Co byste dělali, kdybyste slavili šestadvacetiny a zrovna končili studia v Pekingu? Christoph Rehage se rozhodl, že se vrátí domů do Německa, do městečka Bad Nenndorf. Jenže ne letadlem. Řekl si, že domů dojde pěšky. Cesta vedla přes pohoří, mnohamilionová města i pouště s jaky a velbloudy. Když ale po jednom roce, třech párech prochozených bot a 4 646 kilometrech došel na opačnou stranu Číny, zastavil se a sedl na to letadlo. Z putování ale vzniklo slavné video.
Než se dostaneme k vaší cestě, začněme u toho, proč jste se v Číně vlastně ocitl.
Skončil jsem tam vlastně omylem. Rozhodl jsem se doma vystudovat vysokou školu, protože je vždycky fajn mít nějaký titul. A právě během studií jsem si spíš náhodou vybral, že budu studovat čínštinu. Čínsky mluví tolik lidí na světě, říkal jsem si, mohlo by se mi to někdy hodit. A když se chcete naučit čínsky, musíte do Číny odjet. Tak jsem jel.
Proč jste se zpět do Německa nevrátil letadlem?
Ještě před cestou do Číny jsem absolvoval cestu dlouhou osm set kilometrů, kdy jsem šel pěšky z Paříže domů do Německa. Neměl jsem tehdy moc peněz, tak jsem vzal bágl a spacák a prostě jsem vyrazil. Když jsem byl potom v Pekingu, napadlo mě, že bych mohl udělat to samé, jen by to celé bylo prostě o něco delší.
Máte rád turistiku?
To je právě vtipné: vlastně moc ne. Když budu s partou a někdo navrhne, abychom si vyrazili na trek do hor, budu první, kdo řekne, že je utahaný, aby nemusel jít. Mám ale rád ten proces, kdy se přesouvám mezi dvěma body a pozoruju, co je mezi nimi. Kdysi jsem někde četl článek o římských vojácích, kteří před dvěma tisíci lety ušli ohromné vzdálenosti do nějakého místa, tam bojovali a pak šli zase zpátky. Napadlo mě, že já to budu mít lehčí, protože s nikým válčit nemusím. Chůze je navíc snadná. Chodit dokáže každý, kdo má dvě nohy.
Pěšky do Německa? Pitomý nápad, smáli se Číňani
Na cestu jste vyrazil v listopadu 2007. Tušil jste, že za rok budete na druhé straně Číny?
Myslel jsem si, že budu ještě dál. Když jsem šel domů z Paříže, trvalo mi to jen 23 dnů. Denně jsem ušel zhruba 35 kilometrů, takže když jsem byl v Pekingu, myslel jsem, že půjdu úplně stejně rychle. Jenže krátce po začátku cesty to vypadalo jinak. Ušel jsem patnáct kilometrů a řekl jsem si, že dál už nepůjdu, a šel jsem si někam lehnout.
Nespěchal jste, nebyl to sport.
Nakonec to vypadalo zhruba tak, že jsem čtyři dny šel a dva dny jsem odpočíval. Pokud jsem ale dorazil na nějaké místo, kde se mi opravdu líbilo, klidně jsem tam zůstal i celý týden. V tu chvíli mi pak samozřejmě došlo, že mi cesta domů bude trvat déle.
Jak vypadal váš běžný den?
Hodně záleželo na ročním období. Když byla zima, tak člověk nechce moc zastavovat. A ráno se vám nechce z vyhřáté postele. Vstal jsem zhruba v deset dopoledne a do šesti do večera jsem byl na cestě. Vlastně to žádná velká zábava nebyla. Jiné je to v létě, když jste třeba v pouštní oblasti. To naopak vyrazíte ráno v šest, abyste se vyhnul horku. V poledne už panuje takové vedro, že byste to nejradši zabalil. Jakmile někde najdete místo, kde je stín, snažíte se odpočinout si.
Nocoval jste někdy v poušti?
Ano, ale rozhodně jsem si to neužíval. Jasně, máte nad sebou tu romantickou oblohu plnou hvězd, ale nejsem tramp a ani žádný hrdina. Když jsem musel přespat ve stanu, vždy jsem hledal místo, kde jsem byl co nejméně vidět, ale zároveň takové, abych já viděl na ostatní. A najít takové místo je dost dřina. Proto jsem dával přednost hotýlkům, kde se kromě jiného taky daly dobít baterky do foťáku.
Z čeho jste cestu financoval?
Nebylo to drahé. Bez poplatků za víza jsem za rok utratil asi pět tisíc eur. Na cestu jsem použil peníze, které jsem předtím zdědil.
„Maž s tím Němcem aspoň den. Naučíš se anglicky!“
Jaké byly čínské holky? Jak na vás vůbec reagovali běžní lidé?
Holky jsou v Číně stejné jako všude jinde na světě. Byla jen výhoda, že jsem si s nimi mohl povídat, když umím čínsky. Obyčejní Číňané jsou vůči cizincům obecně velmi vstřícní. Čína byla dlouhou dobu uzavřená, takže když teď potkají cizince, hodně se o něj zajímají. Když jsem jim řekl, že jdu pěšky do Německa, poznamenali, že je to hloupý nápad, ale zasmáli se tomu a bavili jsme se dál.
Připojil se k vám během cesty někdo?
To se stávalo poměrně často, třeba jen na jeden den. Jednou jsem šel a najednou na silnici vedle sebe vidím stín. A vedle mě pochodoval docela otrávený kluk, kterému bylo asi patnáct. Nakonec z něj vypadlo, že se mnou musí jít jeden den, protože ho donutil otec v domnění, že se takhle naučí anglicky, což toho kluka moc netěšilo. Když ale zjistil, že mluvím čínsky, stal se z něj prima parťák. Většinou se ale přidávali lidé na kolech.
Na začátku cesty jste nejdřív nesl bágl, potom jste za sebou táhl vozík. Proč?
S batohem jsem ušel první tři tisíce kilometrů. Pak jsem ale potkal muže, který mi poradil, abych raději používal vozík. Sice s ním člověk ztratí svobodu, protože musíte jít po cestě, ale třeba při přechodu pouště se hodil. Musel jsem mít vodu na tři dny s sebou, protože po sto kilometrů nebylo místo, kde bych ji mohl doplnit. Nebylo reálné, abych všechnu nesl na zádech.
Řekl vám někdo, že jste jako Forrest Gump?
Slyšel jsem to bezpočtukrát. Do té doby mě nenapadlo, jak může být film z roku 1994 v Číně populární. A to i v zapadlých vesnicích.
Jaké bylo to nejlepší místo v Číně?
Byla to tři místa. Tím prvním byla tibetská náhorní plošina. Dvakrát nemiluju hory, ale nějak jsem se ocitl v tibetské oblasti tři tisíce metrů vysoko. A tam to byla paráda. Další místo bylo zajímavé tím, jak bylo šílené. Všechno tam bylo od prachu doslova černé. Příroda, dokonce i lidé. A třeba voda v potocích a řekách tam vůbec nevypadala jako voda, ale jako krev, někdy jako šampon. Úplně šílené. A třetí místo byla úplně obyčejná vesnice, kde jsem se zastavil na jednoho odpoledne. Z nějakého důvodu jsem se tam cítil jako doma. To pro mě bylo asi to nejhezčí místo.
Vyhýbal jste se velkým městům?
V Číně to ani není možné. Je tam tolik obrovských měst, že to zkrátka nejde. Já jsem si je spíš užíval. Mám rád, když je cesta různorodá. Chvíli jsem šel běžnou zalesněnou krajinou, chvíli pouští, občas jsem prošel nějaké město. Ta různorodost na tom byla zábavná.
Kolik bot jste během roku prochodil?
Celkem troje. Pořád jsem měl puchýře.
Vás i vaši cestu proslavilo video, které zaznamenává vaši proměnu během cesty. Byl to záměr od jejího začátku?
Od začátku jsem věděl, že ho chci udělat. Samozřejmě jsem ale netušil, že se stane tak úspěšné a nakonec ho uvidí miliony lidí na celém světě.
