Než se pin-up modelky na nástěnky, odkud získaly své jméno (doslova znamená dívka přišpendlená na nástěnce), prodraly, musely americké ženy překonat puritánskou krustu, která Spojené státy obepínala. Viktoriánský zlatý věk totiž diktoval ženě spoustu povinností, sexualitu jí však rozhodně nepřiznával.
Když se tedy v druhé polovině devatenáctého století začaly kvůli vlastní reklamě fotit na pohlednice herečky z amerických varieté jako Lydia Thompsonová, byl to vlastně první krok směrem k pin-up pózování. Nejenže tyhle ženy subverzivně prorážely z uzavřeného soukromého prostředí divadel a revuí do veřejného prostoru, ještě bezostyšně propagovaly samy sebe.
Znuděná a sebevědomá
Hned za nimi vklouzli na jednou dobyté území kreslíři. A udělali krok dál: začali ženy zachycovat ve zcela všedních situacích, v jejichž každodennosti však byl umně zakódován erotický podtext. Vlajkovou lodí oněch ilustrací byly kresby Charlese Gibsona.
Gibson girl, typická Gibsonova slečna, byla vysoká a štíhlá, s výraznými ňadry i pozadím a kadeřemi, které se jí kroutily kolem ladné šíje.
Vždy byla skvostně upravená, vyrovnaná, ale též nezávislá a sebevědomá (ačkoli by sufražetky nikdy nepodpořila). A pozor, též dominantní. Muž vedle ní často vypadal často jako uťáplý, omámený bambula, který jí je komicky fascinován jako bohyní, která si jej obmotala kolem prstu a pro kterou by udělal první poslední, přičemž ale ani to nebude dost možná stačit, aby ji uspokojilo.
Gibsonovy slečny
Přítomnost muže však přesto leckdy uvítá, protože ji, byť obvykle jen nepatrně, zbaví nudy. Sečteno a podtrženo: je to žena, která ví, kde je její místo ve společnosti, umí se chovat a nezlobí, ale mužovi přece jen už tak docela nepatří.
Krása v rozpacích
Gibsonova děvčata se objevují v amerických magazínech i ve dvacátých a třicátých letech, zlatá éra pin-up girls se však začíná psát o dekádu později. Stojí za ní především kreslíř Alberto Vargas. Erotické poselství jeho ilustrací je přitom o poznání explicitnější. Kde si jeho předchůdce pohrával s atmosférou, tam sahá peruánský umělec rovnou k póze, gestu.
Slečny z jeho dílny jsou odhalenější a lascivnější, modelky na nich působí rozverně, usmívají se a špulí rty a pyšní se dlouhýma nohama a vyvinutým poprsím. Pin-up obrázky, jak je Vargas proslavil, mají jasné linky, jednoduché obrysy a bílé pozadí, které naznačuje, že jediné, o co tu jde, je sex-appeal postav.
Nabídka však byla mnohem pestřejší, Vargasův kolega Gil Elvgren, který mimo jiného kreslil i reklamy pro giganty jako je Coca Cola či General Electric, sázel i na humor. Své modelky s oblibou přistihne, když to nečekají. S potěšením je vyruší například při převlékání, při domácích pracích nebo dokonce při exotičtějších činnostech, jako je například lezení na strom… a jako z udělání anekdotická momentka samozřejmě zachytí odhalený podvazek či lem punčošky. Když si Elvgrenovy pin-upky, oblečené do lehkých šatiček, koketně zakrývají rukou rozpaky v obličeji, vypadají až komicky, tím víc však sexy.
Co se mi to přihodilo? Pin-upky byly často zobrazovány v nečekaných, anekdotických situacích.
Yank, časopis pro americké vojáky, ládoval na bojiště pin-upky ve velkém.
Malůvkám na letadlech se říkalo nose art.
Erotický podtext obrázků byl ještě zdůrazněn za světové války (a následné korejské), kdy byly pin-up obrázky a fotkami vystlány stěny vojenských příbytků stejně jako předtím dílny a garáže. Symbolem celého třeštění po pin-upkách byl snímek Betty Grableové. Fotografie krásky s dlouhýma nohama (její studio je nechalo pojistit na dva miliony dolarů), v plavkách a na vysokých podpatcích, jak se dívá přes rameno do fotoaparátu, byly odeslány na bojiště a do kasáren v počtu čtyř milionu kusů.
Někdejší americké puritánství bylo načas zapomenuto, odhalené krásky vstoupily do vlasteneckých služeb a dostaly se i na stěny bojových letadel. Své místo si tam udržely až do roku 1993, kdy s ohledem na přítomnost vojaček v armádě vedení letectva vyhlásilo, že veškeré graffiti na letadlech musí být genderově neutrální.
Královna fetiše
Jmen modelek, které jako by přímo vystoupily z Vargasových či Elvgrenových kreseb, je celá řada: kromě Betty Grableové to byla třeba Ava Gardnerová, Rita Hayworthová, Veronica Lakeová či June Haverová. Fanoušci pin-upek se však shodnou, že královnou je černovláska Bettie Pageová.
Přestože její kariéra trvala v padesátých letech ne víc než sedm roků, stala se "ikonou popkultury, která ovlivnila sexualitu i módní vkus, někým, kdo měl na naši společnost ohromný vliv", jak o ní prohlásil zakladatel magazínu Playboy Hugh Hefner.
Když se rozzlobím... Legendární fotka pin-up Bettie Pageové v roli dominy
Pin-up Bettie Pageová byla ikonou fetišistické komunity.
Její obchodní značkou (kterou po ní napodobovaly tisíce amerických děvčat) se stala černá ofina a úsměv, který vyměnila za našpulené rty svých předchůdkyň. Tím pin-up estetiku vlastně uvolnila, vyslala signál, že erotika může být prostě legrace.
Ovšem ne tak docela vždy, dodala slečna, které kromě titulu Miss Pin-up girl of the World nesla i přízvisko Temný anděl. Právem, kromě rošťáckých fotek měla její produkce i svou odvrácenější stranu. Bettie Pageová se totiž stejně tak proslavila svými černobílými fotkami a filmy pro "speciální klientelu", které dělala s Irvingem Klawem.
Objevovala se na nich ve fetišistických a sadomasochistických scénách buď jako krutá domina, nebo jako spoutaná bezbranná oběť s roubíkem v ústech, která snáší trest. Její dráha však netrvala dlouho. Poté, co při sadomasochistických hrátkách inspirovaných jejími fotkami údajně zemřel jistý mladý muž, ji chtěla vyslýchat speciální komise amerického Senátu. Nakonec ji nepředvolala, soud však nechal mnohé její snímky se sadomasochistickou tematikou zničit a negativy, které zůstaly, bylo ještě po mnoho následujících let ilegální používat.
V roce 1959 Bettie konvertovala ke křesťanství, klid ale nenašla. Trpěla depresemi, schizofrenií, návaly vzteku a agresivity, několik let strávila v psychiatrických léčebnách.
Až se zpožděním se tak dověděla o tom, že její stylizované postavy americká kultura opět objevila, byť to byla nejprve spíš kultura okrajová. Její ofina a šatečky začaly letět v subkulturách jako je rockabilly či punk a i díky Bettie se pin-up estetice ve fetišistickém vydání daří v alternativní soft-porno komunitě kolem potetovaných Suicide Girls.
"Nikdy jsem to nepovažovala za něco nemravného, přišlo mi to normální," vrátila se ke své kariéře Betty Pageová v roce 1998, deset let před svou smrtí. "Bylo to lepší než bušit osm hodin denně do psacího stroje, což je monotónní."
O tom, že Bettyin kult ožil naplno, svědčí i to, že loni ji magazín Forbes zařadil, spolu s Georgem Harrisonem a Andym Warholem na osmé místo v seznamu zesnulých celebrit s největšími příjmy. Mohou za to obchody, které slečnám umožňují stát se Betty Pageovou. Sídlí v Hollywoodu i Las Vegas a za rok 2011 vydělaly šest milionů dolarů.
