Se sedmadvacetiletým Adamem si nejde hned nepotykat. Je otevřený, srdečný, srší z něj energie a nadšení pro vše, co dělá. On sám už pár let dělá jen věci, které ho naplňují, a s lidmi, se kterými mu je fajn. Zaměstnání od-do a negativní lidi ze svého života vytěsnil.
A protože má rád teplo, strávil poslední dvě zimy v teplých krajích. I tam pracoval jako tvůrce uživatelských rozhraní. Pro klienty tvoří weby, ať je zrovna v Praze nebo v Bangkoku. I odtamtud tvořil prostor pro sdílení znalostí a dovedností mezi lidmi naucmese.cz.
Jak tě napadlo odjet poprvé?
Ležel jsem v Beskydech, v horečkách, na antibiotikách, venku byla zima, tma, já se rozešel s holkou… Najednou mi došlo, že s nikým nejsem, mám sto padesát tisíc na účtu, že klienti jsou zvyklí, že si mě z Beskyd nezavolají do Prahy hned na schůzku, tak jsem si spontánně z té postele koupil letenku do Málagy. Tři a půl měsíce ve Španělsku bylo super, v zimě tam je 23 stupňů. Vyzkoušel jsem si, že to jde.
Další zimu jsi odjel do jihovýchodní Asie. To šlo taky jednoduše?
Zažil jsem pět nejintenzivnějších měsíců v životě. A ještě jsem měl po návratu plus šedesát tisíc na účtu oproti tomu, když jsem odjížděl. To mi přijde jako dobrej deal.
Dost dobrej. Takže destinaci si jako digitální nomád vybíráš taky podle tamních životních nákladů?
Než někam jedu, je dobré prostřílet se sérií otázek proč. Proč chci odjet, proč zrovna tam, proč chci odjet sám či proč s někým dalším. Dosadíš si pak do rovnice digitálního nomádství na jednu stranu místo, které je pro tebe atraktivní, na druhou stranu místo, které je pro tebe dostupné, ideálně je levnější než život doma. Já si se svým současným platem šestnáct a půl tisíce korun nemůžu dovolit New York. Ale třeba v celé jihovýchodní Asii jsou náklady devět tisíc na měsíc. Plus letenka za patnáct tisíc, která se však krásně rozloží do počtu měsíců, když je tam člověk déle.
Co jsi těch pět měsíců dělal, kromě toho, že jsi pracoval pro své klienty, jako bys byl v Česku?
Měsíc jsem bydlel v Bangkoku u kamaráda, jezdil jsem na skejtu a cvičil jógu, v Chiang Mai jsem si kupoval smoothies k snídani za patnáct korun, v Jakartě jsem se potkal se svou sestrou během její dovolené a společně jsme spolu procestovali část Indonésie, na Bali jsem každý den koukal hodinu a půl na západ slunce, četl si knížku, kouřil hřebíčkovou cigaretu. Také jsem projel od shora dolů Vietnam a navštívil Kambodžu.
Takže té práce nebylo zase tolik…
Připadá mi fajn být obecně v balanci mezi prací a relaxem v každodenním životě. Je to lepší, než se totálně sedřít a pak jet na dovolenou. Denně jsem si vždy našel i čas na práci na Naučmese.cz, minimálně tři až čtyři hodiny, ale někdy klidně i dvanáct hodin a pak dva dny off.
Nomádství tě pročistí
Chápu správně, že jsou dva odlišné způsoby digitálního nomádství - být na jednom místně, nebo být v pohybu?
Buď se usadíš, jsi někde na měsíc dva v kuse, soustředíš se na práci. Nebo cestuješ a pracuješ. A to je mnohem náročnější. Táhne tě to daleko více ven. Když jsi někde na tři měsíce, máš i den, kdy nikam nejdeš.
Adam MarčanPochází z Frýdku Místku, živí se tvorbou webových stránek a navrhováním uživatelských rozhraní, spolupracoval například s Globus Czech Republic, Českými drahami či ruzyňským letištěm. Jezdí na snowboardu a skateboardu, cestuje po světě a provozuje web naucmese.cz. |
Pět měsíců jsi cestoval sám. Co osamělost? Přišla?
Já sice cestuju sám, ale za těch pět měsíců jsem byl sám čtrnáct dní. Vždycky tě někdo osloví, začneš se s někým bavit. Z cest mi zůstala spousta kamarádů, za těch pět měsíců jsem „chodil“ se dvěma holkami… Když se člověk otevře zážitkům, může z toho dostat hodně.
Někteří nomádi vyrážejí jako skupinka, která si pronajme společně apartmán třeba na Kanárech. To není tvoje cesta?
Přijde mi, že když jedeš s kamarády z Česka, vytvoříš si svůj malý ekosystém. Nikoho okolo už nepotřebuješ. Jet někam sám je skvělá příležitost vytvořit si nové návyky. Říká se, že jsi průměr pěti lidí, se kterými se nejčastěji stýkáš. Nikdo tě netahá do hospod, nikdo tě nemůže ovlivnit. Myslím si, že návyky jsou v životě velmi důležité.
A jaké jsou ty tvoje návyky?
Ráno piju šťávu z mladého ječmene, zacvičím si jógu, dopoledne dělám na třech nejdůležitějších věcech, které jsem si večer předtím stanovil, a odpoledne už je to většinou sranda. Nedělám to proto, že tu chci být do sto padesáti, chci se cítit dobře dneska. A snažím se to držet kdekoli, aby den nebyl rozhozený.
Nechybí ti ani kontakt s rodinou, přáteli z Česka?
S lidmi pro mě nejdůležitějšími si děláme „Skype kavárny“: s rodiči, se sestrou a největšími kamarády. Dáme si do kalendáře, že si na dvě hodiny zaskypujem. Často se při těchto rozhovorech dostaneme hodně hluboko. S někým si dáš těch Skypů za půl roku osmnáct, s někým tři. Pak mám kamarády, se kterými se nemusím rok vidět, a když se potkáme, rovnou navážeme na to, kde jsme byli.
Některé přátele na druhou stranu asi ztratíš.
Digitální nomádství je docela dobrý proces čištění. Tím, že se odpojíš na půl roku, vyčistíš povrchní vztahy. Když žiješ ve městě uprostřed Vietnamu, vůbec tě nezajímá, co se kde děje. Po návratu vidíš, že jsi o nic důležitého nepřišla, když ses odpojila.
Co po návratu vnímáš doma jinak?
Rozdílnou společnost. Jak málo žijeme na ulicích. Ve Španělsku i v Asii spolu staří chlápci hrají šachy na lavičce. Lidi jsou u nás víc zakyslí, moc se spolu nebaví. V Madridu se spolu lidi baví v metru, protože vedle sebe sedí. Přijde mi, že jsme často zbytečně upjatí a vystrašení. Držíme se na uzdě, aby se něco nestalo. Cítím to i na sobě, když jsem tu delší dobu. Na Bali jsem viděl, jak paní kojila za jízdy na mopedu, jak dítě, co první dosáhlo z mopedu na zem, vezlo další čtyři do školy. A tady je ve zprávách, že dvě školačky vylezly ve škole na střechu…
Omezení jsou jen ta, která si zvolíš
Do Asie si s sebou bereš jen čtyřicetilitrový batoh, v něm foťák, tři trička, jedny kalhoty, malý spacák, notebook. Ten minimalismus si držíš i po návratu z cest. Nemáš auto, stačí ti šestina skříně na všechny věci… Proč?
Miluju prázdný prostor. Baví mě, když mě v něm neruší věci. Znám byty a domy, kde vede z předsíně do kuchyně ulička mezi věcmi, které by se mohly hodit nebo jsou po babičce a je jim líto je vyhodit. Já mám prostor tančit, cvičit jógu, dělat činnosti, nemít věci.
Máš i dost minimalistické motto: “Méně mít, více žít!”
Když si koupíš iPhone, tak to nestojí jen těch šestnáct tisíc. Platíš za to i svou energií, furt dáváš pozor, kde ho máš. Ježiš, nesedl jsem si teď na něj?! Já mám telefon za 380 korun, vydrží pět dní nabitý a nemám strach, že ho ztratím. Už jsem nakonec dva takové ztratil.
O digitálním nomádství máš kurz na naucmese.cz. Tenhle server pro sdílení dovedností a znalostí jsi mimochodem stvořil s kamarádem, také digitálním nomádem, aniž byste potřebovali nějaké kanceláře.
Brutálně to šetří náklady. Nepracovat v zažitém dogmatu od-do v kanclu. Jeden z nás je v Bangkoku, jeden v Brně, já teď v Praze.
Co lidem na svých kurzech radíš, že musí mít, aby mohli cestovat jako digitální nomádi?
Podstatný je nějaký „hard skill“, dovednost, za kterou mi někdo fakt zaplatí. Umět naprogramovat web, napsat článek. Něco, co můžu vykonávat pro klienty nezávisle na místě práce. A ideálně mít už rozjeté podnikání, tedy cashflow. Právě včera jsem měl kurz, kde z jedenácti lidí bylo tak devět starých přes třicet let s rozjetým podnikáním, kteří jen přišli nabrat praktické tipy před cestou.
Prozradíš nějaké tipy?
Zařídit si dva pasy. Jednoduchý způsob je, že řekneš, že chceš jet do Palestiny a pak do Izraele. Jeden pas necháš doma, aby ti ho mohli poslat, když ti ten druhý ukradnou. Všechno zálohovat do cloudu - na on-line úložiště. Můj iPad mini je pro mě jen kovová věc. Když mi ho někdo dneska ukradne, zítra si koupím nový, dám obnovit z iCloudu a budu mít úplně to samé i se stejnými obrázky na pozadí jako včera. Ještě nechat zálohu doma, u IT kamaráda, který mi může nauploadovat nějaký větší soubor, který nebudu mít u sebe.
Co vlastně klienti? Ti vědí, že pro ně pracuješ z druhého konce světa?
Ano. Je docela důležité je na to i připravit. Mí klienti ví, jak žiju, a také ví, že dodávám. Komunikace je strašně důležitá u podnikání vůbec, u digitálního nomádství dvakrát.
Jak taková komunikace na dálku probíhá? Nemůžete moc skypovat, protože, když máš ty den, oni spí…
Třeba jim natočím video své obrazovky, kde jim ukážu a popíšu, jak a proč jsem navrhl nějaké webové rozhraní. Slyší mě, vidí, co jim ukazuju. Téměř jako bychom spolu seděli v kavárně.
Jsou nějaká omezení, kdy už nemůžeš žít jako digitální nomád? Věk, děti?
Omezení si vytvoříš jen sama v sobě. Sám jsem potkal čtyřiasedmdesátiletou paní, bývalou reportérku, která dvacet let nikde nebydlí, je furt na cestách. Známý český digitální nomád Vítězslav Válka jezdí karavanem s celou rodinou, půl roku jsou pryč s dvěma dětmi. (Rozhovor s Vítězslavem Válkou si přečtěte tady)
Před pár lety jsi zažil napadení, chybělo málo a nemusel jsi tu už být. Možná i to byl jeden z impulsů, proč teď cestuješ, užíváš života naplno…
Nechci čekat na zítra. Nikdy nevíš, jestli na tebe dneska nespadne květináč. Chci žít dneska, ne až pak, v důchodu. Chci život prožít. Vnímám planetu jako hřiště, kde si můžu hrát. Nechci čekat, až splatím hypotéku a pak budu cestovat. Nechci se zavírat do čtyř stěn, zavázat se na celý život. Budu radši celý život v nájmech, tady, v Římě, v San Francisku. Ale pokud někdo ví, že chce celý život být v Praze, pak mi přijde hypotéka skvělý nástroj. Pro mě je to velká cena.
Tuhle zimu jsi ale v Česku. Jak to?
Už jsem měl na podzim koupenou letenku do Barcelony, měl jsem vymyšlenou cestu na rok. Osmnáctého října jsem potkal jednu holku a teď spolu bydlíme. Být s někým, s kým si rozumíš, s nímž tě baví dělat věci společně, je pro mě úplně jiná priorita. Tak jsem zůstal v Praze. Ona však je nakloněná digitálnímu nomádství, takže na příští rok plánujeme společnou cestu do Indie, kterou miluje.
