Zmizení slavných: Agatha Christie předvedla kousek jako pro Poirota

Byli slavní, jejich životy však přitahují pozornost též tajemstvím, která se nad nimi vznáší. Zmizení fenomenální autorky detektivek Agathy Christie i skvostného swingového kapelníka Glenna Millera nejsou dodnes úplně vyřešena.

Tajemství jedenácti dnů

Do pátrání se zapojilo více než tisíc policistů, poprvé v britské historii byly do akce nasazeny i letouny. Vypomáhalo na patnáct tisíc civilistů. K většímu úsilí všechny vybízel ministr vnitra, spektakulárnímu rázu celé operace přispělo i angažmá dvou slavných autorů detektivek Arthura Conana Doyla a Dorothy L. Sayersové. Ti všichni hledali jinou spisovatelskou celebritu Agathu Christie.

Ta se po půl desáté večer 3. prosince roku 1926 zvedla z křesla svého domu v Berkshiru, sešla do přízemí, políbila spící sedmiletou dcerku a vyšla ven. Nasedla do auta a odjela. A jedenáct dní o ní od té doby nikdo nevěděl.

Její auto našla policie rychle, ale bylo prázdné. Nález policistům příliš nepomohl, zato bulvárnímu tisku ano. Otevřel dveře k mnoha spekulacím. Nestál snad vůz u jezera Silent Pool, kde se měly v minulosti utopit dvě děti? Možná, že v jeho vodách vyhledala dobrovolnou smrt i spisovatelka?

Jenže tělo nebylo k nalezení. Nepomohla ani jasnovidecká pomoc, které autor Sherlocka Holmese předložil spisovatelčinu rukavičku. Napětí a zájem veřejnosti rostly. Zmizení Agathy Christie se dostalo na první stránku zámořského listu The New York TImes.

A potom si bandžista hotelového souboru v lázeňském městě Harrogate všiml, že jedna z návštěvnic se hledané autorce podobá. Když se do hotelu vydala policie se spisovatelčiným manželem, musela se divit. Archie se usadil v hotelové restauraci a spolu s detektivy sledoval, jak poté do místnosti nenuceně, uvolněně nakráčela Agatha Christie. Usedla ke stolu, bez zaujetí prolétla noviny, které na první straně přinášely několikátý článek o jejím zmizení.

Hrůza na Uralu: mysteriózní tragédie Djatlovovy výpravy

Mrtvoly byly poházené ve sněhu, navzdory uralskému mrazu mnohé téměř nahé. Dvě měly rozdrcenou hlavu, dvě zlámaná žebra, další vytržený jazyk, některé vykazovaly známky radiace. Na účastníky mise Igora Djatlova čekala v roce 1959 na Uralu oživlá noční můra. Dodnes se neví, jakou měla podobu.

A když k ní muž, s nímž žila dvanáct let, přistoupil, zmátlo jí to. Co po ní chce, kdo to je? Nějaký Archie Christie? Já se přece jmenuji Theresa Neale. Nakonec se jí povedlo přemluvit, ze shledání však nejevila přílišné nadšení. Muže nechala v hotelové recepci dlouho čekat, zatímco se převlékala a balila.

Její jedenáctidenní bublina za sebou nechala tajemství. Jako vodítko se nabízelo falešné příjmení, pod nímž se ubytovala. Neale se totiž jmenovala sekretářka jejího muže, s níž měl poměr. Ostatně, právě proto policie Archieho a jeho milenku původně podezřívala. Zhroutila se kvůli nevěře svého muže a upadla do stavu, kdy nevěděla, co dělá? Podepsala se na tom i nedávná smrt její matky?

Podle Archieho utrpěla ztrátu paměti. Spisovatelka se brzy zotavila, začala psát a s nevěrou se vyrovnala o dva roky později rozvodem.

V roce 2017 přišel Andrew Wilson s hypotézou, která chtěla vysvětlit její zmizení. Dohledal, že v roce 1928 dala Agatha Christie rozhovor listu The Daily Mail, v němž přiznává, že se při své osudné jízdě rozhodla spáchat sebevraždu. 

„Když jsem dojela na místo, které bylo podle mě u lomu, nasměrovala jsem auto mimo silnici ke skále,“ uvedla v zapomenutém interview. „Pustila jsem volant a nechala vůz jet. Auto do něčeho narazilo. Hodilo mě to proti volantu, hlavou jsem se o něco uhodila. Do té chvíle jsem byla paní Christie.“

Wilson dále dovozuje, že spisovatelka navzdory svému pokusu považovala sebevraždu za nekřesťanské jednání. A proto se rozhodla celou věc překrýt jako ztrátu paměti, kterou vydržela hrát po celých jedenáct dní.

Příliš riskantní rytmus kapitána bigbandu

Byla mlha a mrzlo, letadlo nemělo za tohoto počasí nikdy vzlétnout. Jenže pasažér 15. prosince 1944 trval na tom, že se z Bedfordshiru musí nutně dostat do Paříže. Glenn Miller měl jasnou vizi, ve francouzské metropoli hudbou podpoří vojáky, kteří ji osvobodili. Nenechal si to vymluvit.

Pilot tedy naložil kapelníka a další dva cestující do letounu UC-64A Norseman a za extrémně nepříznivého počasí vzlétl. Na letišti francouzského hlavního města však nikdy nepřistál. Ani nikde jinde. Co se s letounem stalo, se přesně neví. Letadlo se dodnes nenašlo.

Teorií se vynořila spousta. Mohl se Norseman stát neúmyslnou obětí letky RAF, která se po nezdařeném náletu na Německo musela kvůli nedostatku paliva zbavovat desetitisíců bomb? Byl letoun omylem sestřelen francouzskou obranou? Nebyla to snad vražda související s tím, že byl hudebník údajným spojeneckým agentem?

Všechny teorie byly vyvráceny. Hypotéza o střetu Millerova letadla s některou z bomb, které shazovaly letouny RAF, přesvědčivě vyvrátily letové plány. A konspirační domněnky o promyšlené vraždě stály na nejistém základu, protože se nikdy nepovedlo doložit, že Miller byl špionem. Podporoval svou hudbou morálku spojeneckých sil, to ano. Účastnil se protinacistické propagandy, na některých nahrávkách vyslovuje slova foneticky pro německé posluchače. Ale agentem, tak jako například tanečnice Josephine Bakerová, nebyl.

Zatím poslední pokus o vysvětlení tragédie přinesl deník Richarda Andertona. V roce 1944 mu bylo sedmnáct a jako zapálený fanoušek létání, který pracoval na letišti ve Woodley, si do notesu zapisoval vše, co na obloze viděl. Všechny detaily, odhadovanou výšku letadel, které spatřil, směr jejich letu, typ.

A onoho dne zaznamenal i pohyb letounu UC-64A. Sunul se na obloze pod hranicí mlhy, jihovýchodním směrem. Do notýsku si Anderton o pětadvacet let později založil na stránku se záznamem z 15. prosince 1944 vystřižený článek z listu Daily Expres o zmizení Millerova letadla. Obě věci se mu propojily. Do své smrti však na objev nikoho neupozornil.

Zveřejnil jej až v roce 2012 jeho bratr. Když jej předložil Dennisu Spraggovi z Archivu Glenna Millera na University of Colorado Boulder, setkal se se skepsí. „Kdyby dostával deset liber pokaždé, když uslyším, že někdo má novou informaci o Millerové zmizení, už bych vlastnil ostrov v Karibiku,“ smál se. 

Jenže když dal dohromady Andertonovy poznámky s mapou, leteckým plánem a zohlednil rychlost letu, přiznal, že zápisek je důležitým kouskem mozaiky. Souhlasil s tím, že Anderton viděl Millerovo letadlo. A tím padly všechny teorie, že se pilot vydal do Paříže alternativní cestou.

O dva roky později si Spragg v knize s názvem „Vyřešeno“ troufl celý příběh dopovědět. Letoun UC-64A letěl, jak měl, cestou mu však zamrzlo nasávání paliva. A po zamrznutí přívodu paliva měl pilot, který letěl nízko kvůli špatné viditelnosti, na jakoukoli reakci zhruba osm sekund. Pádu na vodní hladinu nešlo zabránit, a protože byl letoun z ultralehkých materiálů, ihned se roztříštil. Všichni na palubě zřejmě zemřeli hned při nárazu, popisuje Spraggovu verzi server Colorado Public Radio.

Nejde jen o „dovyprávění“ příběhu podle oka, o pouhou spekulaci. Spragg vychází z vojenských dokumentů, jimž se předtím nikdo nevěnoval. Má za to, že takto se tragédie seběhla.

Trosky letounu však ani on, ani nikdo jiný, v ruce nemá. Možná se však najdou, mohly by být vrakem, na který v roce 1987 narazil anglický rybář v Lamanšském průlivu. Zahákl ho za loď, jenže když zavolal pobřežní hlídku a o nálezu ji informoval, dověděl se, že má vrak z druhé světové války nechat v moři. O místu, kde se ho zbavil, si udělal poznámku v mapě. Dlouho ji nechal jen tak založenou, když však později uviděl fotografii letounu, v němž slavný hudebník letěl, vzpomněl si a věc ohlásil.

Ric Gillespie z Group for Historic Aircraft Recovery dodává, že pokud by se našlo torzo trupu a motor, které mezitím odnesly proudy jinam, dalo by se bez pochyby určit, zda je to Millerovo letadlo. Byl to totiž jediný stroj tohoto typu, který se v druhé světové válce ztratil. Zatím na pátrání jeho organizace sbírá peníze.