Sjezdovka, která nepotřebuje kopec
Tohle pití má určitě spoustu jiných názvů a určitě existuje spousta jeho variací, já ho ale zažil pod názvem sjezdovka. Vše začalo, jako ostatně vždy, nevinně, pár piv, nálada vymazlená.
Mejdan se rozjížděl, jenže pak někdo přišel s TÍM nápadem: vezme se půllitr a do něj se dá panák rumu, zelené, vodky, fernetu a bechera, troška červeného vína, malinko piva… jo, a krapánek koly, aby to prý „mělo koule“.
Čtyřmi hlty to do sebe většina naklopila. Odešel jsem na WC a když jsem se vrátil zpět, už tam nikdo nebyl. Všichni prostě zmizeli.
Název tohohle pseudodrinku byl aspoň při naší party opodstatněný, protože zanedlouho poté jsem se vydal na tour domem, zahradou a ulicí, abych skončil na zasněženém dětském hřišti nedaleko domu. Všude kolotoče, skluzavky, houpačky.
Mozek snad i věděl, kudy se dát a nezabít se, ale tělo bylo proti. Strašně jsem chtěl nenamotat se do ďábelsky nastražených dětských atrakcí, ale... A právě když jsem se pomalu vplétal do té nejpromakanější, uslyšel jsem, jak někdo křičí „do tohohle křoví já nechci“ a někdo jiný opodál zase, že chce domů, ale nemůže udělat ani krok. Ano, zbytek party.
Za sebe můžu říct, že tohle už nikdy pít nebudu. Viděl jsem totiž, jak se díky tomuhle pití během chvilky několika lidem rozdvojila osobnost a jak svá bezmocná těla pozorovali z výšky bez možnosti je ovládat.
Dvakrát nahoru a dolů
Tohle sice není klasický míchaný nápoj, ale tak trošku vlastně jo, jen s tím rozdílem, že ho nemícháme ve sklenici, ale přímo v žaludku. Je to v podstatě klasická panáková smršť: nepijeme však celý večer jeden druh, ale rovnou všechny, které restaurační zařízení nabízí.
Bylo to překrásné nedělní odpoledne, ideální čas zahrát si s kámošema fotbálek na čerstvě posekaném hřišti. Nádhera. A pak samozřejmě na pivko.
Sedíme, povídáme si, probíráme, kdo co při fotbale „zvoral“ a koho příště postavíme na jiný post, tak aby nic nekazil, potažmo koho už radši nevezmeme.
Tohle si pamatuju přesně: srkám třetí orosené a koukám po hospodě, když v tom zavadí můj pohled o pestrobarevnou tabuli na zdi, kde vychytralý a mazaný hospodský nabízí asi šestnáct druhů tvrdých nápojů, s tím, že se třeba někdo chytí na nápis, který výhružný seznam uvozuje: "To nejlepší z našeho nápojáku". Ha, ha, ha.
Neváhám a k překvapení spoluhráčů objednávám všechno v malých panácích pro každého z nás. Číšník sice prskal, ale když jsme to vše sjeli během podvečera čtyřikrát, otevíral nám při odchodu úslužně dveře.
Cesta domů nám tentokrát trvala dvě hodiny, místo obvyklých dvaceti minut. Když jsme totiž míjeli místní kino, kde tenkrát hráli něco, co dokázalo naplnit kapacitu maloměstského biografu, dostal kdosi nápad, že si z promítacího sálu vyzvedneme našeho kámoše Fandu a vytáhneme ho „na jedno“.
Za eskapády, které následovaly, pak může jen a pouze předchozí inventura nápojového lístku: jak říká titulek, naše osobnosti doznaly zásadní proměny.
Vrážíme dovnitř a kdosi z nás, zatímco si myslí, že potichounku šeptá, řve: Fandóóó! Když se Fanda neozývá, chopím se myšlenky, že prolezu pár řad a najdu si ho sám. Několikrát přes někoho padám, šlapu mnoha svátečním fanouškům a fanynkám kinematografie po nohou, komusi ve tmě rozsypávám brambůrky.
Kino píská, křičí (ozývá se však i potlesk)… a pak se film zastavil, světla se rozsvítila, do sálu nastoupili vzteklí uvaděči a začal hon. Hon na nás. Na chuligány, kteří nechápou, že lidi se chtějí bavit. Ale to my jsme přece chtěli taky.
Nebyli jsme vítězi: z kina jsme byli vypoklonkováni a kámoše nám nevydalo – není se, ostatně, čemu divit, protože v něm vůbec neseděl. Sečteno a podtrženo: toho podvečera jsem přišel cestou domů o dva míče, ale zase jsem si přinesl domů pěkný kabát.
Malé město je jinak dobré, ale bohužel malé.
Když zelená, tak se spritem a do půllitru
A máme tu další příběh, v němž hraje hlavní roli pití slaboduchých.
Když už vám běžné drinky nechutnají, zkusíte vlastní nápad, jak se dostat do alkotranzu a zaujmout společnost. Tak došlo k randez-vous i s tímto pitím. Setkání se přitom odehrálo před mnoha lety na místě k tomu snad předurčeném: v nádražní hospodě v tom nejzapadlejším možném místě v republice, kde jsme se ocitli na nějakém nedůležitém punkovém koncertě.
Kdo přišel s touhle míchanou dobrotou, si už nepamatuji, jako si ostatně z onoho večera nepamatuji skoro nic.
Složení onoho drinku ale bohužel ano: a vězte, že zelená se spritem vypadá jako něco, co uniklo z chemičky, co ale v půllitru vypadá vskutku monstrózně, skoro až magicky.
Toho večera jsme v té zaplivané knajpě vypili hospodskému jak všechnu zelenou, tak i sprite. Mozek se vypnul po pár půllitrech, takže nemohl včas vyslat varující signál.
Ráno bylo jedno z těch nejstrašnějších, která jsem kdy zažil. Opravdu velmi stěží jsem odlepil rty od sebe, což se vlastně není co divit, když si uvědomíte, jak sladký ten drink byl. Ruce přilepené k peřině… a vůbec jsem si celý připadal jak přerostlá cukrová vata. Srdce mi tlouklo, to bylo dobré, ale tlouklo jinde než obvykle.
Resumé: celý den jsem strávil na toaletě, s tím, že jsem nevěděl, co do ní strčit dříve, a další dva mimo všechna časové pásma. Už prostě nikdy.
"Koksák" - opice za pár korun
Téhle věci někde říkají též "koksíky" a v hospodách na pražském Žižkově si to drsňáci objednávají jako "kofilu". Až to ochutnáte, zjistíte proč.
Poprvé jsem "koksáky" ochutnal před pár lety ve "čtyřce" v jihočeském Pacově. Když je sice mnohem mladší, ale o poznání zkušenější kamarádka objednávala, mělo mě varovat, že se obsluhující paní v zástěře a babičkovském věku pokřižovala. A se slovy "Už je to tu zase“ se odšourala do kuchyně.
"Koksáky" se vás snaží odpudit ingrediencemi. Pokud vás ale neodradí ani mleté kafe, jste na cestě k pořádné opici. Kromě mleté kávy na klasického českého "turka" toho ani víc nepotřebujete. Ještě tuzemák (když nejste v EU, můžete mu říkat RUM) a cukr. Nářadí seženete v každé kredenci: panáková sklenka a lžička.
Sklenku naplníte rumem a v závislosti na její velikosti do něj vmícháte mletou kávu. Malý panák = půlka kávové lžičky, velký panák = celá lžička. Pořádně to promícháte. Pak si na jazyk nasypete cukr - zatím nepolykat! Ideální množství je odměřené v pytlíčcích, které mají v každé restauraci. Jestli celý nebo půlka? Záleží na vás, ale doporučuji spíš víc.
Cukr rozválíte na jazyku a zalijete to short drinkem ve sklence. Jediný, s čím má po ochutnání společnost problémy, je lógr z turka mezi zuby.
I já - nekafař - jsem musel po prvním panáku uznat, že to chutná skvěle. Stejně jako čokoláda kofila, kterou miluju.
A právě v tom je zrada "koksáků": chutnají vám a že je v nich alkohol - natož pak obyčejný "tuzemák" – to ani nevnímáte. Čtyři koksáky vás uzemní dokonale.
Mnohem horší jsou rána po večírcích s "kofilou". Po mém prvním seznámení se s nimi (4 malé "koksáky" + 4 piva) mi asi dva dny nefungoval žaludek. Při opakování experimentu pouze s "koksáky" (žádné pivo ani jiný alkohol) byly následky podobné. Tahle "dospělá kofila" vás také dokonale otupí minimálně na celý následující den. A to jsem se radši neptal doktorů, co na to říkají mé další vnitřnosti...
Pokud máte své zaručené osvěžující tipy na zajímavé míchané nápoje, neváhejte se o ně podělit s ostatními čtenáři Xman.cz. Pište na redakce@xman.cz
