Panictví si Jindřich VI. udržel do svých třiadvaceti let, do královské postele tedy vstoupil v roce 1445 vpravdě nezkušený. A stydlivý navrch, vezmeme-li v potaz jeho hluboké náboženské zanícení. Paradoxním následkem bylo, že společné noci krále a královny nebyly soukromou záležitostí. Práce britské historičky Lauren Johnsonové tvrdí, že jim přihlíželi a vedli je diskrétní společnice a společníci.
„Bylo to proto, že Jindřich, který byl proslavený svou cudností a který byl až do svatby panicem, nevěděl, co dělat? Myslím, že je zcela možné, že věci dosáhly bodu, kdy se stalo nezbytné mu ujasnit, co má provádět,“ uvedla Johnsonová listu The Guardian.
A nezastírá, že ono zjištění je velmi překvapivé. A představa, jak se cudný král nechává při intimních chvílích instruovat a kontrolovat od středověkých sexuálních poradců a poradkyň, značně výstřední.
Ano, do svatební noci byli novomanželé uváděni ceremoniálem, jehož se účastnilo procesí hostů a svědků, v ložnici však zůstávali sami. V případě krále Jindřicha VI. a královny Markéty z Anjou to však bylo jinak. A nejen o svatební noci. „Byla to trvalá věc,“ dodává Johnsonová.
Důkazy má, nalezla je v archivech a královských účetních knihách. Například text zvaný Ryalle Boke uvádí, že „jakmile bylo lože přichystáno“, šel pro královnu Jindřichův komorník nebo panoš, aby s ní naopak přišla její dvorní dáma a služka. Zatímco však královnin doprovod zůstával za dveřmi, králův vcházel dovnitř, aby se manželské noci diskrétně účastnil.
Historička se přitom domnívá, že zná dokonce i jména sexuálních důvěrníků. V knize Shadow King: The Life and Death of Henry VI uvádí, že nejprve byl komorníkem, který fungoval i v sexuálních záležitostech, Ralph Botiller, od roku 1447 jej vystřídal James Fiennes a poté Lord Saye a Sele. Všichni přitom byli spojenci biskupa Williama Aiscougha a vévody ze Suffolku.
Královi poradci podle svědectví, které Johnsonová našla, trávili noc ve stejné komnatě, v níž se o početí potomka pokoušel král s královnou. Jak dlouho? O tom knihy nemluví. „Ryalle Book nevyjasňuje, kdy odcházeli, čímž nechává otevřenou podivuhodnou variantu, že zůstávali proto, aby se ujistili, že bylo manželské lože využito tak, jak mělo,“ píše historička.
Bezdětné manželství jako slabost a stigma
V sázce bylo mnohé. Manželství bez dětí nejprve snižovalo popularitu Markéty z Anjou. Zemí se šířily hlasy, že do Anglie nepřinesla nic dobrého. „Naše královna není schopna být královnou Anglie,“ cituje autorka poddaného z Canterbury, „protože neporodila ani jedno dítě, a proto v této zemi nemáme prince“.
Jenže jakkoli tehdejší předsudky vinily z neplodnosti automaticky ženu, dopady měl bezdětný svazek i na královu osobnost. Autorita Jindřicha VI. nebyla bůhvíjaká od samého začátku, selhání v jeho mužské roli ji však ještě víc podkopalo.
Historička dodává, že snaze královského páru rozhodně nepřidalo ani náboženské zaujetí. Markéta z Anjou totiž kvůli oplodnění držela půst, až čtyřikrát nebo pětkrát do týdne. A nedostatečná výživa šance na otěhotnění ještě víc snižovala, uvádí Johnsonová. Královským manželům se narodil syn Eduard až v roce 1453, veřejné mínění však soudilo, že král jeho biologickým otcem stejně není.
O sexu ve středověku mluvil v diskusním pořadu Rozstřel historik Jaroslav Čechura (9/2017):
7. září 2017 |
