V Okresním přeboru jste byl permanentně za barem na hřišti, jak moc jste to musel hrát?
Moc ne, za barem mám ve svém životě odbrigádováno spoustu hodin. Troje prázdniny jsem dělal v autokempu v Hořicích, po příchodu do Prahy potom po menších studentských kavárnách.
Pak jste přešel na hereckou profesi.
Dokud jsem to dokázal dělat s úsměvem, dělal jsem to. Pak se mi to zajedlo, řekl jsem si, že otráveného číšníka bych nechtěl potkat sám, a rozhodl jsem se živit oborem, který jsem vystudoval. Proto jsem se na roznášení káv a piv vykašlal. Teď jsem se k tomu ale musel vrátit, protože nebyla práce.
Vždyť jste v televizi pečený vařený.
To se vám zdá. Hodně je toho předtočeno, je to dávno zaplaceno, rezervy jsou utracené a nájem se platit musí. Člověka to zažene zpátky k tomu, co je časově nejflexibilnější a co trochu ovládá.
Dá se za barem vydělat víc než herectvím?
To stoprocentně ne. Pokud bychom se bavili jen o herci v divadle, vyjde to zhruba nastejno. Ovšem herec, který i točí, ten je na tom lépe. Možná jen ve vyhlášených barech v centru Prahy by se dalo vydělat dost peněz.
Máte raději bary a kavárny, nebo hospody?
Kavárna není špatná, pokud je to dopoledne a potřebuju domlouvat práci nebo dát rozhovor. V odpoledních či večerních hodinách ale volím hospodu. Mám ji raději než bar. Mám rád točené pivo. Víno moc ne, rychle mě opíjí.
Jste pařící typ?
Když je nálada, jsem. Umím to i do rána.
Čtvrt hodiny po zápase by se měl fanda stát zase člověkem
K Okresnímu přeboru jste se dostal i proto, že máte k fotbalu blízko, fandíte Liberci. Co máte na fotbalu rád?
Fascinuje mě moment, kdy se rozvlní síť. Pro něj na fotbal chodím. Jedna část stadionu je nešťastná až nasraná, druhá v euforii. Sdílíte to s kamarády, kteří tam chodí ze stejného důvodu. Chodíte tam kvůli tomu, že vás to nadzvedává ze židličky, baví vás to, když se daří. Když se nedaří, je to trochu horší, ale kvůli bodu zlomu, kdy se dařit zase začne, investujete energii. Tak vypadá fanouškovství.
Ale jen proto na fotbal všichni nechodí.
Chápu, že je tam i těch dvacet procent lidí, kteří tam nejdou kvůli fotbalu. Toho se fotbal asi nezbaví. Když si to ale těch dvacet procent vyřeší někde na louce, kde se „normálům“ nic nestane, ať to tak je. Pokud se ale naváží do „normálů“, to mi vadí. Když vezme táta svého desetiletého kluka na fotbal a začnou se tam bít na stadionu, už ho tam nepřivede. To mě mrzí.
Fandíte Liberci. Jak dlouho? Jak zarputilý fanoušek jste?
Jednadvacet let. Snažím se být takovým maskotem libereckého týmu, rád pro ně něco zpropaguju, uvedu jim ples. Mám ale spoustu kamarádů, kteří fandí jiným klubům, není problém s nimi zajít na jejich stadion, když hrajeme proti sobě. Pošťuchujeme se, děláme si ze sebe legraci, končí to ale čtvrt hodiny po zápase. Pak by se člověk měl stát zase člověkem.
Vždycky se najde blbeček, co si chce kopnout do herce
Kromě fandění fotbal také sám hrajete, že?
Snažím se. Je to taková vzájemná pomoc, protože sdružení Real top Praha má pod svou hlavičkou spoustu kolegů z naší branže, ale i bývalých či současných sportovců. Pomáhá dobré věci, vybírá peníze na dětská onkologická oddělení a pro rodiče dětí postižených cystickou fibrózou. Pomoc je hodně transparentní, peníze nejdou žádným mezistupněm, kde by člověk nevěděl, co se s nimi stalo. Jak říkám, vzájemná pomoc, já si zahraju poměrně slušný fotbal a ještě se tím pomůže dobré věci.
Pokračování Okresního přeboru? Spíš ne„Myslím, že v nejlepším se má přestat,“ říká. „Seriál jsme dělali, abychom se pobavili sami a pobavili i lidi. Mnohokrát jsme si říkali, jestli už to není moc, jestli to lidi vezmou. Atmosféra při natáčení byla nejlepší, jakou jsem kdy zažil, nic to nepřekonalo. A nakonec byly skvostné i reakce diváků. Mám trochu strach, že kdyby vzniklo další pokračování, nebylo by to už ono, protože bychom věděli, jak lidi na tenhle humor reagují. Už by to nemuselo být vtipný. Je lepší, když lidi chodí a říkají, že je škoda, že pokračování není.“ |
Jak často si do míče kopnete?
Přes zimu máme tréninky a halové turnaje, těch ale moc není. Sezona nám začíná na konci dubna, končí v září. Odehrajeme deset dvanáct utkání, kde se vybere 35 až 50 tisíc. To je dobrý.
Kolik uděláte nožiček?
To fakt nevím, nikdy jsem to nepočítal. Když ale řeknete, abych to minutu držel ve vzduchu, udržím to.
Co hrajete?
Jsem vepředu. Nejradši jsem na pozici ofsajdové pasti a koncového hráče. Jinde je to moc běhání bez balonu.
Rozvlníte síť často?
Když už míč dostanu v útoku, dokážu připravit pozici pro ještě lépe postaveného hráče, nebo se sám dostanu ke gólu. Letos jsem si na turnaji v Přepeřích u Turnova vysloužil kopačku pro nejlepšího střelce. Dal jsem pět gólů v šesti zápasech.
To tedy gratulace.
Nebylo to jen tak, noc před tím jsem šel spát později, přiznávám, ráno jsem lehce zaspal, takže to byla honička. Hned v prvním zápase jsem ale dal tři góly, pak už to bylo snadný. (smích)
Na jaký zápas, který jste hrál, vzpomínáte nejraději?
Je jich spousta. Třeba když jsem se v pětadvaceti dostal do kabiny na Bohemce při jejím stém výročí založení. Hráli proti největším legendám a já si mohl zahrát s nimi. Často přemýšlím, jestli bylo dobře, že jsem se vydal na uměleckou dráhu, jestli jsem u fotbalu něco neprošvihl. Díky těmto fotbalovým aktivitám si říkám, že ne. Jako fotbalista bych se do takové společnosti nikdy nedostal. Nelituju toho, dostal jsem se do kabin s takovými hráči, na které jsem do té doby s radostí jen koukal.
Sejme vás na hřišti někdo jen proto, že jste herec?
Stávalo se to, když jsem hrával za Strašnice B, to byla moje poslední etapa, kdy jsem hrál o body. Ano, vždycky se našel nějaký blbeček, který mi naložil a byl na to půl roku pyšný. Nebyl jsem sám. Zažil jsem, že Ivanovi Trojanovi otočili koleno a on nemohl čtvrt roku hrát. Často jsme byli červený hadr, aspoň pro některé.
Kolikrát jste na hřišti předvedl pěkný herecký výkon?
Pokud u toho není kamera, nedělám to, nemám to rád. Jsem ale velký bojovník, hrozně rád vyhrávám, často se musím krotit. Jsem soutěživý typ, ve všem.
Komentátor Jarmil
V čem ještě kromě fotbalu?
Hraju poker, je to pro mě relax. Abych byl však nejlepší, musel bych se tomu věnovat denně. Dlouho už jsem nebyl, není čas. Když je, vezmu trochu peněz a jdu si zahrát.
Kolik peněz?
Tři čtyři stovky korun.
Už vám to něco vyneslo?
Vyhrál jsem turnaj, ve kterém jsme se dělili asi o deset tisíc.
Vystupujete v divadle i ve filmu, kopete do míče, hrajete karty, ale kromě toho máte ještě jednu polohu, píšete.
No jo, pustil jsem se do toho s obrovským respektem. Pro firmu Grant´s jsem jménem Jarmila Hubáčka komentoval mistrovství světa, teď hodnotím různé charitativní zápasy.
Ladislav HamplNarodil se v Liberci v roce 1981. Po vystudování DAMU získal angažmá v divadle Rokoko a Divadle Na Vinohradech, v současnosti je členem souboru Divadla Na Zábradlí. Kromě Okresního přeboru hrál v Soukromých pastech, Vyprávěj či Cestách domů. Je členem fotbalového týmu Real TOP Praha. |
Jak vám to jde?
Zajímavá zkušenost. Není to tak náročné, spíš je problém zkrotit to na 1 100 znaků, co mám k dispozici. Musí se hodně škrtat.
Každý týden jeden komentář?
Dělávali jsme to každý týden, teď máme malou pauzu, chystáme se vyrazit po nižších fotbalových soutěžích. Budou tam roztleskávačky, mobilní bar, bude možné se se mnou vyfotit, požádat o podpis, nechat si nalít panáka. Já budu zase za barem. Jako vyplnění sobotního odpoledne je to dobrý.
Takže se vrátíte do světa nižších fotbalových pater.
Mám nižší soutěže rád, sám jsem je hrával. Pro ty lidi je to obrovský koníček, obětují tomu svůj volný čas a odměna za to je minimální. Je potřeba je chválit. Takoví lidi nám vychovávají kluky, které známe až od jejich sedmnácti, osmnácti let, kdy se jejich talent rozvine. Vím, jak to mají tihle lidi těžké. To se pak promíjí i to, že mají hřiště z kopce.
Nikam se neženu, herectví je maraton
Zastavme se ještě u divadla. Co vás na něm baví?
Přímý přenos. Každý večer je nezaměnitelný. Neustálé udržování se v pozornosti. Okamžitá výměna energie a objevování toho, jak to mezi divákem a hercem funguje. Cokoli se může pokazit, přesto se ale musí pokračovat. Tohle všechno mě fascinuje.
Dochází k hereckým ukopnutím?
Stane se. Hraje se večer, během dne se může stát cokoli a může vás to ovlivnit. Občas se cítíte, že hraje jak pánbůh, a režisér přijde, že to nebylo ono. A naopak. I tohle objevování mě fascinuje. Není to žádný sprint, je to běh na dlouhou trať.
Na co se chystáte v divadle?
V Divadle Na zábradlí, kde mám angažmá, budu od ledna zkoušet dvě nové věci, Doktora Živaga a Anamnézu. Jedno náročnější představení mám v Divadle V Celetné - Terminus, s tím jedeme na divadelní festival do Plzně. Za tohle představení jsem opravdu vděčný. Můžu ukázat, že umím hrát a že mě to baví.
Co filmové vyhlídky?
Teď točím Cesty domů, dostal jsem malou roli v seriálu Já, Mattoni, který bude o majiteli naší kyselky. To je všechno, nikam se neženu. Mám pořád čas, jak říkám, herectví je maraton.
Ještě mi jako sportovec i herec prozraďte, jestli je některé představení fyzicky náročnější než fotbalový zápas.
Některé ano. Hra Česká válka byla fyzicky dost náročná. A taky Romeo a Julie na Shakespearovských slavnostech před dvanácti lety, při zkoušení jsem zhubl šest kilo.
