a za svých nejlepších let pod vedením Alice Diamondové terorizoval obchodníky i ostatní kriminálníky. |
Nevšední kompozice díla naznačující nedořečený příběh, dokonalá práce se světlem a fakt, že z práce mistra barokních malířů se do současnosti dochovalo jen sedmatřicet děl. To vše dohromady znamená, že jsou díla Jana Vermeera ceněna v gigantických cifrách. Příkladem může být obraz s názvem Koncert, olej na plátně o rozměrech 69 × 63 centimetrů, který byl naposledy ohodnocen sumou 200 milionů dolarů. Bohužel naživo si ho už nejspíš neprohlédnete.
V březnu roku 1990 si totiž plátno z bostonského Muzea Isabeelly Stewart Gardnerové odnesli dva neznámí pachatelé. Nespokojili se pouze s Vermeerem, vzali tucet dalších pláten od Rembrandta, Degase, Maneta či Flincka, dohromady za 500 milionů dolarů, tedy dnešních 107 miliard korun.
Na celé umělecké loupeži století je přitom asi nejvíce zarážející naivita provedení. O půl druhé v noci zazvoní na dveře bostonského muzea dva uniformovaní policisté. Podle jejich hlášení se v budově pohybují neautorizované osoby, mohlo by se jednat o opilce, kteří to přehnali s oslavou dne svatého Patrika. V muzeu jsou momentálně dva noční hlídači, kteří na výzvu policistů otevřou.
Ale než se nadějí, jsou sami „zatčeni“ a mají pouta na rukou. Hlídačům ještě chvilku trvá, než jim dojde, že muži zákona jsou ve skutečnosti muži zločinu. Přemýšlet o tom mohou během zbytku noci, kterou stráví spoutaní v depozitáři ve sklepě.
Zloději nepospíchají, času mají víc než dost. Jak potvrdí kamerový záznam, dvakrát budovu opustí, aby si odnesli vybraná díla do auta. Celá akce trvá 81 minut. Byli to amatéři, nebo profesionálové? Vyšetřovatelé dodnes nemají jasno: zloději odnesli skutečně hodnotná díla, ale pár mimořádných kousků na místě nechali. Plátna z obrazů vyřezávali dost nešetrně. Vzali si také, možná jako suvenýr, pozlacenou hlavici napoleonského praporu, která však žádnou cenu neměla. V následujících letech bude muzeum nabízet odměnu 10 milionů dolarů a vyhlásí beztrestnost pro pachatele, pokud obrazy vrátí. Dodnes se tak nestalo a bostonské muzeum vystavuje místo třinácti chybějících obrazů jen prázdné rámy.
Růžoví panteři slavili v Paříži úspěch. Dvakrát
Růžoví panteři Jsou velmi elegantní a peníze jsou z nich cítit na dálku. Jak by ne, když si je dovedou uloupit za několik sekund. Přečtěte si starší profil gangu Růžoví panteři. |
Harry Winston začínal jako učiněný postrach zastaváren na Ukrajině. Nepodváděl, nekradl. Jen prostě uměl poznat to nejlepší zboží mezi balastem. V Kyjevě například koupil zelený kamínek, v přepočtu za dva centy, protože v něm viděl dvoukarátový smaragd. Prodal ho za 800 dolarů.
A protože se opravdu vyznal, brzy už oceňoval sbírky všem boháčům světa. Jeho šperkařská práce, která vydělává miliony, mu činí upřímné potěšení. Deset let má například v držení 45,5karátový diamant Hope, ale nakonec ho raději daruje Smithsonianovu muzeu. Chce, aby se z jeho krásy těšili také ostatní. Své jméno dal síti těch nejluxusnějších obchodů se šperky na světě. Ale v těch už to s opatrností manažeři moc nepřeháněli.
Pařížský obchod se šperky a klenoty „Harry Winston“ stojí na rušném bulváru Avenue Montaigne, mezi obchody značek Dior, Chanel a Gucci. Před Vánoci roku 2007 do něj před zavírací dobou vstoupila čtveřice mužů v zašpiněných montérkách, kteří už od rána opravali kanalizaci před obchodem. Chtějí se umýt? Ne, chtějí loupit.
Jacques Mesrine: gangster se stylem Snad o žádném jiném kriminálníkovi není na internetu tolik oslavných klipů. Gangster Jacques Mesrine byl veřejným nepřítelem pro policii, pro statisíce Francouzů byl však superstar, idolem. Narodil se právě před pětasedmdesáti lety. |
Během několika sekund zpacifikují prodavače i jednočlennou ochranku a odnesou si šperky za dnešních 250 milionů korun (10 milionů eur). Než se někdo stačí vzpamatovat, zmizí s lupem pryč. Jedinou stopu, kterou policii zanechají, je „podivný východoslovanský akcent“, jímž hovořili. Podezření tedy padá na gang Růžových Panterů, organizovanou skupinu lupičů šperků rekrutovaných z členů speciálních jednotek bývalé Jugoslávie. Tím to však nekončí.
Jiné podniky by po takové zkušenosti jistě přijaly bezpečnostní opatření, ale ne tak pařížský Harry Winston. A kdo se nepoučí jednou, musí dostat další šanci. V roce 2008 se tak situace opakuje: čtyři muži, tentokrát v parukách a převlečení za ženy. Nepadne ani jedna rána, suma škod se v přepočtu přiblíží 2,3 miliardy korun. Lupiči totiž věděli, že zrovna přišla nová, dosud nerozdělená kolekce šperků. Policie už je tentokrát obratnější, postupně zadrží a předá soudu pětadvacet osob. Včetně Moulouda Djennada, člena ochranky obchodu, který dal zlodějům dvakrát tip. Růžoví panteři obvykle nepracují v rukavičkách a do vykrádaných obchodů se dobývají obrněnými vozy či kladivy, ale ve Winstonově obchodu to neměli zapotřebí.
Ukradli jsme miliony. Ale nevíme, co s nimi
V Británii se takové věci dějí. Naposled v roce 1990, kdy osmapadesátiletého „poslíčka“ Johna Goddarda přepadl o půl desáté ráno lupič. Goddard měl jen pramalý zájem na tom, nechat se pobodat od nějakého gaunera kvůli brašně s papíry, které převážel do pobočky investiční skupiny Sheppards. Netušil, co vlastně veze.
V zavazadle měl 301 cenných papírů, splatných na doručitele. V celkové hodnotě 292 milionů liber (zhruba 8,5 miliardy korun). Centrální anglická banka ani investoři z Sheppards nechtěli kolem transakce činit zbytečný rozruch. To se jim tentokrát nevyplatilo. Policie případ vyšetřovala čtyři roky, ale nedokázala přímo usvědčit ani jednoho z obviněných. Ovšem jisté zásluhy se ale mužům zákona nechat musí. Postupně dokázali vypátrat 299 cenin, které zloději nedokázali udat. Když přepadáte poslíčky na ulici, nepočítáte s miliony.
