Podzemní sila v lotyšském Lambarte vybavená raketami Dvina dokázala smést z oblohy jakýkoliv cíl, proti nepřátelským taktickým bombardérům zvládly během chvíle vystartovat stíhačky z doněckého letiště Vozdviženka a v betonových krytech krymské základny Balaklava odpočívaly ponorky připravené splnit jakýkoli rozkaz. Přesto se počátek sedmdesátých let v generálním štábu Sovětského svazu vůbec nenesl v optimistickém duchu.
Šest minut do zásahu
Rusové sice disponovali improvizovaným protiraketovým štítem, zajišťovaným povětšinou z území „spřátelených“ států, a také prostředky konečné odvety, ale celá jejich obrana pro svou jednostrannost vycházela naprázdno. Její účinnost byla velmi omezená. Teoreticky by dokázala zabránit průniku balistických střel nad Sovětským svazem, ale vlastně jen v případě šťastné souhry okolností.
Dokázala totiž evidovat jen narušení vzdušného prostoru v těsné blízkosti svých hranic a reagovat až při průniku nepřátelského tělesa. Reakční doba od zachycení cíle na radaru, tedy od lokalizace pohybující se nepřátelské balistické střely, po vlastní zásah navíc činila téměř šest minut, a to ještě jen za „optimální a příznivé situace“.
Nejvyšší vojenské velení však na šťastné náhody a příhodné situace nevěřilo. Proto intenzivně podporovalo vybudování „pokročilého systému včasného varování“, označovaného zkratkou ABM. Systému, který by byl schopen dodat informaci o letu raket daleko v předstihu, zatímco by byly ještě před hranicemi, ideálně při samotném startu balistických střel z hlubinného sila na protivníkově území. Tedy v momentu, kdy by do dopadu zbývalo přibližně 25 minut. Jen takové zařízení by umožnilo prozkoumání, plánování a provedení rychlé obranné reakce a s tím spojené odvetné akce.
První pokusný zastřešující systém, nazvaný Duga, v překladu Duha, byl vybudován v jihoukrajinském Mykolajivu. I když to bylo celkem skromné experimentální zařízení, bylo schopno přesně zachytit start raket z kazašského kosmodromu Bajkonur, vzdáleném vzdušnou čarou přes 2 500 kilometrů.
Oko za miliardy
Tento úspěch motivoval sovětskou generalitu k podobným stavbám. Další malá Duga vyrostla jen o šedesát kilometrů dále, ale její smysly se tentokrát upíraly k Tichomoří. A fungovala opět na výtečnou. Cvičné odpaly raket, provedené z paluby ruské ponorky v archangelské oblasti Nové země (Novaja Zemlja), se podařilo testovacímu systému zachytit prakticky okamžitě.
Fascinující, přízračná místaobjevujte je s Xman.cz V našem cyklu jsme již navštívili:
|
Jenže ani tyto propojené oči, které dohlédly do tisícikilometrových dálek, by nestačily pro včasné varování před odpaly ze Spojených států amerických. Vojenské velení proto místo experimentálních hraček požadovalo skutečně výkonná zařízení, opravdovou Duhu pnoucí se nad celým obzorem. A dostalo je. Za cenu ohromných finančních nákladů, které šly do miliard rublů, se podařilo vybudovat dva komplexy. Jeden, pro Dálný východ, vyrostl v Chabarovsku, poblíž sibiřského Komsomolsku na Amuru. Jeho pohled směřoval k Pacifiku a východnímu pobřeží USA. Druhý, mnohem masivnější, zvaný Duga-3, měl sledovat Evropu a Atlantik.
Pohled pod pokličku imperialistů
Stavební práce na radaru Duga-3, který stál jen na dohled od černobylské jaderné elektrárny, byly zahájeny v přísném utajení v první polovině sedmdesátých let. Blízkost vydatného zdroje energie nebyla náhodná. Právě Černobyl měl dodávat energii potřebnou k masivnímu výkonu, který se po zapojení blížil 10 MW. Jen díky tomu dokázala Duga-3 dohlédnout tak daleko, za horizont. Spoléhala totiž na ionosféru, od které se paprsky odrážely zpět k povrchu.
Tento teoreticky správný předpoklad se však poměrně záhy ukázal jako mylný. Paprsky totiž podléhaly výraznému rušení polární záře, které Západu vytvářely neprůhledný štít. Ale tou dobou už celý ukrajinský projekt spolykal 14 tisíc tun oceli a přišel na 7 miliard rublů.
Kolos se táhne do šířky pěti set metrů.
Přišel na miliardy rublů, ale skončil velkým nezdarem.
Stál tedy vlastně dvakrát tolik, co celá černobylská elektrárna. Pro všechny inženýry a konstruktéry teď už nebylo cesty zpět. Chyby se prostě budou ladit za chodu. Sovětský vědec se musí o řešení situace postarat, omyly se nepřipouštějí. Supertajná Duga-3, která měla nahlížet pod pokličku všem devíti odpalovacím zařízením v USA, měla ovšem mnohem větší problém.
Vysílá rádio Černobyl?
Radioamatéři po celém světě zažili 4. června roku 1976 šok. V krátkovlnném pásmu 10 Hz se zničehonic ozvala nesmírně silná stanice. Vysílala rychlé pravidelné klepání, které zcela přehlušilo přijímaný signál. A stejně tak nečekaně, jako se ťukání objevilo, zase mizelo. Nepravidelnost vysílání i naprostá nesrozumitelnost kódu se záhy staly předmětem spekulací.
Ale už brzy všichni tušili, odkud zdroj signálu pochází. Stačila k tomu prostá trigonometrie. Zdrojem tohoto ruchu je nepochybně Ukrajina, místo na západ od Černičeva a na jih od Gomelu. Prsty zvědavých radioamatérů i techniků pracujících pro CIA se možná v ten moment setkaly na rozložených mapách s totožným cílem a ve tvářích se jim nepochybně zračilo překvapení: Černobyl. Ruší signál jaderné zařízení?
Lidé ze západních tajných služeb ovšem tušili více, než veřejnosti přiznali. O podivné kovové konstrukci, která vznikala na ukrajinsko-běloruském pomezí, už jisté informace měli. V kódu Severoatlantické aliance se jí přezdívalo Steel Yard. Kolos z oceli, který byl dlouhý půl kilometru a na výšku sahal k 135 až 155 metrům, očím satelitních špionů prostě nemohl uniknout. Jenže netušili, k čemu by to mohlo sloužit.
Ruský datel na scéně
Týmu inženýrů okolo Dugy začalo být pořádně horko. Jejich supertajný projekt se prozradil v ten moment, kdy byl spuštěn. Jakákoli další konspirace už nepřicházela v úvahu. Ukrajinská Duga totiž okamžitě „vypínala“ radioamatéry po celé Evropě, rušila pravidelná vysílání veřejného rozhlasu a zneklidňujícím ťukáním ohlušovala piloty vojenských i civilních letadel.
Slepé oko Moskvy je dnes opuštěné a reziví.
Američany nejprve napadlo, že tento sovětský systém má blokovat příjem signálů a vysílání z jejich vlastních ponorek. To by byla těžká rána. Ale ukázalo se, že pulzy opakované téměř náhodně na frekvencích 10 Hz, 16 Hz a 20 Hz neovlivňují jen americké podmořské loďstvo, ale prakticky všechny vysílače i v zemích Varšavské smlouvy. Duga-3 jako výstražný systém naprosto selhala. Pro svůj výrazně specifický signál začala být také posměšně přezdívána Ruským datlem. Sovětská strana obdržela stovky nespokojených reakcí z oficiálních míst za narušování rádiového prostoru, byť oficiálně popírala, že by za vysíláním stála.
Konec zdvořilého hlídače
Neskrývanou radost z tohoto kolapsu pochopitelně mělo velení Severoatlantické aliance. Sovětský svaz si totiž na svou ochranu najal „zdvořilého hlídače“, který vždy všem nahlas oznámil, že je právě ve službě. Operátoři systému Duga se skutečně snažili, ale chyby provozu odrušit nedokázali. V hierarchii sovětského vojenského velení „padají hlavy“ a celá vize jasnozrakého oka Moskvy je opouštěna.
Radioamatéři po celém světě se sdružují v „klubech lovců ruského datla“ a snaží se ho vytlačit z frekvence. I to poukazuje na děravost celého sovětského systému včasného varování: komunikačním šumem je možné ho vyrušit z bdělého provozu.
Sovětský svaz rozjel souběžně s projektem Duga i další ambiciózní projekt, a to satelitový US-KS. Mezi lety 1975 a 1994 na orbit dostali sedm satelitů. Na rozdíl od padesátipatrového veledíla Duga fungovaly bezchybně. Datel proto klepe čím dál ojediněleji. Americká Federální komise pro komunikace (FCC) referovala, že se datlovo klepání začíná vytrácet s příchodem osmdesátých let. Naposled bylo k slyšení v roce 1989, tři roky po havárii v Černobylu.
