Pod dvacetimetrovým balonem naplněným vodíkem zněly přípitky, podávaly se ruce a objímali se blízcí. Na špicberském ostrově Danskøya, na půli cesty mezi Laponskem a Grónskem, se 11. července 1897 shromáždili zástupci švédské vlády i médií, aby vypravili známého vynálezce Salomona Augusta Andréeho a vědce Nilse Strindberga a Knuta Fraenkela na historickou výpravu. S balonem pojmenovaným Örnen, tedy Orel, chtěli stanout jako první lidé na Severním pólu. Když se muži namačkali do gondoly dvakrát dva metry a pomocníci přeťali kotevní lana, přihlížející propukli v jásot.
Andrée byl zaměstnancem švédské patentové kanceláře, ale sám také bádal a vzduchoplavil se. Na svém vodíkovém balonu zkoušel leccos, aby ho vymanil ze závislosti na směru a rychlosti větru. Vybavil ho systémem kormidel a malých plachet, které měly výrazně zvýšit manévrovací schopnosti balonu. S umělým kyslíkem po ruce stoupal do tehdy málo probádaných výšek až osmi kilometrů a ze svých riskantních letů nabyl dojmu, že ve vyšších vrstvách atmosféry vane „úžasný, pravidelný systém větrů, které jen čekají na vzdušná plavidla“.
Orel nedoletěl
Když už ho tedy možná lze řídit, proč v balonu nevyrazit kupříkladu na severní pól, řekl si Andrée a začal shánět sponzory. Švéd jako první člověk na nejsevernějším bodě Země byla představa, pro kterou tehdy nebylo těžké nadchnout veřejnost ani osobnosti, jako byli Alfred Nobel nebo sám král, kteří Andréemu finančně přispěli. Sehnal zhruba dvacet milionů v dnešních korunách a koupil za ně jeden z největších uzavřených balonů, jaký byl do té doby sestrojen. Jen pár vědátorských hnidopichů tvrdilo, že křidélka a plachty nebudou fungovat. Pro nedostatečnou víru ve zdar expedice z projektu odstoupil také meteorolog.
Když se onoho červencového dne 1897 Orel vznesl do větru příhodně vanoucího od jihu, měli před sebou muži 1 100 kilometrů vzduchoplavby k pólu a další dobré dva tisíce na Sibiř nebo sever Kanady. Po cestě chtěli fotit ledovou krajinu a zapisovat meteorologické veličiny. Komunikaci se světem měli zajišťovat holubi a bóje, z nichž první shodili jen pár hodin po startu.
Hrůza na Uralu Mrtvoly byly poházené ve sněhu, navzdory uralskému mrazu mnohé téměř nahé. Dvě měly rozdrcenou hlavu, dvě zlámaná žebra, další vytržený jazyk, některé vykazovaly známky radiace. Na účastníky mise Igora Djatlova čekala v roce 1959 na Uralu oživlá noční můra. Dodnes se neví, jakou měla podobu. |
„Plavíme se ve výšce zhruba 250 metrů (…) Počasí nádherné. Nálada skvělá,“ kochala se zpráva. Jenže byla zároveň poslední, která od expedice přišla. A výprava sama se ani po měsících neobjevila na druhé straně věčně zamrzlého oceánu. Tisk spekuloval, kolovaly námořnické historky o balonu putujícím bezcílně dalekým severem, ale po Švédech ani stopy.
Až o 33 let později, v srpnu 1930, zakotvila norská loď na lovu mrožů u skalnatého ostrůvku jménem Kvitøya, který byl obyčejně nedosažitelný za hradbou ker. Jen co stanuli na pevné zemi, všimli si lovci malé pramice napůl zahrabané ve sněhu. V loďce našli pušky, fotoaparáty a další výstroj, na nedaleké skalce nakonec kosterní pozůstatky člověka.
Chyběla lebka, na mrtvém očividně hodovali lední medvědi. Podle monogramu na oblečení byl oním nešťastníkem Andrée a ani ne sto metrů dál ležel pod nanošeným kamením Strindberg. Loď, která připlula o pár týdnů později, pak našla i Fraenkela. Severního pólu tedy vzduchoplavci nedosáhli, zemřeli vlastně na stejné zeměpisné šířce, z jaké vyráželi, jen o 400 kilometrů východněji.
Mezi medvědy
Podle Andréeho deníku šlo první dny všechno jako po másle. „Je to zvláštní pocit být prvními, kdo se tudy vznáší balonem,“ zapsal si. „Budou nás považovat za blázny, nebo náš příklad následovat? Nemohu zapřít, že jsme všichni tři prodchnuti pocitem hrdosti.“
Postupně však ve svém deníku Andrée stále častěji zmiňoval nárazy na led, který do gondoly klouzající po zemi pršel zespodu dírou k pořizování leteckých snímků. Z balonu očividně unikal vodík rychleji, než vzduchoplavci předpokládali, a stahovala je také tíha ledu, který se na sluncem vyhřívaném balonu neustále rozmrazoval a zase zamrzal. Ať přes palubu hodili cokoliv méně nezbytného, balon se ve vzduchu držel stále méně.
Po pouhých 65 hodinách a 460 kilometrech letu Orel nadobro přistál. Švédští dobrodruzi sice nebyli zkušení polárníci, ale nezbývalo jim ale nic jiného než naložit troje malé sáně vším, co unesly, a vyrazit do nekonečné prázdnoty. Rozhodli se vydat jihovýchodním směrem k základně Cap Flora v Zemi Františka Josefa, vzdušnou čarou bezmála 500 kilometrů. Po cestě překonávali mělké rybníky rozpuštěné vody i hluboké trhliny v ledu, jejichž obejití mohlo znamenat celodenní pochod. Po pár týdnech pochodu se sáně začaly rozpadat a síly mužů chabnout, proto raději zahodili asi třetinu svých zásob.
Poprvé se střetli s ledním medvědem ještě u ležícího balonu během několikadenních příprav na cestu. Andrée zvíře zastřelil a pro uchování nabývaných zkušeností následovníkům muži katalogizovali jednotlivé části medvědího těla a hodnotili jejich chuť. Kupříkladu mozek obdržel verdikt „velmi chutné“ a jazyk „každopádně ucházející“.
Strindberg zkoušel všechny myslitelné a v daných podmínkách proveditelné způsoby přípravy. Medvědí maso pánům chutnalo ve všech variacích, dokonce i syrové. Na talíř si nedali jen jediný orgán, protože naštěstí zaslechli pravdivé zvěsti o tom, že požívání medvědích jater způsobuje slézání kůže i smrt čili předávkování vitaminem A.
Zbytečně hrdinové
Jejich pouť ovšem byla vším, jen ne příjemným výletem za kulinářskými zážitky. Bez ustání vanul mrazivý vítr a nikdy nezapadající slunce mužům způsobovalo spáleniny v obličeji a sněhovou slepotu. Fraenkel přestal být schopen chůze, začali mít zase hlad a zoufalství unikali čím dál častějším kouřením opia.
Za první tři týdny pochodu se záchraně přiblížili jen o padesát kilometrů, protože kra, po které šli, s nimi plula na sever. Alespoň se začátkem září rozloučil polární den barevným spektáklem: „Slunce se poprvé dotklo horizontu. Krajina hoří, sníh vypadá jako moře ohně.“ V polovině měsíce si pak Andrée zapsal: „Byl to úžasný den, poprvé od odletu vidíme pevnou zem.“ Tou tmavou šmouhou v dáli byl ostrov Kvitøya.
Na kře pár kilometrů od ostrova si ze všeho, co ještě měli po ruce, postavili pevnější úkryt před živly. Chtěli nabrat síly před plavbou z její hrany na pobřeží Kvitøyi, po několika dnech se však kra rozlomila tak, že se část příbytku zřítila. Od 3. října jsou zápisky rozpité vodou a beztak nečitelné i proto, že vysílený Andrée již nebyl schopen pořádně držet tužku. Očividně se jim podařilo na chatrné bárce doveslovat k ostrovu, do vnitrozemí však vyrazili bez zásob a výstroje, kterou nechali v loďce. Byli příliš vyčerpaní, nemocní, nebo se třeba strhla hádka?
Polárník Salomon August Andrée (vpravo) s kolegy Knutem Fraenkelem a Nilsem Strindbergem v roce 1897
Svědkem Andréeho výpravy zůstal jen jeho deník.
Nevzít s sebou zbraně nejspíš byla kardinální chyba. Jako první zemřel Strindberg, kterého stačili pochovat pod kamením. Jeho oblečení bylo potrhané způsobem, který naznačuje, že se stal obětí šelmy ještě za svého života. Expedice navíc mohla trpět trichinelózou způsobenou parazity v nedostatečně upraveném mase nebo hypervitaminózou A z medvědích jater, která muži v posledních týdnech svého života začali přece jen z hladu také jíst. Andrée a Fraenkel každopádně zemřeli bok po boku krátce potom, co se rozloučili se Strindbergem. Je možné, že odešli dobrovolně, předávkováním opiem.
V říjnu 1930 byly ostatky vzduchoplavců převezeny do Švédska, kde byly taženy ulicemi Stockholmu, lemovanými modrožlutými vlajkami a desítkami tisíc lidí. Po proslovu krále byly tři rakve na několik dnů vystaveny v katedrále Svatého Mikuláše.
V letech po zmizení expedice přitom proběhlo několik zkoušek Andréeových plachet a kormidel. Jeho vynález se ukázal být neúčinný. Ostatně ani v praxi neletěl Orel nejkratší cestou, ale severovýchodním směrem a později střídavě na východ a západ.
Andréeovy zápisky naznačují, že si nedokonalosti svého vynálezu začínal být vědom už před odletem. Ale mohl zklamat dárce, veřejnost i samotného krále a navždy platit za zbabělce a podvodníka? Než žít v hanbě, to chtěl zřejmě raději zemřít jako hrdina.
