Historici i aktivisté se shodují, že bez atmosféry šedesátých let, levicového

Historici i aktivisté se shodují, že bez atmosféry šedesátých let, levicového radikalismu, Černých panterů, hnutí veteránů z Vietnamu a kontrakulturní scény by k nepokojům v Greenwich Village nedošlo. | foto: buckdogpolitics.blogspot.com

Stonewallské nepokoje: noc, kdy gayové a lesby vytáhli do boje

  • 246
Byl to fantaskní pohled. Stovky extravagantních transvestitů, homosexuálů a leseb i dětí ulice zasypávaly policii lahvemi a kameny a zpívaly. Nepokoje v newyorské čtvrti Greenwich Village se zapsaly do dějin hnutí gayů a leseb tučným písmem. Osmadvacátého června od nich uplynulo přesně 42 let.

Bývala by to přitom mohla být docela běžná razie, jaké byly v tamních barech, které poskytovaly homosexuální komunitě azyl, na nočním pořádku. Když vešlo v sobotu 28. června 1969 sedm tajných detektivů a uniformovaný policista do baru Stonewall Inn, očekávali, že se věci budou odehrávat podle rutinního scénáře: ty očividně "nejdeviantnější" návštěvníky, transvestity v ženských šatech a lesbičky v pánských oblecích naloží do antonů, zatímco homosexuálové se pokorně rozprchnou, majitel baru, který patřil k mafii, jim dá "výpalné" a vše bude vyřízeno.

Jenže ouha, onen večer měl rutinní scénář policejních šikan přepsat.

Nikdy předtím jsem se v akci tak nebál

Možná to bylo nezvyklou rázností policejní akce, možná bylo toho června šťár prostě moc, možná za to mohla horká letní noc, možná výkřik jedné ze zatýkaných žen směrem k přihlížejícím: "Proč, chlapi, něco neuděláte?" Oné noci se se osazenstvo baru každopádně postavilo na odpor.

Nejprve zákazníci baru, kteří byli vyvedeni na ulici, házeli po policistech mince, aby dali najevo, že ví, co je skutečným důvodem jejich návštěvy, brzy se však chopili lahví a kamenů. Když se povedlo vysvobodit zatčené z antonu, zafungovalo to jako povzbuzující jiskra.

"Byl jsem v bojových situacích, ale nikdy jsem se nebál tak, jako tenkrát," vzpomínal na stonewallské nepokoje zasahující detektivní inspektor Seymour Pine. Svým mužům tehdy nařídil, aby se stáhli a zabarikádovali ve vyprázdněném baru, dav na ulici mezitím házel do oken baru odpadkové koše, cihly z nedaleké stavby a vše, co mu přišlo pod ruku, a skandoval "Gay Power".

Jedna z mála fotografií horké noci v Greenwich Village 28. června 1969.

"Hrozně dlouho jste s námi zacházeli jako se svinstvem. A teď je řada na nás." Právě tenhle pocit držel oné noci dirigentskou taktovku. Nastřádaná příkoří si našla ventil. "Byl to jeden z nejkrásnějších okamžiků mého života," vzpomínala později na nepokoje transgenderová aktivistka Sylvia Rae Rivera, které bylo tehdy sedmnáct.

A zpráva o konfliktu se nesla celou čtvrtí. Na bojiště přicházely desítky dalších a dalších lidí, běžní obyvatelé Greenwich Village, lidé z okraje společnosti, prostituti i bezdomovecká mládež z nedalekého Christopher Park.

Příjezd zásahové policejní jednotky situaci ani trochu neuklidnil. Protestující se nenechali rozehnat, dav se rozpustil jen proto, aby se skupiny zase zformovaly a vpadaly policistům neustále do zad. Surrealistickou atmosféru zachycuje nejvýstižněji asi tenhle výjev: když se nahánění policisté v jednom momentu zformovali, ocitli se tváří v tvář sebevědomě pózujícím transvestitům, kteří se před nimi vyzývavě kroutili a zpívali popěvek o tom, že jsou "holky ze Stonewall Inn", "co nenosí kalhotky a vystavují chloupky".

Bitky trvaly do čtyř ráno.

Něco se změnilo

Dalšího večera se ale na místo lidí vrátili – a teď už jich byly tisíce. "Vyžeňme mafii a fízly z našich barů!" hlásal ústřední leták z oněch dnů, zatímco zdi se pokryly výzvami "Legalizujme homosexuální bary" a "Podporujte Gay Power". Nepokoje pokračovaly v různé intenzitě po dalších pět dnů.

Hnutí gayů, lesbiček a queer komunity na stonewallské nepokoje nezapomnělo. Občas se ale trochu hádá, komu patří víc.

Počet zraněných policistů a protestujících, rozbitých oken a zapálených odpadkových košů ale není tím nejdůležitějším účtem, který za sebou nepokoje nechaly. Přinesly něco mnohem hlubšího. Pozměnily poměr sil. Šokovaly nejen zasahující policisty, ale i celou americkou společnost s její homofobní represí. Opačný dojem pak zanechaly na homosexuální a lesbickou komunitu: nikdy předtím nezažila takový pocit vlastní síly.

Staré organizace, jako byla homosexuální Mattachine Society založená roku 1950 a lesbická Daughters of Bilitis z roku 1955, zakrněly do konzervativních a ustrašených spolků bojících se konfliktu s autoritami. Nahradily je sebevědomé a radikální Gay Liberation Front či Gay Activists Alliance. V tavícím kotli konce šedesátých let se komunita zpolitizovala, homosexuálové a lesbičky odmítali akceptovat postavení na okraji společnosti. Místo bolestínství a mučednictví vyšla na scénu hrdost, začala nové éra.

V roce 1970 uctil památku stonewallských nepokojů první pochod Gay Pride v New Yorku. Následujícího roku se odehrál i v Paříži, Stockholmu, Londýně či Západním Berlíně. Dnes se za práva nejen homosexuálů a lesbiček, ale i lidí transgenderové orientace pochoduje po celém světě.

,