Když si chtějí mladí užít ve francouzské metropoli večer s přáteli, nemají to jednoduché. Na hospody a bary zapomeňte. Čtvrtinku piva neseženete pod dvě a půl eura, což je částka, kterou jako turisté pro jeden večer, a s výčitkami, obětujete (jste přece v Paříži!), z pařížské mládeže to ale hospodské štamgasty věru nenadělá.
"Jít si sednout někam do baru je výjimka, v tomhle nejsme Praha," vzpomíná v centru Paříže zamračeně na bujarou dvoutýdenní návštěvu Česka pětadvacetiletá studentka architektury Isabelle.
Házet flintu do žita prý ale nemáme.
Chceme-li si užít Paříže, navíc té skutečné, zve nás na večer u Seiny.
Pařížská party pod otevřeným nebem
Potkáváme se v šest u Louvru, abychom se vydali po pravé straně proti proudu řeky.
Po pravé. Zatímco druhý břeh okupují buržoazní restaurace, jak nevraživým tónem zdůrazňuje Isabelle, na naší straně na nás po nějakých patnácti minutách čeká pláň plná lidí, kteří si večera užívají s ohledem na skromnější obsah svých peněženek. S kartony plechovkového piva ze supermarketů (nejlevnější seženete za 60 centů), laciným vínem… a občas i něčím jiným, jak je cítit ve vzduchu.
Partičky mladých posedávají na schodech k řece, dřepí na obrubnících, rozvalují se na dekách na trávě. Někteří sem vyrazili skutečně jen s igelitkami a baťůžky plnými plechovek, další ale pořádají rozšafný piknik a jsou obloženi jídlem, lahvemi alkoholu, leckde dotváří atmosféru zapálená svíčka.
Párečky dávají přednost komornější náladě a jsou roztroušeny v opatrné vzdálenosti od hlučícího davu, většina se ale přišla bavit "do kotle".
A je čím. Břeh Seiny připomíná kaleidoskop, z něhož si vybere každý.
Nahoře, na betonovém plácku, cvičí dvacítka kluků thai box, jen kousek od nich hraje petangue společnost, která jako by, jak naznačují saka a decentní sukně, vyrazila strávit společný večer z kanceláře nadnárodní firmy.
Na schodech úplně u řeky vykřikuje do světa protestsongy hezká harmonikářka, v kapsáčích, saku a s placatou čepicí, jako vypůjčenou od malého revolucionáře Gavroche z Bídníků. Sedí k ní, i proto, že písničky, které křičí do rumraje kolem sebe, jsou politické a pořádně nazlobené. Sarkozyho evidentně nemá v lásce.
Stejně jako skupinka opodál. Mladíci v plandavých teplákách a kapucích totiž vypadají jako členové partiček z předměstí, které francouzský prezident označuje pohrdlivě urážlivým "racaille" (špína) a které Francii vyděsily v prosinci 2005, kdy ve svých čtvrtích zapalovaly, co se dalo.
Postávají, pokukují kolem a vždy, když po cestičce podél břehu projíždí líně policejní auto, odskočí si kolektivně za keř na toaletu.
Respect, brother
S rostoucím soumrakem ale občas atmosféra zhoustne. Můžeme si za to sami. Nevracet krabičky od cigaret do kapsy, nechávat je vybízivě pohozené na zemi a ukazovat do světa, kolik piv vám ještě zbývá v otevřeném baťohu, je tady prohřeškem, na který doplatíte. Právě tenhle artikl je tady, daleko od nejbližšího supermarketu, nedostatkový.
V mžiku máme jednu návštěvu za druhou. A další chyba: nedošlo nám, že první darovanou plechovkou spustíme lavinu. Střídá se u nás jedna delegace za druhou a ty, které odmítáme, se se samozřejmostí prostě usazují kolem nás.
Odbýt se nenechají ani dva obrovští černoši vymódění jako z béčkového filmu o gangsta komunitě: ušmudlané tepláky, řetězy a vytahané mikiny.
Ten v beranici, pod níž má třpytivou fialovou paruku, se dává s rozmáchlými gesty do řeči. Isabelle se snaží dostát své role průvodkyně a z nesrozumitelné francouzštiny překládá, co se dá. Když nás ale chlapík přesvědčuje, že je profesionálním fotbalistou a šéfem studentských odborů na Sorbonně, vzdává to.
Řečník se však rozhodne hrát roli baviče bez ohledu na přání publika. Rapuje a při každé druhé větě se na mě vrhá a lechtá mě rukama, které jsou cítit hašišem na sto honů.
Po deseti minutách je to otrava. Je čím dál tím neodbytnější a agresivnější, teď už mě i pleská po tváři, na odstrkování nereaguje.
Promiň, pařížská uhlazenosti, snažím se nerozesmát se nad bizarností situace a zároveň ze sebe vyšťárat co nejvíc sebejistoty. "Fuck off, don´t touch me, you fucking bastard!" překvapuju sám sebe a láduju do věty co nejvíc slov, která by mohla vyznít pádně.
Vyzněla. Zaberou. Možná až moc. Vstává, koulí očima, sklání se ke mně ze své bezmála dvoumetrové výšky… aby konflikt skončil stejně iracionálně, jako začal.
Zpod mikiny loví bagetu, půl si ulomí a půl mi podá. "Respect, brother," zašklebí se a další slova už s ním mizí ve tmě. Dát mu na oplátku plechovku piva neriskuju.
Salsa na břehu Seiny
Bude deset a zábava u řeky je v plném proudu. Žongléři kouzlí se zapálenými loučemi, nevzdává to ani skupinka capoeristů: slečny si tanec užívají uvolněněji, jejich parťáci o poznání namyšleněji a občas kouknou, co na to okolí.
Zatímco na druhém břehu večeří na úrovni bohatší Pařížané a turisté, tady to vře a sálá. Alkohol koluje z ruky do ruky, partičky se mísí, přesedávají si. Všeobecné hemžení.
K nahněvané harmonikářce se přidává raper s kytarou, svou improvizovanou show rozjíždí rtuťovitý chlapík s knírkem jak Freddie Mercury: prohání se v kolečku na koloběžce, tancuje, svléká se, s roztaženýma rukama zdraví všechny kolem sebe, teď si stahuje tepláky i trenky a gestem nabízí dívce, co sedí na schodech proti němu, orální sex.
Slečna odmítá, ale ne pohoršeně. Do noční mozaiky u Seiny patří prostě leccos.
Jednoznačnou dominantou noci je ale plac hned u vody. Už od večera je obsypán milovníky salsy, hudba hraje ze starých reprobeden a po parketu krouží páry všeho druhu. Kluci v teplácích i dámy v kostýmech, staří, mladí, všech barev pleti a nejrůznější taneční úrovně.
Někteří se rošťácky usmívají, další berou své vystoupení, na něž čas od času vrhne oslnivé světlo projíždějící loď, se vší vážností.
Veřejné taneční potvrzují, že večery u Seiny jsou tavícím kotlíkem, v němž neschází žádná ingredience.
Šedovlasá paní, kterou s chápavou opatrností provádí tak třicetiletý černoch, je dokladem toho, že místo zde má i ona vybraná důstojnost Paříže, noblesní dámy.
