Celý příběh se odehrál v halucinogenních šedesátých letech v Americe a stojí za ním neurovědec oddaný LSD John Lilly, který věřil, že člověk s delfíny může navázat vztah a že dokážou "mluvit" zvuky podobnými lidskému hlasu. Velcí mořští savci jej zajímali už od roku 1949, fascinovala jej totiž velikost jejich mozku. Tak ohromný orgán musí být enormně výkonný, zněla jeho úvaha. Se svou ženou Mary brázdil lodí Karibské moře, ale koncem padesátých let upřeli pozornost jiným směrem.
Navštívili totiž v Miami první studio, které drželo v zajetí delfíny. Byli tam svědky toho, jak delfíni imitují lidský hlas. Delfíni se s námi pokoušejí komunikovat, tvrdil Lilly v knize Člověk a delfín a spřádal velké cíle, které sahaly od toho, že delfíny naučí mluvit anglicky (myslím, že to nemůže trvat déle než jedno dvě desetiletí, uvedl), až po křeslo pro kytovce ve Spojených národech, kde by mohli obří savci rozšiřovat lidem perspektivu, s níž nahlížejí na politické, kulturní i ekonomické otázky. Vskutku, šedesátá léta bez hranic.
Značně ambiciózní ztřeštěnost však neskončila jen hippie sněním o mezidruhovém splynutí, ale získala vážnější kontury, když jeho kniha padla do oka astronomům, jako byl Frank Drake. "Udělala na mě velký dojem," přiznává. I jeho kolegové cítili, že se Lilly pokouší o něco podobného jako oni sami. Vždyť i oni zkoumali, zda není ve vesmíru jiná civilizace a cesty, jak s ní vstoupit v komunikaci.
NASA tak začala Lillyho výzkumy s delfíny finančně podporovat a Lilly si mohl na jednom karibském ostrově založit vlastní laboratoř. Jednoho dne v roce 1964 tam přijíždí mladá slečna Mary Lovattová. Jen tak, aby vyzkoušela, zda se jí nesplní dávná touha pracovat s delfíny.
Neměla ani vědecké vzdělání, ani praxi, zato chuť poznávat a spoustu odvahy. Na vedoucího delfinária udělala dojem, který se ještě prohloubil poté, co se ukázalo, že ač je bez vědeckých základů, je vybavena bystrostí a citlivostí pro vědecká pozorování.
Žena, která žila ve vodě
"Byli tam tři delfíni, Sissy byla největší, hlasitá, Pamela byla stydlivá a bázlivá. Peter byl mladý, přicházel do sexuálních let a byl trochu nezbedný," vzpomíná Lovattová. Jejím posláním bylo učit delfíny mluvit anglicky a do úkolu se pustila s vášnivostí. Úspěchy se však nedostavovaly a Lovattová si myslela, že ví proč. Trávila s nimi sice co nejvíce času, ale po práci je opouštěla a odjížděla domů. Možná, že se pokroky nedělají proto, že s nimi nenavázala tak úplně těsný vztah. Proč nenaplnit přízemí laboratoře a venkovní balkon vodou, aby jí tak mohli být delfíni pořád nablízku?
Radikální nápad se fantastovi Lillymu zalíbil, udělal to přesně tak a z delfíního tria vyčlenili pro experiment Petera. V zatopené laboratoři, kde Lovattová spala na provizorním lůžku na vyvýšené platformě a pozorování psala na desce zavěšené nad vodou ze stropu, měl trávit šest dnů, sedmý měl být ve společnosti Pamely a Sissy v akváriu. Pokus měl trvat tři měsíce.
Archivované nahrávky, na nichž Lovattová popisuje každý okamžik experimentu, jsou svědectvím o tom, s jakou jistotou úspěchu, pílí a vášní se do projektu vrhla. Lekce angličtiny probíhaly dvakrát denně a Lovattová Petera povzbuzovala, aby ji zdravil "Hello, Margaret". "M mu dělalo největší potíže, s ním hodně bojoval," líčí. Kromě jmen obou aktérů experimentu zahrnovaly lekce podle deníků Lovattové například pozdrav, čísla od jedné do pěti, názvy objektů jako například míč a slovesa jako mluvit, poslouchat, jít, dát.
Brzy se však objevil jiný problém. "Delfín dostával sexuální nutkání," vysvětluje veterinář Andy Williamson, který v laboratoři dohlížel na zdraví zvířat. "Myslím, že Peter měl spoustu myšlenek tímto směrem."
"Peter… byl se mnou rád," vzpomíná Lovattová na experiment, o němž natočila BBC dokument The Girl Who Talked to Dolphins. "Třel se mi o koleno, o nohu, o ruku." Nejprve na to reagovala tak, že jej přesunula do akvária k delfíním samicím, ale to tak narušovalo lekce, že jí přišlo snadnější, když Peterovi pomůže uspokojit sexuální potřeby sama.
"Dovolovala jsem mu to, nebylo to pro mě nepříjemné, dokud to nebylo moc drsné. Stalo se to přirozenou součástí toho, co jsme spolu dělali, jako třeba poškrábání se," popisuje. „Peter byl v tomhle týdnu několikrát sexuálně vzrušený,“ stojí v deníku Lovattové ze čtvrtého týdne experimentu.
K intimním chvilkám přitom podle svých slov přistupovala s velkým respektem k Petrovi: "Na mé straně v tom nebylo nic sexuálního, smyslného možná. Zdálo se mi, že to upevnilo náš vztah. Ne kvůli sexuální aktivitě, ale proto, že jsme nemuseli dělat tolik přestávek. O nic jiného nešlo. Byla jsem tam, abych Petera poznala. A tohle byla Peterova součást."
Intimní otázku žena a delfín vyřešili, ale přesto mělo vše směřovat k nešťastnému závěru. Lilly, posedlý fungováním mozku a změnami vědomí, totiž vyrostl v definitivního hippie, propadl LSD a stal se jedním z vědců, jimž stát povolil experimentovat s drogou. Rozhodl se prověřit, co udělá rozšířené vědomí s delfíny. Petera Lovattová ubránila, ale jeho dvě kolegyně ne.
Nebyla samaMokrá bohyně je název knihy Malcolma Brennera, v níž popisuje své sexuální akty s delfíní samicí. Erotické hrátky prý iniciovala ona, žila totiž v izolaci a "použila mě, aby uspokojila své sexuální potřeby," uvedl v jednom rozhovoru, zatímco na jiném místě poodhalil konkrétní průběh.  Malcolm Brenner dnes. Sedmdesátá léta v něm ale nadobro zůstala, je oddaným milovníkem marihuany a peyotlu. O bizarním zážitku prý Brenner řekl svým partnerkám i dvěma dcerám: "Co je odporného na vztahu, kde oba partneři cítí a vyjadřují vzájemnou lásku? Vím, o čem mluvím, protože po milování položila samice čumák na mou hruď, objala mě ploutvemi a minutu jsme se dívali do očí." |
Pokusy však k ničemu nevedly, na zvířata LSD nefungovala a Lillyho zájem o delfíny upadal, až vychladl docela. Navíc přišel o peníze, zdroje vyschly.
Pro Lovatovou to byla osobní tragédie. "Vztah, kdy jsme byli blízko sebe, se posunul do stavu, kdy jsme si onu blízkost opravdu užívali, bavila nás, chtěli jsme být spolu, scházel mi, když tam nebyl. S Peterem, ani nemůžu říct s delfínem, jsem měla velmi blízký vztah," říká.
Poslední nádech
Fantaskní dům zalitý vodou se uzavřel a delfíni byli převezeni do jiných Lillyho laboratoří, kde trpěli v krutých podmínkách.
A pak dostala Lovattová onen telefonát. "Byl to John Lilly, chtěl mi to říci sám. Oznámil mi, že Peter spáchal sebevraždu," vzpomíná. Proč je slovo sebevražda na místě, vysvětluje Ric O'Barry z organizace Projekt delfín: "Delfíni nedýchají automaticky jako my lidé. Každý nádech je vědomým úsilím. Když se delfínovi stane život nesnesitelným, nadechne se a plave ke dnu. A další nádech už prostě neudělá."
Peter však nerezignoval jen na špatné podmínky v náhradním domově. Podle Andyho Williamsona jej k činu dohnalo zlomené srdce, odloučení od Lovattové, jemuž nerozuměl a s nímž se nedokázal vyrovnat: "Margaret si to dokázala racionálně vysvětlit, ale když odešla, mohl Peter? Když jej opustila jeho životní láska?"
Delfíny se poté už nikdy nikdo naučit mluvit anglicky nepokoušel. Ani Lilly, ten se dopustil mnoha jiných experimentů, od šílených a mystických, které pracovaly s telepatií, po seriózní, při nichž se zabýval zvířecí řečí.
Margaret Lovattová zůstala na ostrově, vdala se za fotografa, který její pokus s delfíny dokumentoval, a nakonec začali bydlet v domě, kde experiment probíhal. "Je to dobré místo, vždycky jsem se v tom domě cítila dobře," říká.
Jakkoli byly intimní hrátky jen jednou součástí vztahu a pokusu, když o nich koncem sedmdesátých let napsal Hustler, vše ostatní překryly. Z výzkumu zbyl jen sex s delfínem. Mnoho lidí však přesto oslovil jinak. "Po léta dostávám dopisy od lidí, kteří pracují s delfíny," líčí Lovattová, "Často v nich stojí: Když mi bylo sedm, četl jsem o tom, jak jste žila s delfínem, a tím to pro mě celé odstartovalo."
