Bitva o Sidney Street: obří přestřelku v Londýně provází fáma o Stalinovi

aktualizováno 
Modernizovala policejní zbraně, zastavila imigraci do země a ukázala, jakou podívanou dokážou nabídnout média. Nechvalně proslavila Winstona Churchilla. Nechala za sebou tajemnou postavu přezdívanou Malíř Peter, nejhledanějšího muže Velké Británie. Bitva o Sidney Street byla v roce 1911 grandiózní událostí.

Skotská garda zaujala pozice a zvrátila situaci, které do té doby kralovali zločinci. | foto: Profimedia.cz

Na ulici leželi v odstřelovačských pozicích členové skotských gard a bez přerušení pálili na dům, kde se ukrývali zločinci. Ti se stejnou frekvencí stříleli z obléhaného domu ze svých moderních automatických pistolí. Na místě byli členové Královské jízdní artilerie, Královští ženisté a stovky policistů. Skrývali se v okolních domech, na střechách. Proti dvěma obléhaným zločincům stála neuvěřitelná, nepochopitelně nadsazená síla.

Fotogalerie

A do toho byly všude stovky přihlížejících, sešel se tu celý East End. Střelba nestřelba, lidé se tlačili v obchodech a obsypali sousední střechy. Spolu s nimi přihlíželi neuvěřitelnému sedmihodinovému spektáklu novináři, divili se přítomnosti a napoleonskému chování samotného ministra vnitra. První filmové nahrávky se pouštěly v kinech ještě téhož večera. 

A všem visela na rtech společná otázka: skončí obléhání dopadením mysteriózního muže, jehož znala veřejnost a policie pouze pod přezdívkou Peter the Painter, tedy Malíř Peter?

Zoceleni mučením, odhodláni bojovat

Celý příběh je zasazen do imigrantských kruhů a nese radikální politický kontext. Točí se kolem skupiny lotyšských Židů, kteří se v Londýně ukrývali před represemi, jimž byli vystaveni za revoluční činnost ve své vlasti. Ačkoli se scházeli spolu s židovskými imigranty z Ruska v Anarchistickém klubu na Jubilee Street, nebyli anarchisty, někteří z nich byli v komunistické skupině Liesma, Plamen.

Byla to trudná existence. Jejich minulost ukrývala mučení a věznění, které za sebou nechalo traumata a hořkost porážky, jejich přítomnost byla ocejchovaná bídou. „Život pracujícího člověka je plný bolesti a utrpení. Když však trápení dosáhne jistého stupně, přichází na mysl otázka, zda není lepší následovat příklad Rainise, který řekl: shoř najednou, ať se netrýzníš dlouho,“ psal s odkazem na lotyšského básníka jeden z členů skupiny. Úvahy o konci se však v dopise pojily s odhodláním bojovat: „Za takových okolností jsou naše lepší city ve válce s těmi, kdo žijí z naší práce.“

A součástí oné války byla i praxe revolučních expropriací, vyvlastňování soukromého majetku. Ano, loupeží, řečeno právnicky. Finance putovaly do staré vlasti na revoluční aktivity, na boj za svobodnější svět. Takový záměr stál i za plánem na přepadení klenotnictví na ulici Houndsditch.

Násilí, které šokovalo celou zemi

Spiklenci osnovali záměry pečlivě. Zkraje prosince roku 1910 si pronajali dům nalepený na zadní stěnu obchodu, dva muži a jedna žena v něm žili potichu, nenápadně. Postupně do bytu nanosili vše potřebné včetně vrtáků, bomby s plynem a osmnáctimetrové hadice: plánem bylo probořit se do obchodu přes zeď.

Šestnáctého prosince jim však štěstí nepřálo. Podezřelé hlučné noční aktivity si všimli ochránci zákona a před půlnocí se do domu vydalo sedm uniformovaných policistů a dva tajní. Přistižení političtí lupiči neváhali ani na sekundu, jejich zkušenosti nenechávaly místo pochybám, soud a vězení pro ně bylo nerozlučně spojené s mučením a terorem. Jedinou myslitelnou reakcí pro ně bylo prostřílet se ven.

Stálo to životy tří policistů, dva byli zraněni. Když se o činu dověděl druhý den Londýn, otřáslo to s ním v základech. Nic takového jeho obyvatelé nepamatovali. Míra násilí byla bezprecedentní. I proto, že v oné době nenosili policisté střelné zbraně. Proti revolverům byli bezbrannými oběťmi.

Začal hon na vrahy.

Štvanice v East Endu

První úspěch si policie připsala hned následujícího dne. V bytě na Grove Street totiž našla po udání mrtvé tělo jednoho ze členů gangu, kterého předchozí noci zasáhla ve vřavě omylem kulka jeho kumpána. „Podlaha byla bez koberce a špinavá, stejně jako krb byla plná spálených sirek a cigaretových nedopalků. Skrz naskrz bezútěšné a ubohé místo, kam přinesli zraněného psance,“ líčil redaktor listu Daily Chronicle. Pod matrací našla policie revolver, v kapse mrtvého členskou průkazku organizace Liema.

A začal hon na teroristické imigranty. Navzdory tomu, že gang byl napojený na bolševiky, dostal nálepku „anarchistický“, lépe to znělo. Tisk soptil tirádami proti „nejcizáčtějším anarchistům a kriminálníkům, kteří vyhledávají naši přílišnou pohostinnost“. „Kdo jsou ti satani v lidské podobě?“ křičel list Daily Mirror.

Policejní foto mrtvého lupiče, který akci v Houndsditch nepřežil. Byl známý...

Policejní foto mrtvého lupiče, který akci v Houndsditch nepřežil. Byl známý jako George Gardstein, ale používal též pseudonymy jako Garstin, Mourountzeff, Mourimitz, Poloski, Levi... „Byl krásný jako Adonis,“ napsal jeden z novinářů.

Muž, o něhož měla policie eminentní zájem: Peter the Painter známý jako Peter...

Muž, o něhož měla policie eminentní zájem: Peter the Painter známý jako Peter Piatkow aka Schtern.

Policie mrtvolu vyfotila a vypsala odměnu ve výši pěti set liber za informace o kumpánech zemřelého, East Endem bez ustání šmejdilo na devadesát detektivů. Spadeno měli především na tajemného vlastníka bytu v Grove Street, který byl podle policie vůdcem celého gangu. Byl zahalený oparem tajemství, jeho jménem si policie nebyla jistá, snad Peter Piaktow, snad Schtern, známý však byl jako Peter the Painter. Malíř Peter. „Věk osmadvacet až třicet let, asi 177 centimetrů vysoký, černé vlasy a černý knírek, jasná kůže, tmavé oči, uměřené způsoby,“ zněl policejní popis.

Při pátrání ve světě židovské komunity, kterou pročesávala bez jediného tlumočníka, nalezla policie revoluční tiskoviny, zbraně, munici, falešné pasy. Kvůli podezření na gangsterském spolčení zatkla dvě ženy a čtyři muže. Malíř Peter mezi nimi nebyl.

A potom 1. ledna 1911 vešel do policejní centrály v Old Jewry domácí z domu 100 na Sidney Street. Přišel ohlásit, že se ve třetím patře domu skrývají dva hledaní „anarchisté“.

Po prověření informace a opatrné evakuaci obyvatel domu se dva dny nato sunuly velmi záhy ráno ještě tichými eastendskými ulicemi zástupy policistů. Zatím nevěděli, do jaké akce jdou, tušili však, že je nečeká nic příjemného. Povoláni byli totiž pouze svobodní muži bez rodin a závazků.

Bitva uprostřed Londýna

Velitel operace nezastíral, že navzdory absolutní početní převaze nebude akce snadná. Úzké chodby a schodiště domu zapovídaly, aby policejní síly vzaly třetí patro frontálním útokem. „Dva muži, ovládající postavení na čele schodů, by byli dobře skryti před střelbou. Chodba by po první salvě byla blokovaná padlými těly policistů. Pokud by někdo vůbec dosáhl schodů, musel by šplhat po tělech svých druhů,“ líčil později těžkosti operace. A i pokud by policie nakonec první patro dobyla, tak pouze proto, aby se v dalších podlažích situace opakovala.

Válku nakonec vyvolaly kameny, které policie hodila kolem půl osmé ráno do oken zločinecké skrýše. Odpovědí byla okamžitá salva, které padl za oběť jeden z policistů. A poté se již kanonáda nezastavila. Navzdory ohromující převaze vzdorovali spiklenci sedm hodin. Především proto, že jejich automatické pistole Mauser nesnesly s obstarožními zbraněmi policie, které patřily spíše do muzea, srovnání.

V centru Londýna to byla naprosto surreálná událost, která přitáhla stovky přihlížejících. „Vypadalo to, jako by tam byl celý východní Londýn,“ vzpomínal velitel hasičů Cyril Morris. Oproti všem zvyklostem přivábila show i ministra vnitra Winstona Churchilla. S kritikou se setkal jak fakt, že představitel vlády riskoval život v palebné zóně, tak to, že měl neodolat bojovému vzrušení a vydávat rozkazy. „Byla to taková švanda!“ měl po návratu na ministerstvo podle svého životopisce přiznat svému kolegovi.

Nechejte je uhořet

Když bylo zřejmé, že obléhaní mají díky svému arzenálu navrch, poslali velitelé operace pro armádní posily, na místo byl transportován kulomet Maxim i dělo. Poměr sil zvrátil nástup skotské gardy s kvalitními puškami Lee Enfield. Třetí patro domu s rozmyslem doslova rozstříleli na padrť, donutili dvojici sestoupit, i poté však bylo očividné, že boj spěje k závěru.

Ministrova kratochvíle

Přítomnost ministra vnitra Winstona Churchilla u přestřelky vyvolala víc než pozornost veřejnosti. Podle jeho životopisce Cliva Pontinga to bylo poprvé, kdy to vedlo k „veřejným pochybám o Churchillově charakteru a úsudku, které již někteří jeho kolegové měli v soukromí a které během příštích několika let ještě vzrostly“.

Proč na místě člen vlády tak riskoval? A proč uděloval rozkazy? ptali se novináři i politici a odpovídali si: nemohl si pomoci a poddal se senzaci jako kratochvíli.

Churchill tvrdil, že do operace nijak nezasahoval, mnohá svědectví však mluví o opaku. „Nikdy jsem nepochopil, proč se výkonu rozhodování, které vyžadovalo nejpečlivější zacházení, jako bylo jednání mezi policií a hasičskou brigádou, chopil ministr vnitra a dal mi špatný rozkaz,“ komentoval Churchillovo angažmá šéf hasičů, jemuž politik zakázal hasit požár. „Kdybych byl zkušenějším velitelem, neakceptoval bych příkazy od nikoho. Rady od policie podle podmínek ano, ale rozkazy ne.“

Nakonec ho ukončil požár. Vypukl kolem jedné hodiny odpolední, podle hasičů se vznítil plyn. „Nezasahujte, nepřibližujte se k ohni, dokud nedostanete další rozkazy,“ poručil veliteli hasičů Churchill. „Upečou se jako krysy v troubě!“ otiskl slova jednoho z přihlížejících list The Guardian. Z hořícího domu nikdo nevyšel.

V rozmláceném a spáleném domě se našlo těla Williama Sokolowa. Skončil s prostřelenou hlavou, když se kvůli plamenům příliš přiblížil k oknu. Jeho druh Fritz Svaars dal přednost smrti v ohni.

Téměř okamžitě se objevily spekulace, že v domě byl i skutečný vůdce spiklenecké bandy Malíř Peter, jemuž se však podařilo uniknout. Nejen proto se stal nejhledanějším mužem Velké Británie oné doby. 

Nejhledanější muž Británie: kdo byl Malíř Peter?

Kdo jím byl, se dodnes neví. Teorií byla spousta. Britský historik Philip Ruff nejprve přišel s hypotézou, že se za přezdívkou nahánějící strach a fascinující Londýňany skrýval lotyšský malíř Gederts Eliass. Po pátrání v archivech však ukázal prstem na Janise Zhaklise, v lotyšských radikálních politických kruzích známého jako Mernieks. Představitel sociální demokracie, výtečný řečník, velitel stranické ozbrojené větvě.

Právě on organizoval famózní osvobození 52 politických aktivistů z ústředního vězení v Rize v roce 1905, právě on spolu s Eliassem vyloupil banku v Helsinkách, aby putovala největší část lupu na činnost muže, který se schovával za pseudonymem Lenin. Když se sociální demokracie od ozbrojeného boje odchýlila, založil anarcho-komunistickou skupinu, nakonec však ze země emigroval.

Muž zahalený tajemstvím. To je on, Peter the Painter, Malíř Peter. Po celé...

Muž zahalený tajemstvím. To je on, Peter the Painter, Malíř Peter. Po celé eskapádě zmizel, nikdy nebyl dopadený. Neví se však, co se s ním stalo.

Ani Ruffovo pátrání však neosvětlilo celý život záhadného Malíře Petra. Podle některých tvrzení emigroval do Austrálie, podle jiných začal pracovat pro sovětské tajné služby a byl popravený při čistkách. A další příběh mluví o tom, že v padesátých letech byl v sovětském gulagu vězeň, který tvrdil, že je Malířem Peterem, a který dokázal líčit londýnské události z prosince 1910 a ledna 1911 v těch nejjemnějších detailech.

Stalin v Londýně? Vládní spiknutí? Carská divoká hra?

Jakov Peters

Byl jedním z emigrantů, kteří byli po loupeži v ulici Houndsditch zatčeni - a osvobozeni. Poté se oženil s dcerou londýnského bankéře a po únorové revoluci v roce 1917 se vrátil do Ruska. Účastnil se říjnové revoluce a stal se jedním z velitelů Čeky. Vedl represe proti anarchistům v Petrohradě a Moskvě. Za jediný měsíc v roce 1919 odsoudil v Petrohradě k smrti 400 anarchistů.

Jakov Peters. Muž, který podepisoval rozsudky smrti.

V roce 1937 byl spolu s bolševiky, jako byli Nikolaj Bucharin nebo Karel Radek, obviněn a odsouzen z trockistického spiknutí. Popraven byl rok nato.

Otevřený konec má však i zbytek příběhu. Nikdo ze zatčených nebyl odsouzen, nebyly důkazy. Justice se de facto spokojila s tím, že měla na obou stranách vah tři mrtvé. „Je jisté, že do věci bylo zapleteno mnohem víc osob. Není příjemné ani uspokojující, že několik hlavních postav zločinu a mnoho jejich pomocníků uteklo a jsou pořád na svobodě,“ kritizoval list Daily Mail v květnu 1911.

Není překvapující, že případ vyvolává nejdivočejší spekulace. Historik Richard Deacon přinesl svědectví jistého Jamese Burleye, podle něhož stál za neúspěšnou loupeží v klenotnictví sám mladý Josef Stalin, který měl v oné době v East Endu pobývat. „Stalin byl vůdcem oné skupiny a právě on dával pozor na tajemnou postavu Malíře Petra,“ cituje ho Deaconova kniha. Jakkoli je však pravda, že Stalin organizoval loupežná přepadení bank doma v Rusku a že byl v britské metropoli v roce 1907 na zasedání bolševické strany, v době londýnských událostí už v Británii nebyl.

Podle dalších spekulací byl Malíř Peter agentem ruské tajné služby Ochrana a jeho úkolem bylo vyprovokovat revolucionáře k akci, která by vedla k jejich deportaci do Ruska. A podle další byl dokonce agentem britské služby MI5 a jeho vliv na revolucionáře měl posloužit zpřísnění imigračních pravidel.

Pravda je, že se tak stalo. V atmosféře po bitvě na Sidney Street nedošlo jen k modernizaci policejních zbraní. Především se zvedla vlna hysterické nenávisti proti imigrantské komunitě v East Endu, kde hledali azyl především Židé prchající před pogromy z Ruska i Lotyšska. „Bacil tyfu,“ psal o eastendských obyvatelích The Morning Post. „Cizáci nejhoršího typu, násilní, suroví a špinaví“.

Winston Churchill sepsal během čtrnácti dnů po obléhání Sidney Street návrh ostrého protiimigrantského zákona. Tehdy ještě neprošel v Dolní sněmovně. Na začátku války v roce 1914 však již protiimigrantské zákonné restrikce prošly a o pět let později byly prodlouženy i do mírových let.

Autoři: ,

Nejčtenější

Příliš přeexponovaná realita. Příběhy, které tají slavné fotky

Slavná fotka, ovšem skutečnost si přibarvila.

Tají se vám nad ní dech. Obdivujete pevné nervy dělníků zocelených prací ve výškách, nechcete ani pomyslet, co by se...

Zfilmovala bych svůj sex s expřítelem, směje se MOgirl Nurse

Ke spokojenosti mi stačí obyčejná pohoda, říká MOgirl Nurse.

Příliš neplánuje, je spontánní, ale též akční a trochu chaotická. „Líbí se mi, že nikdy nevím, co bude zítra,“ říká...

Vetřelec se musel naučit tai-či. Co o filmové ikoně možná nevíte

Pře čtyřiceti lety  nešlo při sledování Vetřelce zůstat klidným.

Propojil sci-fi s hororovým thrillerem, nabídl extrémně působivou vizuální podívanou, realističností diváka vtahoval do...

Porno zobrazuje sex realisticky, věří jeho nábožensky založení uživatelé

Pornoprůmysl tuší, na koho se zaměřit. Věřící lidé mají tendenci utrácet za...

Méně reálného sexu, více placené pornografie. Server xHamster se ve své analýze zaměřil na své uživatele, kteří se...

VIDEO: Sejmu tě zezadu. Na obřího wrestlera zaútočil násilník

Wrestlera napadl při projevu divák a strhla se bitka

Prosmýkl se mezi provazy, zezadu chytil mohutného hrdinu amerického wrestlingu kolem pasu a strhl obra k zemi. A nebyla...

Další z rubriky

Špionské přešlapy: heslo nalepené vedle počítače, tlumočník milencem

Z Anny Chapmanové se po jejím vyzrazení stala celebrita a modelka.

Americký agent holdoval pití a svou kolaboraci se sovětskou ambasádou prozrazoval excentrickým utrácením. Německý agent...

Příliš přeexponovaná realita. Příběhy, které tají slavné fotky

Slavná fotka, ovšem skutečnost si přibarvila.

Tají se vám nad ní dech. Obdivujete pevné nervy dělníků zocelených prací ve výškách, nechcete ani pomyslet, co by se...

Vetřelec se musel naučit tai-či. Co o filmové ikoně možná nevíte

Pře čtyřiceti lety  nešlo při sledování Vetřelce zůstat klidným.

Propojil sci-fi s hororovým thrillerem, nabídl extrémně působivou vizuální podívanou, realističností diváka vtahoval do...

Najdete na iDNES.cz