Maximální počet stálých obyvatel se na ostrově Vozrožděnija (Znovuzrození) pohyboval kolem pěti set, v letní sezóně se jejich množství nárazově zvýšilo až na 2 500. Stoprocentní zaměstnanost, dobrý pracovní kolektiv, nulová kriminalita, na dané poměry luxusní bydlení a nezvykle vysoké platy. A vybraná společnost. Kdo tu žil? Komunita složená z nejlepších vědeckých mozků Sovětského svazu, mužů i žen, kteří milovali svou práci a neochvějně věřili ve společný cíl.
Nad jejich bezprostředním bezpečím bdělo kolem 600 vojáků vnitřního okruhu a na pobřeží za vodní hladinou potom tisíce dalších, i ti hlídali absolutní nenarušitelnost ostrova. Proč? Ve zdejší vojenské Základně Aralsk 7 se průmyslově vyráběly biologické zbraně určené pro plánované definitivní rozhodnutí případné třetí světové války.
Rybáři, poté trestanci, nakonec vědci a bakterie
Do atlasů poprvé zanesl polohu ostrova vojenský poručík námořnictva A. I. Butakov v roce 1848. Dosud nepojmenovanou lokalitu však znali již dříve místní rybáři, kteří na zdejších březích překládali úlovky a opravovali lodice. K poctě nehynoucího cara získal dvousetkilometrový ostrov přízvisko Nikolajův. Jméno se však udrželo jen do roku 1917. Po Velké revoluci dostal ostrov jméno Vozrožděnija, tedy volně přeloženo Obroda či Znovuzrození. A nezměnilo se jen jméno. V roce 1920 vojáci Rudé armády strhli jednoduché stavby rybářů na pobřeží a celé místo znovu mizí z map. Důvod? Výstavba střeženého vojenského komplexu s přísně tajným posláním.
Fotogalerie |
Během několika následujících měsíců tu pracovní jednotky složené z trestanců-kulaků pod dozorem ozbrojených strážců budují základy infrastruktury zařízení, o kterém v 1 900 kilometrů vzdálené Moskvě vědí jen vyvolení. Až do roku 1926 zde se souhlasem obávané OGPU, tedy Sjednocené státní politické správy, mizí režimu nepohodlní lidé.
Především je však ostrov pro sovětský stát možným místem pro testovací zařízení bakteriologického boje. Do užšího výběru ho spolu se Soloveckými ostrovy v Bílém moři a ostrovem Gordomlju na jezeře Seliger zařadil přední sovětský mikrobiolog Ivan Velikanov. On sám dokonce na Vozrožděniji vedl po dvě léta jakousi expedici. Pak ale v roce 1936 končí na 15 let za mřížemi. Jeho podrobná vědecká práce zaměřená na „možnosti kontrolovaného šíření spor tularémie a příbuzných mikroorganismů“ zůstane nedokončena.
S příchodem druhé světové války kolonizační epizody na čas končí. Ne tak ale výzkum biologických zbraní. Do hledáčku vojenských stratégů se Vozrožděnija dostane znovu v roce 1948. Svou geografickou polohou totiž ideálně řeší zásadní problém: zařízení pro přípravu vojensky využitelných kmenů neštovic, brucelózy, moru a antraxu musí být z bezpečnostních důvodů situováno vně, ale přitom uvnitř hranic Sovětského svazu. S výstavbou se za přísného utajení, které zahrnuje vytvoření čtyřicetikilometrového perimetru vyloučené námořní zóny v okolí ostrova, začne okamžitě.
Zelení, bílí, šedí a zvířecí oběti
Netvoří se tu jen bunkry laboratoří, ale také bydlení pro stálou vojenskou posádku a zvláště politicky motivované vědce, kteří přežili Stalinovy čistky. O šest let později je sem přesunuta vlastní výroba z biochemických závodů Kirova, Zagorska, Stepnogorsku a Sverdlovska. Materiál, včetně kritických barelovaných substancí, je na místo dopravován letecky a v záznamech veden jako výrobní suroviny pro státní podnik Biopreparát.
Dokonalým zázemím pro nezbytné vědecké kapacity se stává „z ničeho a betonu“ vybudované město Kantubek, které se později bude vůči všetečným očím špionážních družic tvářit jako regionální meteorologická stanice. Ta tu ostatně záhy také vyrostla, jako součást areálu zásobovacího letiště.
Američané až do roku 1984 disponovali jen špionážním satelitem KH8- Gambit 3, který neměl infračervené rozlišení, a tak byla tato jednoduchá maskovací kulisa téměř uvěřitelná. O existenci Kantubku a vlastně celé základny Aralsk 7 přitom z důvodů vysokého stupně utajení neměli ponětí ani oficiální představitelé sousedních republik Uzbekistán a Kazachstán, které do Sovětského svazu patřily.
Na vrcholu své slávy čítá vlastní ostrovní město devadesát budov. Navzdory izolaci a architektonické účelnosti tu není vůbec špatné bydlení. Nechybí kantýny se závodní stravou zdarma, příjemná kavárna, malý sportovní stadion. K tomu patří večírky v důstojnických klubech, stranicky uvědomělá zábava v kulturním domě, džípem si je možné zajet „na safari“, tedy zastřílet si v nedalekých kopcích na zajíce. Vše tu působí dojmem východní selanky, k níž přispívá i komfort vlastní elektrárny a zásobování města přečištěnou pitnou vodou z vodojemu o objemu 80 tisíc litrů. Kantubek navíc disponuje špičkově vybavenou nemocnicí, mateřskou školkou a školou pro děti zaměstnanců.
Ti se dělí na tři snadno rozeznatelné skupiny: „zelené“ uniformované strážní vojáky, letištní personál a politické dozorce, „bílé“ vědce a vědkyně, ti tvoří nejpočetnější část sezónních obyvatel ostrova, a nakonec hrstku „šedých“ údržbářů. Ti zajišťují nejen opravy ve městě a průjezdnost pískem zavátých asfaltových cest, ale také se starají o správné uskladnění lodních zásilek směřujících na pevninu a pečují o dovezená zvířata. Bez těch se totiž praktické experimenty neobejdou.
Box až pro 250 mrtvol
„O tom, kam ta zvířata jdou, se tu nikdy nemluvilo,“ poznamenal si Nikolaj N. Sergejev, který vedl provoz celého Aralsk7 po dlouhých 26 let. „Všichni jsme věděli, na čem pracujeme a jaké jsou naše cíle. A že by nebylo bezpečné o naší práci otevřeně hovořit.“
Takto vypadala Základna 7 na satelitním snímku NASA z roku 1994.
Za strážnicí a ploty oddělujícími město od zbytku souše se nachází nepřístupný prostor členěný do několika zón. Jeho součástí je šedesát budov laboratoří polního výzkumu, částečně zanořených pod horizont. Areál spravuje vojenská jednotka číslo 25484, a přístup sem mají jen ti skutečně vyvolení.
Šedí se nedostanou dál než ke vstupní budově V60 a jejím sterilizačním komorám. Tady předávají krabice s drobnými hlodavci, velké boxy s koňmi nebo klece s opicemi. Těch se v sezóně spotřebuje kolem dvou až tří stovek. Další cesta vede k letišti Barkhan, které je ze stavebního hlediska unikátní. Ranveje se totiž rozbíhají do všech světových stran. Osmicípá hvězdice (patrná na leteckých snímcích ještě dnes) zde vznikla proto, aby mohli piloti přistávat a startovat vždy v příznivém větru.
Nejrozsáhlejší nepřístupnou zónou jsou testovací pole. Zabírají plochu 41,5 kilometrů čtverečních, tvoří je vybetonované čtverce pokusných segmentů s háky k uvazování zvířat a kryty pro umístění měřící techniky. V případě příznivého větru byl proveden odpal bakteriové nálože a následně byla měřena koncentrace spor bakterií v odstupňovaných vzdálenostech a jejich životaschopnost. Pokusná zvířata končila v dalším uzavřeném a provozně odděleném areálu, v pitevnách. Toto zařízení disponovalo ohromným chladicím boxem, který byl s to pojmout na 250 tun mrtvol. Údajně nejsilnější testovaný „vzorek“ nálože na ostrově v roce 1970 obsahoval na 400 mikrogramů blíže nespecifikovaného biologicky aktivního materiálu.
Málo zeleniny a levné zabíjení
„Ale nemyslete si, že se tu testovaly sovětské zbraně,“ hájí výzkumný potenciál zařízení Aralsk 7 Valentin Jevstěgněv, bývalý velitel 15. oddělení, tedy biologické obrany. „Většina experimentů se týkala pokusů se simulovanými bombami o hmotnosti půl až tří kilogramů, jimiž pro bakteriologickou válku disponovali Američané. Naši technici na Vozrožděniji je podle několika vzorů montovali skoro na koleně a my se jen učili, jak se proti nim bránit.“
Věřit tomu můžeme jen stěží, ale alibistická slova mají svůj důvod. V roce 1972 se Sovětský svaz oficiálně připojil k Úmluvě o zákazu biologických zbraní. Jediným výsledkem bylo, že se od té doby práce „bílých“ rozdělila: dvě třetiny práce nyní připadaly na testování vakcín, proti-mikrobiálních postřiků a očkování, zbývající třetina zůstala při vývoji zodolněných a šlechtěných kmenů biologických zbraní. V důsledku toho roční produkce bakterií sněti slezinné (antraxu) poklesla na 80 tun. Výroba dalších substancí přesahovala řádově desítky tun na každý z pěti průmyslově šlechtěných kmenů.
Plukovník ve výslužbě Gennadij Lepjoškin vzpomíná na měsíce strávené v Kantubeku rád: „Ještě v sedmdesátých letech bylo na Vozrožděniji nádherně. Čistá voda byla hned za městem, mohli jste se hned po práci vykoupat. Bylo to jako na dovolené.“ Strávil tu dohromady osmnáct letních sezón, když zde coby vedoucí mikrobiologického výzkumu dozíral na badatelskou činnost. Praktické testy se prováděly jen v omezeném období, kdy denní teploty v údolích přesahující 40 stupňů Celsia snižovaly riziko šíření bakterií. „Atmosféra ve městě byla po celou dobu více než přátelská. Lidé si tu vydělávali dobré peníze, byli dobře zásobení. Snad jen zeleniny mohlo být o trochu víc,“ zvedá při vzpomínání obočí.
„Víte, biologické zbraně jsou ve dvou věcech naprosto unikátní,“ pokračuje Lepjoškin. „Jsou velice účinné a přitom velice levné.“ Dokládá to efektem biologických zbraní v masovém konfliktu. „S využitím konvenčních zbraní dosáhnete předpokládaného efektu za přibližně 2000 dolarů na kilometr čtvereční. U jaderných je to kolem 800 dolarů, u chemických asi 600. A víte, na kolik přijdou ve stejném srovnání biologické kmeny? Na méně než jeden dolar za kilometr čtvereční,“ zdůrazňuje. Oním efektem míní dosažení hodnoty LD50, tedy padesátiprocentní úmrtnosti zasažené populace.
Kvapný odchod a antrax v barelech
Konec Kantubeku přišel velmi náhle na začátku devadesátých let. Rozklad východního bloku okamžitě ukončil zásobování izolované aralské vědecké enklávy (ta byla už od osmdesátých let kvůli vysychajícímu moři zásobována nákladními vozy z pevniny) a rázem neobyvatelnou lokalitu muselo prakticky celé osazenstvo opustit. Exodus byl i na východní poměry divoký. Lidé za sebou nechali veškerou přístrojovou techniku, včetně vozidel a dvou tanků T-52, a také kompletní zařízení laboratoří.
Příslušníci vojenské jednotky v rámci urychlené likvidace navíc spáchají tři fatální kroky. Vypustí chovaná zvířata z klecí a laboratoří do volné přírody a část přísně střeženého areálu se pokusí znehodnotit několika řízenými explozemi. A hlavně: stovky barelů s chemikáliemi a především s biologicky aktivními substancemi pohřbí do několika vybagrovaných jam a zahrnou je, aniž by kamkoliv zaznamenali jejich lokaci. Ruské zajišťovací vojenské týmy se budou na ostrov po tři následující léta vracet, ale na skutečné zneškodnění vražedného potenciálu jim chybí prostředky. Omezí se tedy na strážní činnost.
Dalších deset let se o ostrovu, který se postupně písčitou šíjí kvůli vysychání Aralského jezera stále více spojuje s pevninou, moc nemluví. V roce 2002 sice byla na základě dohody mezi vládami Uzbekistánu a USA vyslána na ostrov expedice, která neutralizovala přibližně 100 až 200 tun nevhodně uloženého antraxu, ale všechny nebezpečné látky z ostrova rozhodně nezmizely.
Vedoucí dekontaminačního týmu Threat Reduction Agency (ADTRA) Brian Hayes, který při likvidačních pracích na Vozrožděniji strávil téměř tři měsíce, neskrýval zděšení: „Bylo to jako přistání na Měsíci, jen o hodně děsivější. Kantubek i laboratoře základny byly docela vybrakované. Cokoliv, co mělo cenu, od obkladových dlaždic přes nábytek až po měděné dráty, z ostrova zmizelo. Přičinliví sběrači se neviditelných bakterií nebojí, ale netuší, že mohou svou neopatrností na pevnině spustit strašlivou epidemii.“
Důvody k obavám jsou pochopitelné. Tuny smrtícího antraxu v prorezlých barelech, ukrytých necelé čtyři metry pod zemí, nejsou zdaleka tak nebezpečné jako jeden gram vhodně rozprášené bakterie Clostridium botulinum. Ta dokáže zahubit na dva miliony lidí a na Vozrožděniji byla „k dostání“ ve čtvrtkilových přepravních boxech.
„Nevěřím, že by z bývalé základny mohly bakterie přímo uniknout do životního prostředí,“ říká Lepjoškin. „Jestli je ale někdo vynesl ven, nebo jestli se dostanou na pevninu s pomocí blech na kontaminovaných hlodavcích, to by byla noční můra.“
