Sedím a nechci se zvednout. Ne, ještě chvíli, prosím. Není mi dobře, žaludek je na vodě ze všech rychlých cukrů a gelů. Klepou se mi nohy, ani na nich nemusím stát. Vaří se mi hlava z žáru slunce babího léta. Nejvíc mě ovšem zmáhají emoce.
Po chvíli šplháme pomocí ocelových lan, lezeme ve skále a já se radši nedívám pod sebe. Snažím se lapat po kyslíku, kterého se v téměř třech tisících metrech nad mořem také nedostávají plné doušky.