Homosexualita nedráždí jen stále řídnoucí konzervativní kruhy, nesví z ní jsou i vědci. Jenže zatímco strážci morálky ji považují za hříšnou, vědce trápí, že představuje záhadu, problém pro darwinistické pojetí evoluce: proč se vůbec vyvinulo sexuální chování, které neslouží k reprodukci?
Vědci z portsmouthské univerzity v čele s psycholožkou Dianou Fleischmanovou nyní tvrdí, že rébusu přišli na kloub. Homosexualita podle nich vůbec není v rozporu s evolucí, vývoj lidské společnosti má, tvrdí studie, dobrý důvod, proč ji zavedl a proč ji uchovává v chodu: homosexualita totiž prý napomáhá vytváření společenských pout.
„Z evoluční perspektivy máme tendenci dívat se na sexuální chování jako na prostředek reprodukce,“ vysvětluje psycholožka, „jenže sexuální chování je intimní a příjemné a v případě mnoha živočišných druhů je využíváno, aby pomáhalo formovat a udržovat sociální pouta.“
Její studie převážně heterosexuálních mužů a žen navíc odhalila, že lidé, kteří byli otevřenější homosexuálním myšlenkám, měli jedno společné: vyšší hladiny progesteronu. Tento hormon, který u žen produkují vaječníky a u mužů nadledvinky, nese zodpovědnost za přátelské chování či vztahy péče.
Ženy, které měly progesteronu více, byly otevřenější k myšlenkám na sex se ženou. K úvahám o homosexuálním styku se dali navést i muži s vyšší hladinou tohoto hormonu, pokud na to šli vědci skrze hovory o potřebě přátelství a spojenectví.
Vraťme se však ještě k evoluci a k tomu, jak jí má homosexualita prospívat. „Mít jistý stupeň náklonnosti k opačnému pohlaví je typem adaptivního chování,“ jde na věc Fleischmanová zeširoka, „a v jakémkoli adaptivním jednání se setkáte s extrémy na krajích spektra, takže někteří lidé budou naopak přitahováni k lidem téhož pohlaví.“ A jde ještě dál: „Výzkum naznačuje, že mít výlučně heterosexuální myšlenky je nevýhodou, lepší je být k opačnému pohlaví přitahován jen trochu.“
Samurajové i Havajci
S myšlenkou, která spojuje sex s osobami téhož pohlaví s potřebami evoluce, není americká vědkyně ve světě vědy sama. Psycholog Qazi Rahman na serveru BBC připomíná práci antropologa Kirkpatricka, podle něhož souvisí bisexualita s lepším přežitím. Kirkpatrick tvrdí, že ochota k sexuálním stykům s lidmi téhož pohlaví pomáhala lidem a rodinám formovat spojenectví a dobývat výhod, a uvádí příklady z předkoloniální Havaje, Florencie patnáctého století a Japonska ze století sedmnáctého. Pozitivním dopadem sexu osob téhož pohlaví bylo podle něj to, že lidé žili déle, mívali více dětí a měli víc prostředků, jak se o ně starat.
Speciální kapitolou jsou poté výzkumy ohledně role, kterou hrála homosexualita v armádě. Na osobní pouto, které existovalo mezi vojenskými veterány a učedníky ve Spartě a které vedlo k většímu odhodlání bránit jeden druhého v boji, upozorňuje například Bertrand Russell. Kirkpatrick poté píše o bojovnících v Zambii či japonských samurajích.
Fleischmanová zdůrazňuje, že v lidské společnosti se „velká část, ne-li většina, sexuálního chování mezi jedinci téhož pohlaví, odehrává mezi lidmi, kteří se jako homosexuálové neidentifikují“.
Ne všichni však s jejími zjištěními souhlasí. List The Telegraph například cituje profesora reproduktivní endokrinologie z londýnské University College Gerarda Conwaye, který práci Fleischmanová zčásti zpochybňuje. „Teorie, podle níž z homosexuálního chování plyne společenský prospěch, je hodnověrná,“ říká, „ale ono spojení s progesteronem je umělé. K prokázání následku a příčiny je dlouhá cesta.“
