Ten paradox trýznil evoluční biology po celé generace. Právem, vězel přímo v srdci evoluční teorie, trčel v ní jako nepatřičnost, anomálie, rozpor. Na jedné straně je homosexualita spojena s jistými geny, na druhé straně si ony geny nerozumí s rozmnožováním. „Když dáte ony dvě věci dohromady, nedávají smysl,“ cituje server The Hill Ťien-č’ Čanga z Michiganské univerzity.
„Geny, které jsou s homosexualitou spojeny, vedou k nižší reprodukci. Jako by tedy šly proti přirozenému výběru. Postupně by tedy měly z populace prostě vymizet. Proč pořád existují?“ líčí problém a otázku ještě jednou.
Jak vysvětlit paradox: co když to je norma?
Magazín The Hill potom připomíná, že se onen otazník nerozpíná pouze nad světem lidské sexuality. Homosexuální chování se týká i zvířecí říše, znají ho gorily i netopýři, bizoni, netopýři, jeleni, plameňáci, husy, vypočítal pro něj evoluční výzkumník Jackson Clive z Imperial College London. Podle studie z roku 2019 vydané časopisem Nature Ecology & Evolution se homosexualita týká více než 1 500 druhů.
I proto práce dokonce zpochybňuje, že bychom měli jako „normální“ brát heterosexuální přitažlivost. Onen předpoklad nebyl podle autorského týmu studie vlastně nikdy autoritativně a pečlivě prozkoumán. Autorský kolektiv ostatně jako hypotézu používá „defaultní“ stav sexuálního chování, které mezi pohlavími nerozlišuje a je namířeno vůči všem.
V časopisu Scientific American poté autoři studie vysvětlili, proč tuto svou teoretickou perspektivu k úvaze nabídli. Základy zvířecí sexuality se totiž formovaly ještě dlouho předtím, než se vytvořily relativně zřejmé biologické rozdíly mezi samci a samicemi. Sexuální chování se vyvíjelo dříve, než dokázaly živočišné druhy poznat protější pohlaví podle velikosti, tvaru, barvy, pachu. Sexuální chování, které nerozlišuje pohlaví, tak mohlo být přínosem, výhodou, ne zbytečným nákladem, míní proto autoři.
Homosexualita je přirozená. Farmářův deník starý 200 let hájí toleranci |
Není to jediný pokus o objasnění údajného paradoxu. Jiná hypotéza, přišla s ní studie Diany S. Fleischmanové v roce 2014, mínila, že evoluce homosexualitu potřebuje, protože podporuje, posiluje mezilidská pouta. Podobně problém vidí studie z magazínu Frontiers z roku 2020.
Gen pro vícero účelů
Tým Brendana P. Zietscheho přišel se další hypotézou v roce 2021 ve studii publikované magazínem Nature Human Behaviour. Vycházel v ní z myšlenky, že celá věc s geny je rozporuplnější. Jistý sdílený gen totiž může vést k chováním, která mohou mít protichůdné následky. A s pomocí U. K. Biobank, ohromného archivu o 450 tisících genetických vzorků spojených s detailními dotazníky ohledně života svých nositelů, přišel Zietscheho kolektiv na empirický důkaz.
Zjistil, že geny spojené s homosexuálním chováním mají, když se homosexuálního chování jejich nositelé nedopouštějí, evoluční výhodu, dotyční mívají více partnerů opačného pohlaví, a tedy více příležitostí k reprodukci a pořízení potomků, shrnul Zietsche v magazínu The Conversation. Dál však tehdy se svým týmem nedošel. Jaký by byl mechanismus celé té operace? Jak se geny spojené s homosexualitou překlopí do vícero heterosexuálních vztahů? To jeho tým nezjistil. Spekuloval, že ony geny dělají dotyčného jaksi obecně atraktivnějším.
Tendence riskovat
Aktuální studie Ťien-č’ Čanga a S´-lianga Sunga, vyšla v magazínu Science Advances, se pouští dál, přináší nové vhledy a možná rozuzlení. Především vyjevila, že všechno odlišné od heterosexuality bychom neměli házet do jednoho pytle, jak Zhang líčí pro server Science Alert. S bisexuálním chováním se pojí jiné geny než s homosexuálním, zjistil jeho tým.
Hold citům i odvaze. Kniha představuje fota homosexuální lásky |
A nejen to, právě geny, které souvisejí s bisexualitou, byly spojeny rovněž s početnějším potomstvem. A s oběma znaky, bisexualitou a větší reprodukční výkonností, pak souvisel ještě jeden znak, tendence riskovat. „Lidé, kteří nesou bisexuální geny, mají více dětí. A důvod, proč mají víc potomků, je v tom, že takzvané bisexuální geny souvisejí s tím, že jsou ochotni podstupovat větší rizika,“ shrnuje Čang.
Pro některé lidi znamená „více riskovat“ mít víc sexuálních partnerů. „A pak mají více dětí. Naše výsledky naznačují právě toto,“ konstatuje Čang.
Ostražitost je na místě
Jedním dechem však dodává mnohá „ale“. Uvedená linka byla jasně čitelná zhruba do roku 1960, kdy více sexuálních partnerů opravdu znamenalo více dětí, po onom datu věci posunula antikoncepce. Homosexuální a bisexuální chování je navíc ovlivněno geny jen zčásti, mnohem větší vliv na něj má prostředí, zdůrazňuje Zhang v magazínu The Hill, geneticky je podle jejich práce předznamenáno v případě homosexuálního i bisexuálního chování jen 23 procent.
Milostné eskapády Anne Listerové se ženami šokovaly. Vedla si o nich deníky |
Ostatně, zatím nejrozsáhlejší studie svého druhu z roku 2019 odhalila, že genetika odpovídá jen za nanejvýš 25 procent homosexuálního chování. Nakonec Čang relativizuje věrohodnost samotných britských dotazníků, vycházely totiž z toho, co o své sexualitě zpovídaní říkali. A to nemusela být vždy pravda, i s ohledem na represe jiného než heterosexuálního chování.
Psycholog Michael Bailey poté upozorňuje, že biobanka i tak zachycovala jen sexuální chování, ne jiné aspekty sexuality, jako jsou pocity, orientace. Je to studium sexuální historie, ne sexuální identity. A nezachycuje to plně zkušenosti lidí, kteří se identifikují jako bisexuální,“ míní.
Behaviorální genetik Andreo Camperio Ciani poté vznáší největší námitku. I kdyby studie vysvětlovala, proč evoluce přeje bisexuálním genům, neodpovídá na otázku, proč se v lidské společnosti stále reprodukuje výlučná homosexualita.
