Snímků uvádí několik stovek, vznikly mezi padesátými roky devatenáctého a padesátými lety dvacátého století a pocházejí z neuvěřitelné, úctyhodné sbírky Hugha Niniho a Neala Treadwealla. Na jejím začátku stál přitom, jak popisují ve své eseji Náhodná sbírka, docela nahodilý nález jedné fotografie v antikvariátu v Dallasu. Byla datovaná kolem roku 1920 a zachycovala dva mladé muže.
Prohlédněte si fotografie knihy Loving |
Byla to „ta“ fotka. Pánové stáli před domem a hleděli si do očí. A onen pohled vyzrazoval mnohé, byl oddaný, plný citu, vášně. „Hleděli na sebe tak, jak to dělají pouze lidé, kteří se milují,“ píší sběratelé ve svém úvodu ke knize, kterou vytisklo vydavatelství 5 Continents Edition. Kromě nezastíraného vyjádření citu však zřelo na snímku ještě něco jiného: odhodlání, rozhodnost. Bylo jí třeba. „Nechat se takto vyfotit nebylo v době, která by jim rozuměla méně než ta dnešní, bez rizika,“ připomínají na vysvětlení autoři.
Nad snímkem nemávli rukou, nezařadili ho do svého archivu jen tak. Jak onen snímek mohl přežít do jednadvacátého století, s ohledem na peripetie, jimiž vztah společnosti k homosexualitě procházel? Právě tuto otázku si položili. A když se jim obdobná fotografie dostala do rukou při online aukci, zbystřili ještě víc. Zvědavost vzplála. A zrodil se nápad. Co fota dokumentující historii homosexuální lásky sbírat programově, systematicky?
Hledání lásky
A rozběhl se dlouhý maraton, který měl zastavení v bezpočtu obchodů se starými knihami a zažloutlými fotografiemi, na stovkách bleších trhů, v dlouhé řadě rodinných archivů, sklepů a půd, na mnoha internetových aukcích. Celkem nashromáždili více než 2 800 fotografií, pocházejí nejen ze Spojených států, ale též například z Lotyšska, Francie, Chorvatska, Japonska, Bulharska, Austrálie, Kanady, Německa, Spojeného království.
Homosexualita je přirozená. Farmářův deník starý 200 let hájí toleranci |
O svém pátrání mluví jako o svého druhu „záchranné misi“. Historii lásky, která, jak píší, je univerzální a nezná sexuální orientaci, odkrývají rodilí Texasané Nini a Treadwell na nosičích všeho druhu. Nacházeli ji nejen na fotografiích, ale též na daguerrotypech, pohlednicových kartičkách, fotografických deskách, tintypech, na snímcích získaných procesem nazývaným ambrotypie. Některé doklady lásky mezi muži vznikly ve studiích, jiné v přírodě, na pláži, doma. Defilují na nich muži z pracující třídy v montérkách, byznysmeni, kteří si do atelieru zaskočili z Wall Street, studenti, námořníci, vojáci, rozličného věku.
Snímky odrážejí měnící se módu, vlasové střihy, styly oblečení. V jistém časovém úseku bylo populární pózování pod deštníkem, symbolizoval romantický rozměr vztahu. Za druhé světové války jsou na fotografiích zamilovaných námořníků a vojáků častými rekvizitami prstýnky, náramky, klenoty, stvrzují vzájemnou oddanost.
Jedno však mají snímky společné, čiší z nich cit. Ostatně, před sběrateli byla velký výzva: Fota mužských dvojic, na znamení vzájemného přátelství, nebyla během dějin nijak výjimečná. Jak se vyvarovat toho, aby v nich neviděli víc, než chtěli jejich protagonisté vyjádřit? Jak nezaměnit prosté přátelství, bratrství za lásku, zamilovanost, erotický vztah? „Dívali jsme se jim do očí. Lidé, kteří jsou zamilovaní, mají nezaměnitelný pohled. Nemůžete si ho domyslet. A když ho zažíváte, neskryjete ho,“ cituje je magazín Rolling Stone. V časopise Esquire sběratelé dodávají: „V jejich tvářích je jistá jemnost. Tváře a oči vyjadřují spokojenost, potěchu.“
Společný jazyk milostného citu
A čím víc pokladů sběratelé nacházeli, čím víc materiálu se jim dostávalo do rukou, tím jasněji ze snímků vystupovaly shodné vzorce. Začínali zaznamenávat, že pózy jednoho páru, gesta, postavení rukou, objetí, se podobaly pózám ostatních. „Znovu a znovu jsou k vidění opakující se a identifikovatelné pózy. Identické pózy,“ uvádějí autoři.
Nebyly to však napodobeniny, vždyť se jednalo o výsostně soukromé, privátní fotografie, které se neukazovaly, nešířily. Byla to přirozená shoda, vysvětlují sběratelé v listu The Guardian: „Postavy naší knihy se vzájemně na své obrázky nedívaly, nekopírovaly se. Zrcadlící se pózy vyrůstaly naprosto organicky.“
A páry se do nich stylizovaly napříč kontinenty. Například ony deštníky! Byly opravdovým vizuálním kódem, který signalizoval romantickou, milostnou náklonnost. Ale proč? „Když jsme viděli první deštník, který jsme nalezli, nepovažovali jsme ho za nic podstatného. Prostě deštník,“ líčí Nini, „ale potom jsme se s nimi setkávali dál a dál. Je to bezpochyby zašifrovaný vzkaz.“
Vine se skrze dekády a napříč světadíly. Zamilovaní se pod ochranou deštníku fotili v Německu, Spojených státech, Bulharsku i Srbsku. „První, který máme, je z šedesátých let devatenáctého století. Pokračuje to do dvacátých let dvacátého století. Pak se vlna zastavuje. Netušíme, proč,“ upřesňuje.
Vyjádření, poselství všech snímků však zůstává totéž. „Výrazy lásky, tak identické, tak obdobně expresivní, mohly vyrůstat pouze ze společného, sdíleného lidství,“ říkají sběratelé. Kniha Loving: A Photographic History of Men in Love je jeho oslavou.