Psycholožka Lesleigh E. Pullmanová zmiňuje, že psychopatie, která je nyní dobrých padesát let řazena do škatulky duševních poruch, vlastně řadu klinických znaků poruchy postrádá. Navrhuje tedy neoznačovat ji za nemoc, ale považovat ji za jistou funkci, která – ač se nám to líbit nemusí – mohla nejprve působit jako evolučně velmi přínosná adaptivní strategie, jež vybraným jedincům pomáhala přežít.
Někdy je dobré si nepomáhat
„Člověk je tvor společenský, dobře mu tak,“ praví zažité úsloví. Ona společenskost, sociabilita, schopnost sdružovat se a společně konat vedla u lidí vzešlých z primátů k rozvinutému systému vzájemné kooperace. Protože výzvy a problémy okolního prostředí bylo snazší překonávat týmovou prací. Na druhé straně tam, kde bylo méně vnějších rizik a kde panoval větší nedostatek dostupných zdrojů, bylo příhodnější společenství opustit a udělat se sám pro sebe. V případě, že je konflikt o zdroje intenzivní, se někdy mohou ony opovrhované vlastnosti, které si dnes spojujeme s psychopatem, vyplatit.
Pullmanová spolu s dalšími kolegy z univerzit v Guelphu a Ottawě, s psychology, psychiatry a evolučními biology, si však práci a její přijetí odbornou veřejností rozhodně neusnadnili. Rozhodli se totiž nelichotivé téma někdejší praktičnosti psychopatie uchopit poněkud netradičně. Na základě analýz existujících „výzkumů“ o kriminálních sklonech ve vztahu k pravorukosti či levorukosti zločinců.
Uvozovky jsou tu rozhodně na místě, protože tento směr bádání kriminalistické psychologie je dnes už hodně zastaralou a překonanou záležitostí. Pavědou. Dnes už jsme naštěstí dál a lateralitu, tedy pravorukost či levorukost, za neklamné znamení vnitřní degenerace a předpoklad zločinného chování nepovažujeme.
Levorukost při psychických obtížích roli hraje
Faktem nicméně zůstává, že poměrně dost psychologických studií s otázkou levorukosti a pravorukosti pracuje. Levorukost je rys, s nímž se například podle studie z roku 2013 pojí větší riziko rozvoje psychotických obtíží, od schizofrenie přes poruchy nálad po bipolární syndrom.
S levorukostí se také častěji vezou lehké mozkové dysfunkce, dyslexie, poruchy řeči. Statisticky ne úplně průkazně, ale významně. A abychom leváky jenom nehaněli, zrovna tak je levorukost podle studie z roku 2017 určitým prekurzorem mimořádného matematického nadání. Proč na tom tolik záleží a proč se ony práce Pullmanové hodily?
Vědkyně provedla rozsáhlou metaanalýzu předchozích studií – přiznejme ovšem, že včetně těch, jejichž poznatky jsou zastaralé –, aby potvrdila, že na rozdíl od jiných psychických poruch a obtíží se psychopatie spolu s levorukostí neveze.
To by podle ní mohlo znamenat, že psychopatie v naší populaci není distribuována jako nemoc. Určité procento lidí ji podle vědkyně má prostě jako výbavu pro alternativní strategii, která by se někdy mohla hodit.
Pojistka pro přežití krize
Z biologicko-genetického hlediska psychopatie podle ní nevykazuje známky duševní nemoci, ale spíš životní funkce. V různých scénářích lidského života, za jistých okolností, může být velmi hodnotná. Jindy zavrhovaná. Pokud spolupracující komunita například směřuje svými špatnými rozhodnutími k nevyhnutelnému zániku, je psychopatické individuum, které se včas „trhne“, zárukou přežití druhu.
Psychopatie má nepochybně schopnost závažně narušovat blahobyt a životy lidí. Nicméně v extrémních situacích může dojít k tomu, že není dost zásob, kyslíku nebo vody pro přežití všech. Evolucí darovaný rys psychopatie tehdy může svému nositeli zachránit život.
Psychopatie může být evoluční pojistkou přežití druhu skrz jedince, když jindy užitečný mechanismus vnitrodruhové kooperace začne selhávat.
„Prohlašovat psychopatii za nemoc znamená vytvářet pohodlnou škatulku,“ říká Pullmanová a dodává: „Do oné škatulky se tím však pokoušíme nacpat velmi složitý systém, funkci, která vůbec nemusí být nemocí, jen alternativní strategií pro přežití. Strategií, jejíž užitečnost se ukáže až během určitého vypjatého kontextu.“
