I přesto mají francouzští vinaři pořád četná privilegia vyplývající zejména z toho, že jako první zjistili nejen to, jak "bublinky" vyrábět, ale i kde a z čeho, což je neméně důležité.
Je ironií osudu, že oblast Champagne, která perlivé víno proslavila, se pro pěstování révy hodí ze všech nejméně. Bývá zde totiž celoročně dost chladno, průměrná teplota - deset stupňů - je těsně na hranici, kdy hrozny ještě mohou vůbec dozrát.
Křídové podloží navíc dodává zdejším vínům až abnormální kyselost, za normálních okolností jde o naprostou břečku, v nejlepším případě je lze konzumovat jako střik.
Ovšem poté, co projdou procesem druhotného kvašení a dalšími procedurami, stane se zázrak: vznikne skvost, nápoj po všech stránkách harmonický a ušlechtilý.
Tak se 25 tisíc hektarů bezcenné zemědělské půdy v okolí Remeše, Epernay a dalších míst po tomto objevu náhle změnilo v ty nejlukrativnější adresy. Postupně se přicházelo na to, které odrůdy jsou vhodné, až vykrystalizovaly tři: Pinot Noir, Pinot Meunier a Chadornay.
Z jiných se šampaňské prostě dělat nesmí! A zatímco u normálních vín se ročníková považují za kvalitnější, u šampaňského to neplatí. Dělají se jen výjimečně, zhruba jednou za pět let, a k povinnostem výrobců pak patří mošt z tak vynikající sklizně uchovat za účelem vyrovnávání kvality v horších časech.
PŘEČTĚTE SI, JAK SPRÁVNĚ OTEVÍRAT SEKT
Rozlišují se i podle obsahu cukru. Když zůstane neutrální, vznikne extra suché (extra brut), s ním se však setkáváme zřídka. Následuje suché, brut (znalci považováno za nejlepší), sec (sladké - i když to ve francouzštině znamená také suchý), demi-sec (polosladké) a nakonec doux - sladké. Tyto údaje jsou "povinně" na každé lahvi.
Lahev za milion
Na špičce pomyslné pyramidy stojí velké šampaňské "domy": Moet & Chandon, Louis Roederer, Taittinger, Veuve Cliquot, Dom Pérignon, Krug, Bollinger a další.
Právě tyto "Grand Marques" přitom mohou za to, že šampaňské má přes veškeré klady jednu dost velkou nevýhodu: dokonale propracovaná marketinková strategie těchto gigantů totiž zákazníky neustále přesvědčuje, že pouze "velké" šampaňské je tím jediným důstojným pitím – a tak žene jeho cenu nahoru.
Není pak divu, že nejdražší šampaňské na světě Perrier Jouet Belle Epoque přijde na tisíc eur a za archivní lahev Dom Pérignon Vintage Rosé 1959 zaplatil sběratel rekordní cenu 84 700 dolarů, což je podle současného kurzu přibližně milion sedm set tisíc korun!
Španělský zázrak i stará dobrá Itálie
Šampaňské, opřené o mohutnou tradici, vládne, vyrostl mu ovšem zdatný konkurent. Jediným nedostatkem sektu je proti šampaňskému totiž mnohdy pouze to, že není vyroben v oblasti Champagne.
Ve Francii nese označení "Crémant", ale nebude od věci překročit hranice a podívat se i jinam, třeba na sousední Pyrenejský poloostrov.
Pro všechna španělská šumivá vína se bez rozdílu používá označení "Cava" a vždy jsou na spodní části korku označena čtyřcípou hvězdou, která zaručuje jejich autenticitu. Jejich kvalita je pod pečlivou (státní!) kontrolou – a pokud jde o odrůdy, schválené jsou také jen tři: Xarelo, Macabéo, Parrellada.
Typů sektu se přitom vyrábí šest: Extra Brut (0-6 gramů cukru na litr), Brut (0-15g/l), Extra Seco (12-20g/l), Seco (17-35g/l), Semi-Seco (33-50g/l) a Dulce (více než 50g/l). Mnohé vinařské domy přicházejí také s výrobou ročníkových vín – Cava vintage.
Ještě před čtvrtstoletím se sice o španělských sektech nevědělo vůbec nic, dnes jsou ale vyznamenávané na prestižních mezinárodních soutěžích, oceňují je znalci i laici.
A značka Freixenet, nejprodávanější sekt na světě, je už podle statistik prodeje dobře známá i u nás. Vyznačuje se delikátní vůní pečeného chleba, stálým perlením bublinek jemných jako jehly a svěží, čistou a výraznou chutí doznívající na patře.
Jednou z dalších zemí, které nám dávají kvalitní sekt, je Itálie: pravidelní konzumenti dobře vědí, že Cinzano, Maritini či Gancia nejsou jen vermuty.
Zatímco nejznámější vína na Apeninském poloostrově pocházejí z Toskánska či okolí Benátek, u sektů to tak úplně neplatí. Výborné podmínky má například (jinak trochu vinařsky opomíjený) podhorský region Trentino Alto adige (hrozny zde zrají ve výšce 250 až 900 metrů za poměrně nízkých teplot) a zapomenout nelze ani na Piemonte, odkud pochází nejlepší sladká šumivá vína (ocení hlavně dámy) z aromatické odrůdy Moscato.
Ceny italských sektů se pohybují na přibližně stejné úrovni jako španělských, mnohdy jsou i nižší.
Srovnání nesrovnatelného?
A jak dopadne srovnání obou nápojů z hlediska poměru cena - výkon? O zhodnocení libovolného sektu Cava a šampaňského jsme poprosili Tomáše Vicana, spolumajitele Vinné galerie v Brně.
"Sekt od společnosti Lar de Barros se dost podobá francouzské značce Carpentier. Je vyráběn stejným způsobem, metodou druhotného kvašení v lahvích (‚methode traditionel‘), a mnohé vinice v kraji Extramadura, ležící poblíž portugalských hranic, mají obdobný ‚terroir‘.
Oba nápoje se vyznačují tím, že neperlí příliš ve skle, zato vytvářejí bohatou pěnu v ústech, kde velejemné bublinky ještě dlouho doznívají. Barvu mají slámově žlutou, v chuti ucítíme meloun a vanilku, oba se vyznačují pikantností a vynikajícím aroma, takže opravdu moc rozdílů nenajdeme - tedy kromě ceny.
Cava Lar de Barros stojí kolem 12 eur, Carpeniter se obvykle prodává za 25 eur či víc. A to patří ve Francii k těm levnějším!"
A co u nás?
Chcete-li odpověď na otázku, zda zvolit šampaňské, nebo sekt, vyřešit sami v praxi, dát sektu šanci a nespálit se, je třeba dát si velký pozor na patoky "vylepšené" kysličníkem uhličitým… A brát v potaz, že dobrý sekt nikdy nestojí pod dvě stovky.
Možná tedy s výjimkou naší "bohemky", která není vůbec špatná (pochopitelně brut, nikoli stále výrobcem nesmyslně propagovaný o něco levnější demi-sec), zvlášť když vezmeme v úvahu, že se intenzitou a celkovou délkou slunečního svitu nemůžeme jižním státům rovnat.
Jedničkou je u nás Louis Girardot, vyráběný klasickou metodou zrání v lahvích (základ tvoří Chardonnay, Ryzlink rýnský a Rulandské bílé). Vyniká zelenozlatou barvou, jemnou vůní a harmonickým buketem s náznakem zralých jader vlašských ořechů.
O jeho vlastnostech asi nejlépe svědčí to, že si na něm pochutnala královna Alžběta, i fakt, že v roce 2006 získal bronzovou medaili na jedné z největších francouzských soutěží - International du Vin.
Abychom však byli spravedliví, právě tahle značka stojí okolo šesti stovek, na trhu však najdete i levnější a dobré sekty.
Sečteno a podtrženo: srovnání s ohledem na peněženku vyznívá jednoznačně v neprospěch šampaňského. To však zůstává dál v neotřesitelné pozici výjimečného nápoje pro výjimečné chvíle.
Je to obdobné jako u luxusní módy - platí se značka. Ale svět chce být klamán, tak ať je.
