Oficiálně Projekt Mongol odstartoval rokem 1968, ale jeho hlavní strůjce Pieter Boevé na něm začal pracovat vlastně už v roce 1955. Tehdy byl totiž pozván na pátý Světový festival mládeže a studentstva, který probíhal ve Varšavě. Neoslovilo jej zvučné heslo „Za mír a přátelství – proti agresivním imperialistickým vojenským paktům!“ ale spíš možnost vycestovat na jinak uzavřený východ Evropy.
Navštivte sovětské mládežnické festivaly |
To, co cestou v Polsku viděl, jej vůči socialismu rozhodně pozitivně nenaladilo. A proto se vstřícně postavil k nabídce, kterou mu udělala po návratu nizozemská tajná služba BVD. Chtěla po něm, aby se stal jejíma očima a ušima v socialistických organizacích, které nejen v Nizozemsku rostly jako houby po dešti.
Nebyl to přitom oficiální pracovní poměr, naverbování nebo akvizice agenta. Spíš to byla gentlemanská dohoda, která se Boevému líbila. Stačilo jen, aby svému kontaktnímu důstojníkovi občas poreferoval o tom, co se tak mezi levicově naladěnými studenty a odboráři špitá. A tajná služba mu na oplátku zase přispěla na cestovní výdaje. To když chtěl vycestovat. Například do Moskvy, kde se v roce 1957 konal další mládežnický kongres. Tentokrát s kratším podtitulem „Za mír a přátelství!“
Mládežník na výletě s dalekosáhlými následky
Mezi 34 tisícovkami účastníků nezapadl a získal spoustu užitečných kontaktů. A hodily se mu, protože na síle nabývaly spory mezi Pekingem a Moskvou. Mao Ce-tung tehdy hrubě odsoudil změkčilý postup Sovětů při potlačování revoluce v Maďarsku, nelíbily se mu demokratizační procesy v Polsku i nakonec smířlivé řešení Karibské krize. Vyjádřil se, že Sověti zradili původní myšlenku marxismu-leninismu, a sám se pasoval do role jeho největšího obránce.
Spolu s tím se rozhodl získat kontrolu nad prosovětskými organizacemi, fungujícími v Evropě. Pana Boevého tak čekal další výlet, tentokrát na dálný východ. Pobyt přátelství, jak hlásala oficiální pozvánka, mu měl zprostředkovat to nejzásadnější z moudrosti Velkého kormidelníka, předsedy Maa.
„Byl to pro mě trochu křest ohněm, protože jsem toho od Lenina nebo Marxe prozatím přečetl jen velmi málo a od Mao Ce-tunga vlastně nic,“ vyprávěl Boevé. „Ale nakonec jsem do toho pronikl a brzy mi nečinilo problém bezobsažně řečnit o tématu celé hodiny.“ Připouští, že Čína na něj zapůsobila mnohem výrazněji než Sovětský svaz a Polsko. Z fanatismu a zápalu bezhlavé kulturní revoluce, který tam viděl, dostal strach. A patřičně o tom poreferoval doma, na ústředí BVD.
Poznávací zájezd do Číny měl však pro něj ještě jeden nepříjemný důsledek. Byl vyloučen z Nizozemské ligy marxistů-leninistů, ve které dělal tajemníka. Výlet do Pekingu chápali jeho promoskevští spolustraníci jako zradu.
Založím si vlastní stranu
On sám toho však neželel. Následně totiž založil svou vlastní, Marxisticko-leninistickou stranu Nizozemska. A stal se hned předsedou jejího výboru. Také vrchním ideologem, pokladníkem, tiskovým mluvčím, autorem proslovů, návrhářem letáků. Jak chcete. Důvod byl jednoduchý, jiné členy strana neměla.
Byla to jen prázdná obálka, vtip a návnada. Čínské politbyro po ní okamžitě skočilo. A Pieter Boevé – vlastně pardon, hodí se zmínit, že po celou dobu vystupoval pod falešným jménem Chris Petersen – dokonale zužitkoval bratrskou pomoc, kterou mu Čína nabízela. Peking totiž viděl ve spřátelené pročínské straně příhodného spojence a neváhal ho podpořit.
Tiskový orgán Marxistisch-Leninistische Partij Nederland Pietera Boevého. Vypadal majestátně, celá jeho partaj však byla podvodem.
Na každé vydání nizozemského stranického plátku De Kommunist tak putovaly peníze z Asie. A na letáky, dopisy, srazy, schůze, manifesty a transparenty také. O peníze na provoz strany neměl Boevé nouzi. Kolik si řekl, tolik dostal. Aby ne, když se jeho partaj utěšeně rozrůstala.
Po pár letech měl už 600 registrovaných přívrženců. Tedy tak to alespoň v dopisech, zasílaných na čínskou ambasádu, tvrdil. Těžko se to kontrolovalo, protože všechny údaje o členech, jejich rodná čísla, adresy a zaměstnání, si sám vymýšlel. S jistou pomocí svých skutečných nadřízených z tajné služby.
Po celá šedesátá a sedmdesátá léta Čína nepochybovala, že jejich člověk v Nizozemsku za nemalé peníze buduje stranu, tedy spíše její tvrdé jádro, připravenou na akce, které přinese budoucnost.
Organizace, jakou svět neviděl
Boevé byl dirigentem skromného orchestru, který však přehrával obří koncert. Jeho fiktivní strana úspěšně podrývala program oficiální nizozemské Komunistické strany. Ve svých novinách ji pranýřoval za to, že se odklonila „od správné cesty marxismu-leninismu“.
Pár jejích revolučně naladěných radikálních členů tak nalákal k sobě. A tím je dostal do kartotéky tajné služby. „Líto mi jich nebylo, protože byli dostatečně hloupí a nepřáli nám nakonec nic hezkého,“ říká. „Dalších asi pětadvacet uchazečů o členství byli evidentně agenti západních tajných služeb. Nechali jsme je při tom.“
Nizozemská pročínská strana však dělala těžkou hlavu především politickým stratégům v Moskvě. Věděli o ní, ale ať pátrali sebevíc, nemohli se dobrat žádného konkrétního člena. Jen spousty tiskových propagačních materiálů. Jsou tedy zjevně velmi aktivní a vynikají v konspiraci, je třeba si na ně dát pozor, usoudila Moskva.
Boevé rovněž získával z první ruky informace o záměrech Číny v Nizozemsku a celé Evropě. Nizozemská tajná služba pak informace pouštěla dalším západním zpravodajským agenturám. „Co nás to stálo? Dohromady nic, spíš jsme měli profit,“ vypráví Boevé. „Na letáky a časopis nám peníze posílali z Číny, tisklo se to v tiskárnách na zakázku tajné služby. Do celého tajného Projektu Mongol bylo všehovšudy zapojeno dvanáct lidí. Rodina, lidé z tajné služby. S tříděním pošty mi pomáhala manželka.“
Konec výletů za oponu
A že to bylo nějaké pošty! A nezůstalo jen u korespondence. „V Číně nás zbožňovali. Dostával jsem pozvánky na všechny velké události. Armádní dny, přehlídky, výročí republiky. A ty oslavné hostiny tam, to bylo něco,“ vzpomíná.
Za dvaadvacet let podnikl „za bambusovou oponu“, do Pekingu, dva tucty cest. Za jeden z pomyslných vrcholů své špionážní práce považoval večírek, který na jeho počest uspořádal Čou En-laj, premiér Čínské lidové republiky a fakticky druhý muž čínské strany. To už se Boevé dávno vypracoval ze samouka na profesionála, skutečného znalce maoismu, který dokázal přednášet projevy plynule v čínštině.
Nakonec však Boevé nedokázal udržet krok s aktuálním vývojem v Číně, s nekonečnými čistkami a politickými prověrkami. Spousta lidí z Pekingu, s nimiž byl v kontaktu, prostě zmizela. V osmdesátých letech proto i jeho fiktivní partaj utlumila činnost.
„Vydrželi jsme do pádu Železné opony, chtěli jsme to hrát ještě o něco déle, jenže pak přišla studentská demonstrace na Náměstí Míru,“ vysvětluje Boevé. „A to už bylo prostě moc.“ Svým pekingským kontaktům se odmlčel a Chrise Petersena nechal usnout. V roce 2004 pak bývalý agent nizozemské tajné služby Frits Hoekstra seznámil skrze svou memoárovou knihu s existencí Projektu Mongol svět.
Staré zpravodajské tajemství tím prasklo, a tehdy šestasedmdesátiletý Boevé, učitel v důchodu, nadšený chovatel koček a majitel zahrádky v Zandvoortu, si mohl poprvé naplno užít slávu hodnou agenta 007.
„Nelituji toho, co jsem udělal. Procestoval jsem svět na cizí útraty, užil si spoustu legrace a možná trochu pomohl dobré věci. Ostatně i předseda Mao říkal, že cesta dlouhá tisíc mil začíná malým krokem. A já ten první udělal už dávno,“ shrnul své eskapády.
