Symbolem bohyně Ištar (sumersky Inanna) byl lev a osmicípá hvězda, měla být božským ztělesněním planety Venuše, sochaři ji však často zpodobňovali v okně, jak čeká jako prostitutka na zákazníky. Byla zvláštní bohyní, rebelskou, obávanou, ženou, kterou se nepodařilo ochočit. „Je symbolem ženy, která není svázána s patriarchální rodinou, jejíž sexualitu tato rodina nekontroluje,“ píše například feministická autorka Tikva Frymer-Kensky. Bohyně Ištar překračovala hranice, byla ženou, ale chovala se jako muž. Často je dokonce znázorňována v mužských šatech či v androgynním vydání a podle vědce Pirjo Lapinkiviho se k jejímu kultu hlásili kastráti a transvestité.
Její kult byl sexualitou prostoupený, její milenci však za lásku bohyně platili krutou daň. „Běda těm, které Ištar poctí!“ píše v knize Asyrsko-babylonská mytologie Felix Guirand. Její láska zbavovala oběti energie, vitality, života. A doplatil na ni i její milenec Dumuzi, bůh úrody. Právě proto její milostné návrhy odmítl ve slavném eposu Gilgameš.
Hieros gamos: vstoupila do mě bohyně
Babylonské chrámy bohyně Ištar byly relativně stratifikované komunity, v jejichž čele stály mocné kněžky. Nejvyšší z nich podle některý autorů patřila účast na rituálu „hieros gamos“, rituálu svatého sňatku. Byl aktem zaručujícím plodnost země, tak důležité pro zemědělskou společnost, aktem mezi samou Ištar a bohem Dumuzim. Při přenesení rituálu z nebes na Zem, do Ištařina chrámu, však dostala božstva lidské zastoupení. Role Ištar se chopila nejvyšší kněžka, úlohy jejího partnera připadaly podle některých zdrojů králům, jindy vrchním kněžím. Po jistý čas si partnera mohla vybírat sama kněžka, v jiné epoše jí jej vybíral vládce. Jedno je však jisté: spojení obou účastníků rituálu mělo zaručit bohatou úrodu, která uživí celou zemi.
Někteří historici hovoří o posvěcené, svaté prostituci, podle odbornice na historii náboženství Johanny Stuckeyové byl však rituál plodnosti velmi unikátním a ženu, která se ho účastnila, rozhodně nelze označit za „prostitutku“. Babyloňané jí nazývali nin-dingir, tedy Žena božstvo či Paní, která je bohyní. To ona vcházela s králem do rituální ložnice, ačkoli Stuckeyová s odkazem na historika Stephena M. Hookse dodává, že se přesně neví, co se v ní odehrávalo.
Podle Stuckeyové zástupce Dumuziho vkráčel do svatyně, kde čekala žena reprzentující Ištar, vykoupaná, navoněná, vyzdobená. Zatímco dav v chrámu zpíval milostné verše, odebrala se dvojice na obřadní lože. Po konci rituálu popřála „Ištar“ svému milenci dlouhý život a velkou moc a jeho půdě plodnost. Následoval festival na oslavu rituálu. Obřad se skutečně odehrával, svědčí o tom nejen básně, ale též ekonomické texty či zápisy v královské dokumentaci. Byla však sexuální akt mezi „Ištar“ a „Dumuzim“ skutečný, nebo jen symbolický? V tom se názory historiků liší.
BabylonVe letech 1770 až 1670 před naším letopočtem byl pravděpodobně největším městem světa, byl první metropolí, která přesáhla 200 tisíc obyvatel. Nacházel se na řece Eufrat, necelou stovku kilometrů jižně od dnešního Bagdádu. Byl centrem Babylonské říše. |
A málo se ví i o ženě, která Ištar zastupovala, dobové materiály prý o ní totiž hovoří jako o – samotné Ištar. Stuckeyová vysvětluje, že v očích tehdejší společnosti se totiž dotyčná Ištar skutečně stala. Reálná žena byla médiem, která se transem, extází stávala Ištar, bohyně vstoupila do jejího těla. Médium se stalo nepodstatné, žena se pro okamžik rituálu transformovala v Ištar. Historička však zdůrazňuje, že ji v žádném případě nelze označit za „posvěcenou prostitutku“, vážnost její role při rituálu podle ní svědčí o tom, že byla ctihodnou, vysoce postavenou a náboženství oddanou ženou se značnou mocí.
Nadnesenými slovy hovoří o „hieros gamos“ též Nancy Qualls-Corbettová v knize „Svaté prostitutky: věčný aspekt feminismu“, která se na rituál dívá též z jungiánského hlediska. Podle ní symbolizoval „svatý sňatek“ jednotu protikladů, představoval potřebu po celistvosti, jak na rovině individuální psýché, tak snad i oné kolektivní, skupinové. „Spojuje na základě rovnosti mužské a ženské, dává pozemskost spiritualitě a ducha Zemi,“ líčí. Ale nejen to, král, vládce země, a kněžka, vládkyně duchovního světa, se spojují ve vysoce symbolickém aktu.
Svatá prostituce podle Herodota
Svatý sňatek však nebyl jediným údajným průnikem sexuality do náboženského života starého Babylonu. S barvitým a pohoršeným líčením sexualizace víry přišel v pátém století před naším letopočtem řecký historik Herodotus.
„Nejodpornější babylonský zvyk je ten, který nutí každou tamní ženu posadit se alespoň jednou za její život v chrámu a mít pohlavní styk s cizím mužem,“ píše káravě. Líčí, že mnohé bohaté a mocné ženy, které jsou hrdé a pohrdají ostatními, méně vznešenými, se na místo nechávají nosit v zahalených povozech, na nichž stojí a čekají. Většina „svatých prostitutek“ však prý sedí na zemi, zatímco muži se procházejí v dlouhých řadách a vybírají si.
Ištar byla bohyně přeměny. Žena v mužských šatech, žena bez rodiny, tedy bez stabilního domova, jako by na cestě. Bohyně lásky i války, která mění živé na mrtvé.
„Jakmile si žena vezme místo, nemůže se vrátit domů předtím, než jí hodí cizí muž peníze do klína a odejde s ní mimo chrám,“ popisuje dějepisec. Zatímco ji obdarovával penězi, musel pronést, že ji zve ve jménu bohyně lásky. Nezáleželo prý přitom na výši obnosu, žena nemohla odmítnout, ať byl jakýkoli. „Peníze vydělané tímto aktem byly svaté,“ píše Herodotus.
A dodává, že po aktu ženy odcházejí domů. „Takže ženy, které jsou pěkné a vysoké, mohou opustit chrám brzy, ale ty neúhledné musejí čekat dlouho, protože nedokážou naplnit zákon. Některé z nich zůstávají v chrámu tři či čtyři roky,“ uvádí.
Jak to vlastně bylo? Prostituce jako nástroj civilizace?
S Herodotovým sugestivním líčením je však potíž, namítají mnozí, za hodnověrného dějepisce nebýval považován již řadou svých starověkých kolegů. Podle jeho kritiků zachycoval řecký dějepisec historii tendenčně, mnohdy vybájeně a navíc s šovinistickými motivy. Jeho slova o babylonské chrámové prostituci měla podle nich představit jiné civilizace jako morálně zaostalé, nečisté a barbarské a dát tak vyniknout nadřazenosti řecké společnosti.
Otázka a míra rozšířenosti i forem chrámové prostituce v Babylonii však nabízí jen velmi nejisté odpovědi. Podle starověkých dějepisců byla svatá prostituce praktikována nejen v babylonské říši a na Kypru, které se staly hromosvodem Herodotova morálního rozhořčení, ale i v mnoha jiných územních celcích oné doby. Mnoha citacemi ze starých děl to dokomentoval britský antropolog James Frazer. Další vracejí Herodotovi úder zpět a poukazují na to, že se Ištar nejprve přeměnila na Kypru na bohyni Astarte a ta následně na řeckou Afroditu, která měla pověst ochránkyně prostitutek a která měla chrám v Korintu, ve městě proslaveném nevěstkami.
Další autoři, v čele se Stephanií Budinovou, existenci chrámové prostituce naopak úplně popírají – podle nich byla pouhým mýtem, výmyslem historiků. „Vědci tragicky trpěli tím, že si nedokázali představit jakoukoli kultovní roli žen, která by nezahrnovala sexuální styk,“ kritizuje mnohé historiky Mayer Gruber z izraelské univerzity Ben Guriona.
Johanna Stuckeyová dodává, že záleží i na tom, jak případné sexuální akty v chrámech zasvěcených bohyni Ištar, pokud k nim docházelo, vnímáme. Byly to akty prodejné lásky, nebo bychom je měli díky kontextu chápat jinak? „I kdyby starověké kněžky podstupovaly rituální sex, i kdyby přijímaly odměny pro své chrámy, nebyly prostitutkami, ale oddanými stoupenkyněmi svého božstva,“ píše Stuckeyová.
S tím, že díky kontextu a společenskému vědomí oné doby musíme akty prodejné lásky chápat jinak než dnes, souhlasí i jiní. Podle některých, snad idealizujících interpretací byly Ištařiny chrámy centry vzdělanosti a sexuálního vzdělávání. Kněžky byly podle nich zdravotními sestrami a ranými sexuálními terapeutkami.
Ostatně, o významu sexuality pro vývoj společnosti svědčí i příběh z Eposu o Gilgamešovi. Prostitutka z nižší společenské třídy jménem Šamchat v něm svede Gilgamešova přítele jménem Enkidu, divocha, který do té doby žil v lesích se zvířaty, mimo společnost. Nevěstka mu dá okusit všechny podoby lásky, od platonické po mystickou, sexuální a orgiastickou – a právě tím jej zcivilizuje a zbaví jej jeho divokosti a zvířeckosti. Mnozí autoři proto usuzují, že zatímco dnes je prostituce považována za přežitek z dob primitivních společností, tehdy byla nástrojem kultivace člověka, sexualita nebyla v žádném ohledu tabu a byla chápána jako sila civilizace. A to včetně té, kterou svým klientům dopřávaly prostitutky. Ostatně, bohyně Ištar nebyla jen útočnou, ambiciozní a náročnou bohyní lásky. Vlastnila též a mohla rovněž propůjčovat atributy civilizace.
