Ví to například americký programátor Dave Taylor: u her jako Fallout či Total Annihilation, v nichž se odehrává život jeho nereálných identit, vysedává často 24 hodin denně, nespí, nejí, kroutí se na židli, aby oddálil přestávku na toaletu.
„Vím, je to děsně nezdravý,“ přiznal listu Los Angels Times. Jenže si nemůže pomoci: „Jsem úplně v jiném světě a tak se soustředím na to, čeho chci dosáhnout tam, že je mi to jedno. Být bez hry, vypadnout z ní, to bolí.“
V realitě „Restart Game“ nefunguje
„Že je to nezdravý“ poznal v roce 2005 nakonec i cestovatel virtuálními příběhy v Jižní Koreji. Nadšený hráč se chtěl blikotu hlášky „Game Is Over“ na monitoru vyhnout tak urputně, až ji inkasoval v realitě: zemřel na srdeční selhání způsobené vyčerpáním a dehydratací poté, co na 50 hodin utekl do říše World Of Warcraft. Se svým virtuálním životem zkrátka zacházel nejspíš šikovněji než s tím přízemně reálným.
Mezi monstry je mi líp
Otázku, zda je na místě zařadit závislost na počítačových hrách na seznam duševních nemocí, teď řeší američtí lékaři. Impulsem k tomu byla zpráva projednávaná Americkou lékařskou asociací, která své závěry opírá i o studii z Velké Británie, jež zkoumala dva tisíce hráčů: 12 procent z nich splňovalo kritéria Světové zdravotnické organizace pro návykové chování.
Za hraniční považuje zpráva asociace dvě hodiny hraní her denně, ale marylandský pediatr Martin Wasserman, který na ní pracoval, zdůrazňuje, že návyk lze nejlépe definovat podle toho, jaký má vliv na hráčův život a psychiku.
„Hraním her trávíte nepřiměřeně moc času – a myslíte na ně, i když je nehrajete. A navzdory tomu, že to má negativní dopady na vaše studium či rodinu či že vás to stojí neúměrně moc peněz, děláte to dál. Trávíte méně času s přáteli či sociálním životem obecně.“ Dopady jsou podle něj srovnatelné s gamblerstvím či alkoholismem.
Nejzrádnější jsou přitom podle amerických lékařů interaktivní on-line hry pro více uživatelů, které si v USA oblíbilo devět procent hráčů. Nejdokonaleji imitují realitu a zatímco povzbuzují soutěživost, nabízejí iluzi komunity.
Právě tyto hry přitahují často sociálně upozaděné a osamělé hráče, kteří ve virtuálních vztazích dosahují většího úspěchu než v realitě.
… už ani level!
Ti, kteří nadměrné sezení o PC her za závislost považují, vysvětlují, že léčba se od ostatních terapií odlišuje. Počítače se staly tak neoddělitelnou součástí života, že pacienti nemohou prostě dělat, že je nevidí.
„Je to jako u léčby posedlosti jídlem,“ vysvětluje Kimberley Young z Centra pro závislost na internetu, „musíte se s jídlem naučit žít.“ Podobně si počítače nemohou odepřít ani závislí hráči. Musí se však naučit používat je zodpovědně.
A to znamená – žádné hraní. Snažit se vyléčit závislého tím, že hraní omezí třeba jen na hodinu denně, je asi tak totéž, jako kdyby se alkoholik rozhodl, že od teď už bude pít jen pivo, dodává odborník na závislosti Keith Bakker.
Nebezpečí, nebo panika?
Nestrašme však tak docela… ostatně i Americká lékařská federace na zasedání svou rétoriku změnila. A zatímco předtím chtěla rovnou vyzvat psychiatry, ať závislost na počítačových hrách zařadí mezi oficiální diagnózy, nyní jim jen poslala svou zprávu k posouzení.
Údajů není tolik, aby padl finální verdikt, je třeba dalších šetření, rozhodla.
Dave Taylor by s ní však nesouhlasil, vidí věc ještě jinak.
„Jsem si jistý, že by se to mělo léčit jako gamblerství,“ říká… a rázně dodává: „Já se ale vyléčit nechci.“
