Oběd na mrakodrapu patří mezi fotky, které prostě nezapomenete. Proto zamrzí, že s autorstvím je to u ní pořád nejisté, stejně jako se jmény vyfocených dělníků. Zato se mezi historiky a znalci stavebních postupů ví, že tahle parta dělníků si svačinku na traverze opravdu nedopřává ve výšce dve stě padesát metrů nad zemí. Nejspíš jen ve třech metrech, protože všichni sedí nad už hotovým patrem.
O dramatičnost celého výjevu se postaralo ořezání okrajů naaranžované fotky a celý snímek byl pojat jako vizuálně chytlavá reklama na pronájem dostavovaných kanceláří Rockefellerova centra v New Yorku.
Podobných snímků bylo 20. září 1932 v 69. patře tohoto mrakodrapu pořízeno víc. Zaplatil si je totiž Hamilton Wright, vedoucí propagace Rockefellerova centra. K vidění jsou na nich ti sami dělníci, kteří si přehazují ragbyový míč, mávají vesele čepicemi nebo dělají, že na traverzách pospávají.
Prohlédněte si fotografie, které tajily své příběhy |
Oběd to však v redakci nedělního New York Herald Tribune vyhrál. V době krize se zdálo vhodnější ukázat dělníky sbírající sílu na další práci než naaranžované akrobaty. Mimochodem, na snímku lze nejspíš najít malou československou stopu. Jedním z jedenácti odvážných dělníků by totiž mohl být Gusti Popovič ze slovenské Levoče.
Ty koule mi nanoste sem
Údolí se stínem smrti je ponurý název pro zlověstnou fotku Rogera Fentona. Co je na ní k vidění? Cesta mezi dvěma svahy, posetá dělovými koulemi. Zachycuje zuřivost bojů Krymské války v roce 1855. Fenton, jeden z prvních válečných fotografů, však měl potřebu snímek vylepšit a válečné pustošení ještě víc podtrhnout. Jako by zprávy o desetitisících padlých byly málo.
Slavné fotografie Příběhy slavných zpravodajských fotografií, které se staly ikonami, ať už vznikly na válečných bojištích, při různých tragédiích, ve vesmíru nebo "jen" zachycují lidské osudy. |
Proto spolu s kolegy nanesl několik dělových koulí ze svahu a příkopu i na samotnou cestu, aby si rozšířil záběr a dodal mu hloubku. Svému snímku, který vyl později označený za „první ikonickou válečnou fotku“, tím však paradoxně uškodil. Něco jiného je totiž věrně zachytit válečnou scénu a něco jiného hrát si s výjevem jako v ateliéru.
Nedá se totiž předpokládat, že by dělové koule přerovnával pod palbou nepřítele. Prostě si v relativním klidu, mimo dostřel nepřátel, poskládal záběr, jak sám potřeboval. Z aranžování scény jej usvědčil snímek téhož místa, ale bez dělových koulí na cestě. Dlouhá léta se vedly odborné diskuze, který z nich byl pořízen dřív. Fentona nakonec prozradily drobné detaily, štěrk a kamení v příkopu, které se tam sesunuly pod nohama vojáků vynášejících dělové koule na cestu. Na síle zobrazení válečného běsnění to samozřejmě nic nemění. Fenton si však možná zaslouží prvenství za první opravdu slavný, ale uměle naaranžovaný snímek, vydávaný za dokumentární.
Zničený Londýn? Rozvoz mléka funguje bez odstávek
Jedna dobrá fotka prý vydá za tisíce slov. A stejně jako je třeba cizelovat dobrý text, je někdy zapotřebí správný propagandistický snímek řádně nachystat. Dokonale to platí o fotce londýnského mlékaře, jejímž autorem je Fred Morley. Snímek vycvaknul 9. října 1940, krátce po německém náletu na Londýn, což je asi jediná autentická skutečnost, kterou na svém pozadí zachycuje.
Snímky zobrazující zničené londýnské ulice se tehdy do médií nedostávaly, britská vláda si to nepřála. Informace o padesáti tisícovkách raněných a třiceti tisících mrtvých by mohly podlomit morálku válkou zkoušeného národa a zrovna tak by Němcům mohly prozradit mnoho o efektivitě jejich bombardování. Mlékař se však na titulku dostal.
Fotka totiž dokonale naplňovala heslo „Buďte v klidu a vydržte.“ Ukazovala, že ať se děje co se děje, pevného ducha staré dobré Anglie nic nezlomí. Vždyť ani ne pár hodin po náletu se na osvědčeném způsobu života nic nezměnilo, čerstvá várka mléka už se nese před vaše dveře.
Fotograf Morley si tehdy skutečně vyhrál, na obrázku je v uniformě mlékaře zachycen jeho osobní asistent. Sehnat bílý plášť v rozbombardovaném Londýně nebylo těžké, ale s mlékem byla opravdu potíž. Bylo jen na příděl a většinou k nedostání. Prázdné láhve tak naplnili vodou a bílou sádrovou drtí. Britové si prostě umí v těžkých chvílích poradit.
Hrdinové nekradou
Působivým, téměř ikonickým snímkem je i fotka vztyčení sovětské vlajky nad Reichstagem. U ní je faktických zádrhelů víc. Říšský sněm byl dobyt 30. dubna 1945 a první vlajka se vyvěsila ještě za tmy. Nic moc k focení.
Proto se o tři dny později vypravil na místo sovětský válečný fotograf Jevgenij Chalděj znovu, ve dne. A scénu s vojákem si znovu dokonale připravil. Kuriozitou je, že snímek musel ladit ještě ve své dílně. Bylo totiž třeba zaretušovat dvoje hodinky na předloktí dnes neznámého vojína. Naznačovalo by to totiž, že raboval, což na slavném propagandistickém snímku nelze trpět. Nehledě na to, jaký trest by jej čekal.
