Po celé dvacáté století si držela hongkongská chudinská čtvrť pověst nejhustěji osídlené lokality světa. Na konci existence v něm podle skromných odhadů žilo na 55 tisíc obyvatel, vměstnaných na plochu 2,6 hektaru. Nedostatek stavebního prostoru tu nahradil růst do výšky a z původních tří stovek pětipatrových domů se staly až čtrnáctipatrové vratké kolosy, poslepované z plechu a plastů. Voda pocházela často ze starých studní a amatérských vrtů, elektřina měla původ většinou v nelegálních přípojkách a čmoudících naftových generátorech. Denní světlo bylo pro většinu místních nepoznaným luxusem. Hygienické normy neexistovaly, svoz odpadů nefungoval.
„Lidé, co tu žili, byli možná chudí a stáli na okraji společnosti,“ vzpomíná bývalý obyvatel Kowloonu Ye-Min Sun, „ale byli svobodní, a proto šťastní.“
Útočiště pro chudáky, psance i zločince
William Gibson, jeden z prvních tvůrců románů cyberpunkového střihu, tvrdil, že každá ekonomicky výrazná metropole potřebuje někde na svém okraji „neviditelnou šedou zónu, která umožňuje provozování obchodů nelegálního charakteru“. I když taková oblast vizuálně působí jako bující vřed, je pro existenci města stejně nezbytná jako výstavní bulváry a obchodní centra. Z existence všemi svorně ignorované zóny, kde se ze špinavých peněz stávají čisté, kde se směňují drogy, zbraně, informace a technologie, totiž mají nakonec prospěch všichni. A přesně na tomto principu po dlouhá desetiletí fungoval tajemný Kowloon, jen na dohled od sedmimilionového Hongkongu, než ho v roce 1994 nechala městská rada srovnat se zemí.
Z původní rybářské vesničky, která měla na konci devatenáctého století sedm set obyvatel, usazených podél hradeb čínské pevnůstky, vzniklo za několik generací jen stěží představitelné lidské mraveniště. V roce 1898 Hongkong smluvně připadl britskému impériu, ovšem s výjimkou Kowloonu. Jenže čínští státní správci i vojáci z něj odešli a Britové o něj nestáli. Kowloon Walled City (Obezděné město), jak se sídlu začalo říkat podle vojenských hradeb, se tak stal enklávou.
Město bylo samo pro sebe, nebylo ani čínské, ani britské. Vyhnanci z Hongkongu, nezaměstnaní, náboženští blouznivci, lidé s přehnanými politickými ambicemi, obchodníci s opiem, kriminálníci. Ti všichni početně posílili obyvatelstvo Kowloonu, který byl slovy britského guvernéra Matthewa Nathana „odsouzen k věčnému růstu“. Útočiště před spravedlností a anonymitu tu mohl nalézt každý, komu začala být horká půda pod nohama.
Další období růstu zažil Kowloon během druhé světové války, kdy se Hongkong stal během japonské okupace postupně centrem plánování válečných operací, zoufalé obrany, masakrů civilního obyvatelstva a nakonec spojeneckých náletů. Tehdy zde začal vyrůstat velmi komplikovaný slum, který už Britové ani Číňané nikdy nezískali pod svou nadvládu.
Město, jehož obyvatelé drží pospolu
„Kowloon je jako hladová díra v zemi, která vysává a požírá lidi, a kdo jednou vstoupí do stínu jeho domů, už nikdy neuvidí denní světlo,“ platilo ještě v šedesátých letech. Tehdy tu žilo okolo 12 tisíc lidí. Ostrůvek svévole se ale nemohl šířit volně do prostoru, proto začal růst do výšky. Rostl vydatně. V roce 1987 tu sčítání zjistilo neuvěřitelný počet 52 520 obyvatel.
Procházku „neexistujícím“ městem nenabízela žádná cestovní kancelář a do centra Kowloonu se podařilo proniknout jen málo lidem zvenčí. Čekaly na ně úzké, temné uličky, spíše chodby lemované odpadky, v nichž se pohybovaly krysy a hmyz. Tekuté odpady z domácností se z kyblíků vylévaly oknem. Jistý čas tu v osmdesátých letech trávila spisovatelka Jackie Pullingerová, autorka knihy Prasklina ve zdi, která se zaměřovala na problematiku drogově závislých. Právě ona upozornila na to, jak suverénně si v Kowloon Walled City počíná jihoasijská mafie Triády. Dvě kriminální skupiny soupeřící o moc, známé jako 14K a Sun Yee On, vedly v tamním uzavřeném světě dlouhá léta brutální válku.
Boj se vedl nejen o nevěstince, herny a výrobny drog, ale hlavně o právo vybírat výpalné od místních obyvatel. Ostatně v letech 1973 a 1974 zde provedla policie 3 500 zásahů, zatkla přes 2 500 lidí a zabavila kolem přes dvě tuny drog. A nebylo to k ničemu. „Lidé z Kowloonu drželi neskutečně při sobě, s nikým zvenčí se nechtěli bavit, a když přišla policie, vítalo ji vždy jen hrobové ticho,“ popisuje Pullingerová.
Životní krédo místních „Po slunci přichází déšť“ mělo životními zkušenostmi podloženou logiku. Je totiž jedno, kolik mafiánů policie při razii sebere, vždycky jich tu zůstane dost na to, aby dál vybírali poplatky a umlčeli ty, kdo chtějí z neopatrnosti promluvit.
Kowloon ale nesehrával jen roli překladiště kontrabandu a drogového doupěte. Zdejší sklepní dílničky dokázaly zásobovat celý Hongkong. Vyráběly se tu igelitové tašky a sáčky pro supermarkety, plastová ramínka do oděvních obchodů, zpracovávaly se tu ryby, šily šaty, kabelky a peněženky. Miniaturní a přehuštěný Kowloon dokázal konkurovat produkci metropole Hongkong právě díky absenci pravidel a norem. Lidé zde dřeli čtrnáct hodin denně za minimální mzdu, v katastrofálních podmínkách, bez odborů. Pracovaly i malé děti.
Na těchto ulicích a uličkách se odehrával bezpočet dramat. Ale též byly prý azylem pospolitosti vyděděných.
Pokud jste žili hluboce pod hranicí životního minima a potřebovali zubařskou péči, holiče nebo něco opravit, Kowloon byl tím, co vám zbylo. „To místo vzniklo historickou náhodou, spíše nedopatřením, a rázem od něj dali všichni ruce pryč, ale funguje to,“ poznamenal finský filmař Rax Rinnekangas. „Drogoví dealeři a prostitutky tu pracují hned vedle jatek, výroben nudlí a mateřských školek, všichni tu žijí pohromadě.“
Fotograf Greg Girard navštívil Kowloon poprvé na konci sedmdesátých let a od té doby se sem několikrát vrátil. „Když jsem pronikl dovnitř města poprvé, nejvíc mě zaskočila vepřová a psí bourárna,“ popisoval, „dva řezníci se v malé suterénní místnosti brodili po kotníky v kaluži krve, visící maso na hácích, vnitřnosti poházené po zemi. Chlupy usmrceným zvířatům odstraňovali plynovým hořákem, který byl vlastně jediným zdrojem světla, prakticky se tam nedalo dýchat.“
Kowloon Walled City jako vzor
Méně drastické jsou zážitky Aarona Tana, který byl studentem architektury v době, kdy se začalo o stržení Kowloon Walled City reálně uvažovat, a který byl nakonec pracovně přítomen i jeho demolici. „Sledovat to bylo naprosto fascinující, jako když se díváte do nitra nějakého neznámého mechanismu a s každým dalším krokem rozkladu vidíte, jak celý ten stroj uvnitř vlastně fungoval,“ líčil.
Tan je dnes ředitelem hongkongské výzkumné Společnosti architektury a designu. „Když se nad tím zamyslím, nesnažím se teď o nic jiného, než co nejvíc dopodrobna napodobit systém, který jsem uvnitř Kowloonu viděl. Jednotlivé kroky jeho postupného budování nevedli profesionální návrháři, a přesto vzniklo něco tak živelného a přitom dokonalého, že se o tom architektům akademické úrovně může jen zdát,“ vzdává hold svépomoci, spontánní kreativitě a racionalitě, byť ve svérázném hávu.
Za nejpropracovanější považuje systém rozvodu vody. „Obyvatelé sami vyhloubili celou řadu studen a vodu pak tepnami potrubí rozvedli po celém městě,“ popisuje Tan a dodává, že samo čerpání vody bylo energeticky náročné, a proto se odehrávalo jen v určitých denních hodinách. „Lidé si ale počínali mnohem hospodárněji než v těch nejmodernějších ekologických dómech. Vzdání se oficiální kontroly a řízení tu vyústilo v dokonalou ukázku přirozeného designu,“ nahlíží na slum z neočekávaného úhlu pohledu.
Někomu může připadat Kowloon jako ztělesnění pekla na zemi, ale Albert Ng Kam-po, dnes pětačtyřicetiletý pastor evangelické komunity, s tím nemůže souhlasit. Prožil tu celé dětství. „A byla to moje nejradostnější léta. Život uvnitř nám nepřišel nebezpečný, všechno pro nás bylo naprosto přirozené,“ říká.
Vzpomíná na turnaje v ping-pongu, organizované v úzkých chodbách mezi byty, na skákání ze střechy na střechu nebo stavění domků z vyřazených matrací. „Na střeše jsme s kamarády házeli vlaštovkami vyrobenými z papíru a zkoušeli, která doletí nejvýš. Vždycky jsme s nimi chtěli trefit přistávající letadlo, ale nikdy se nám to nepovedlo,“ zní jeho poetické svědectví.
V roce 1987 hongkongská vláda oznámila plán enklávu zbourat. Jedním z oficiálních důvodů bylo právě to, že výška některých budov v Kowloonu začínala ohrožovat letecký provoz na mezinárodním letišti Kai Tak. Po obtížném procesu vystěhovávání, které přišlo na 3,7 miliardy hongkongských dolarů, začaly demolice, které trvaly od března 1993 do dubna 1994. Dnes stojí na místě fenomenálního lidského mraveniště zelený park.
