A právě tehdy, v roce 1953, odstartovala americká CIA projekt nazvaný MK-ULTRA, jenž se podobal výpravě za bájným zlatým grálem. Na jeho konci měla být droga, která by ovládla psychiku člověka a díky ní by odhalený špion prásknul tajné kódy i číslo bot svého velícího důstojníka. CIA celou věc odůvodnila jednoduše: komunisti drogu pravdy také hledají, my ji tedy musíme najít první.
Projekt rozhodně nebyl marginální položkou ve výčtu aktivit tajné služby. Spolykal deset milionů dolarů, bylo do něj zapojeno 30 univerzit a vědeckých institucí a spadalo pod něj na 150 podprojektů. Pokusů, které byly v jeho rámci prováděny, se nevědomky zúčastnily stovky lidí, od pacientů v psychiatrických léčebnách a drogově závislých přes jiné civilisty a vojáky až po samotné agenty CIA.
LSD, meskalin, barbituráty i amfetaminy
Součástí projektu byla i operace Midnight Climax, při níž CIA dokonce otevřela v New Yorku, kalifornském Marinu a San Francisku nevěstince, kde byla klientům podávána LSD a další látky. Agenti potom sledovali účinky ze skryté místnosti za zrcadlem. Nejednalo se přitom o žádný "sezónní" projekt, rušení nevěstinců ve státních službách doporučila až interní zpráva CIA v roce 1962. Své veřejné domy v San Francisku tajná služba zavřela o tři roky později, newyorský podnik v roce 1966.
Právě LSD byla jedním z nejslibnějších kandidátů na vysněnou drogu, později byla ale z pokusů vyřazena. Její účinky byly naprosto nepředvídatelné. Jediným způsobem, jak výzkumníci mohli dotyčného donutit říkat pravdu, bylo přesvědčit ho, že pravdu říkat musí, jenže to se povedlo jen málokdy.
Menu předkládané tajnou službou bylo však mnohem širší a hippies, kteří zaplavili Spojené státy o pár let později, mohli CIA její sklady závidět. Tajná služba cpala do svých pokusných králíků všechno možné: marihuanu, meskalin, psilocybin, skopolamin (vyrábí se z durmanu), heroin...
A kreativitou její odborníci skutečně nešetřili. Jak oběť uvést do stavu, kdy bude schopná vypovídat, ale zároveň vypne sebekontrolu? Dopřejeme organismu mix barbiturátů a amfetaminů. Nejdřív jí do jedné paže vstříkneme první z látek, a až začne usínat, vzpružíme ji dávkou amfetaminu do druhé paže. Výsledek? Občas z dotyčného dostali užitečnou odpověď, častěji z něj ale nevyrazili nic než blábolení.
Výsledky experimentů tajnou službu neuspokojily, žádná z látek nebyla pro účely kontroly myšlení dostatečně spolehlivá, řadě pokusných subjektů však poměrně spolehlivě způsobily problémy. Týkalo se to i pokusů lékaře Donalda Ewena Camerona, kterého si CIA najala. Volba byla přitom jasná, zaujal ji svou snahou léčit schizofreniky tím, že jim kompletně "vyluxuje" paměť a "znovu zkonstruuje" psýché, aby byla bez defektů.
Experimenty podnikal na svých pacientech v institutu montrealské univerzity. A byly za ním příšerné výsledky. Lidé, kteří se do jeho ordinace dostavili s menšími psychickými obtížemi, kvůli podávaným "lékům" trpěli inkontinencí, ztrátou řeči i paměti a vyšetřovatele považovali za své rodiče. Někteří "léčení" pacienti se s depresemi a úzkostnými stavy potýkali do konce života.
Drogové experimenty CIA však mají ještě černější bilanci, na svém kontě mají i minimálně jeden lidský život.
Nepřipíjejte si s agenty CIA
Když si dal specialista na biologickou válku americké armády Frank Olson 18. listopadu 1953 na setkání svých spolupracovníků s lidmi ze CIA skleničku vína, nevěděl, že tím nastoupil cestu, která vede na onen svět.
Lahodný nápoj byl totiž "dochucen" dávkou LSD, což vědce rozhořčilo, ale nejen to. Byla to poslední kapka do moře pochyb, které o svém poslání v armádě měl. Pár dní nato oznámil, že dává výpověď.
Jenže to poslední, co CIA potřebovala, byl naštvaný vědec, který věděl příliš mnoho a chtěl dát dětinsky průchod hlasu svého svědomí. Představa, že by se snad zprávy o biologických zbraních a drogových experimentech pro účely vyšetřování dostaly kvůli vědátorovi, jehož popadl záchvěv výčitek a humanismu, do tisku, tajnou službu vůbec netěšila.
Co následovalo? Za jeho smrt nebyl nikdy nikdo ani obžalován, takže příběh nemá konec zpečetěný soudním rozsudkem, fakta však znějí následovně. CIA zve Olsona do New Yorku ke svému psychiatrovi. Vědec pak 28. listopadu po jedné hodině v noci vyskakuje z desátého patra hotelu na Manhattanu a na následky zranění umírá.
Sebevražda, dozvídá se Olsonova rodina od tajné služby, váš muž a otec trpěl depresemi, a proto ho také hlídal náš lékař Richard Lashbrook, který s ním sdílel pokoj. A ten vypověděl, že se Olson uprostřed noci zvedl z postele a proskočil oknem.
Nebožtíkova rodina však oficiální verzi neuvěřila. Prvního, nepatrného výsledku se jejímu tažení za pravdu dostává v roce 1975, kdy CIA pod náporem nezvratných důkazů přiznává, že vědci bez jeho vědomí podala LSD. To ale Olsonovu synovi Ericovi nestačí, objasnění smrti svého otce věnoval celý svůj život.
Na počátku 90. let konečně získává povolení k exhumaci otcova těla a následnému ohledání ostatků. Nejenže se nenajde zranění, které by odpovídalo proražení okenního skla, zjistí se navíc, že Olson byl před skokem pravděpodobně omráčen úderem tupým předmětem do hlavy.
Manhattanský státní návladní v roce 1996 případ otevírá jako vraždu, důkazy však k obžalobě konkrétní osoby nestačí.
Odzvonilo droze pravdy?
Tajemstvím by byl zahalen nejspíš celý projekt MK-ULTRA, kdyby o něm nevyšel v roce 1974 článek v listu New York Times. Ten rozpoutal bouři, která v roce 1977 vyvrcholila šokujícími závěry prezidentské vyšetřovací komise a vyšetřovací komise amerického Senátu.
V téhle kauze verdikt padl: CIA v 50. a 60. letech masově zneužívala nejrůznější halucinogenní a psychotropní látky. Přesný obrázek o tom, co se pod MK-ULTRA odehrávalo, však nejspíš nikdy mít nebudeme. Většina záznamů byla už v roce 1973 na příkaz šéfa CIA Richarda Helmse zničena.
Experimenty byly ukončeny v roce 1977 a jediné, co jimi CIA získala, byla špatná reputace. Spolehlivou drogu pravdy se najít nikdy nepodařilo. Většina látek sice snižuje odpor a pozornost vyslýchaného, ale s nimi i jeho důvěryhodnost.
Zbavily se snad tajné služby ambice získat klíč k lidské psychice? Zájem o drogu pravdy by rozhodně byl. Zvlášť po útocích na New York z roku 2001. Řada odborníků ale nevěří, že by v současnosti mohl existovat masový projekt, jako byl MK-ULTRA. Tara O´ Toolová, vedoucí Centra biologické bezpečnosti z univerzity v Pittsburgu, souhlasí: "Neumím si představit, že by podobné výzkumy mohly probíhat a přitom zůstat v utajení."
