Pouště, hory, šrouby v těle. Český amatér pojede extrémní cyklomaraton

aktualizováno 
Najet mají pět tisíc kilometrů napříč Amerikou. Čekají je teploty pod nulou i kolem padesáti stupňů. Závodníci mají zakázáno si pomáhat. Mezi profesionály bude na nejextrémnějším cyklistickém ultramaratonu Race Across America i amatérský jezdec Daniel Polman. Navzdory čtyřnásobné zlomenině klíční kosti.

Při saltu před řídítka si rozsekal klíční kost. Z účasti na extrémním závodu Race Across America však Daniel Polman odstoupit nechtěl. I kvůli všem, kteří mu pomáhali s přípravou. | foto: archiv Daniela Polmana

Zranění inkasoval v polovině dubna, závod začíná 11. června. „Vypadalo to na bílý ručník, ale nakonec jsem se rozhodl do Spojených států odjet a extrém podstoupit navzdory této patálii,“ říká. Spoléhá na šrouby a pevnou vůli.

Fotogalerie

Za pár dní odjíždíte na extrémní cyklistický podnik do Ameriky. Pokud vás však pustí do letadla, u detekčního rámu budete totiž pípat. Kolik šroubů v klíční kosti máte?
Osm. Je to symbolické, protože se mnou jede osm členů doprovodného týmu. Já budu podávat výkon, oni mě budou držet pohromadě, jako ty šrouby mou kost. A samozřejmě budou taky makat jako šrouby.

Tříštivá zlomenina klíční kosti je dost dobrý argument, proč se extrémních výkonů vzdát. Vám to ale nedalo. Proč?
Jdu do toho, protože šance, že to vydržím já i zlomenina, tu pořád je. Investoval jsem strašně moc energie a času, abych se na ten závod dostal. A nechci to teď zahodit. Jako amatérský závodník jsem si všechno zařizoval sám. Od letenek přes pojištění, ubytování, pronájem aut, komunikaci s organizátorem. Za poslední rok jsem určitě strávil víc času za klávesnicí než za řídítky.

To asi není laciná zábava…
Nestojí za mnou žádná velká finanční skupina, skoro milion korun na přípravu startu jsem musel dát dohromady sám, s pomocí malých regionálních podnikatelů a dobrovolných dárců. Polovina té sumy už je vydaná, například v letenkách. Kdybych nejel, už bych to nikdy nedal znovu dohromady. Dělám to také i kvůli důvěře lidí, kteří mi v Podkrkonoší fandí. Oni jedou v podstatě se mnou. A já nechtěl společný sen ukončit.

Nikdo z kolegů vám to nerozmlouval? Nezasáhla ani vaše žena?
Ani jeden kluk z týmu neřekl „no, je to v pytli, asi tedy zůstáváme doma“. Všichni říkali „hele, to bude dobrý, to určitě dáme“. Moje paní se k tomu nevyjadřovala. Vlastně se zachovala dost statečně, když to rozhodnutí nechala na mě. Zranění beru jako test a doufám, že když už jsme jím prošli, bude to jen v pořádku. Mám silnou hlavu, což je pro takový závod předpoklad. Mám silný tým, který za mnou stojí. Takže pojedeme.

Jaká jsou rizika z pohledu ošetřujícího lékaře?
Tři týdny to dost bolelo, jizva bolí i teď. Musel jsem brát silná antibiotika, protože v ráně je větší riziko zánětu. Teď už je to v podstatě srostlé a nemuselo by se to rozebrat. Mám trošku strach, abych z kola nespadl, třeba při mikrospánku. Zafrčet do příkopu znamená udělat úplně to samé, co se mi stalo, letět prostě přes řídítka. To by  nebylo dobré.

Jenže cyklista nepotřebuje jen nohy, že? Nakolik vás zranění omezí?
Na stoupáních, kdy se musím postavit do pedálů, mám snahu se zapírat rukama. A to se u mě momentálně samozřejmě projevuje bolestí, přetížením určitých partií v zádech. Ale většina plánované trasy je taková, že se na kole dá sedět a mít ruce opřené. Vím, že nějaké problémy nastanou. Jsem však připravený dokázat, že se pět tisíc kilometrů dá zajet i s takovým hendikepem.

Profesionály žene kupředu věda, Čech sází na pivo

Šampioni absolvují závod Race Across America s vlastní pojízdnou nemocnicí, kde jim několikrát za den testují krev. Na základě chemické analýzy podpůrný lékařský tým zjišťuje, co jim přesně chybí, a pro nitrožilní výživu jim umixuje přesně to, co jejich tělo potřebuje.

„Je to v podstatě závodění na vědecké bázi. Z člověka se stává stroj, který pořád řeší koncentrace a čísla. Ale podává pak výkony, které ani já nechápu,“ říká Polman. „Se mnou nejede žádný lékař, což je další ukázka mého naprostého amatérismu.“

A jeho vlastní přístup? Jíst běžně dostupné potraviny, které nejsou průmyslově vyráběné. Jeho jídelníček zahrnuje rýži, brambory, oleje, olivové, makové, lněné. A pivo. „Nejlepší iontový nápoj je kvasnicové pivo s vymačkaným citronem. Zklidní vám žaludek, dodá energii,“ vysvětluje.

Tréninkový plán se vám teď úrazem nejspíš dost narušil. Jak jste se připravoval? Šlo to vůbec?
Vrcholem přípravy měl být závod v Itálii na zhruba 750 kilometrů, jenže právě tehdy jsem ležel v Boleslavi v nemocnici. Po léčbě mi lékaři předepsali dva týdny bez fyzické námahy. Třetí týden procházky a pak jsem postupně začal šlapat na kole v garáži na vypůjčeném trenažéru. To byl očistec, šlapat pod střechou do něčeho, co nejede. Nemám rád to slovo, ale nebojím se říct, že rotoped nenávidím. Ani studený květen pak tréninku úplně nepřál.

Zeptám se ještě jednou, s tímto v zádech chcete tak náročný závod opravdu zkusit?
Něco jsem nakonec najezdil, to mě trochu uklidnilo. Teď se začínám dostávat do fáze, kdy mám spíš odpočívat a udržovat se. Protože jít do extrémního závodu z tréninkové únavy, to je jasná sebevražda.

Vy se na tachometr asi nedíváte pro zábavu. Kolik tam tak na konci roku máte najeto?
Nějakých dvacet tisíc. Ale skuteční profesionálové cyklistických ultra-maratonů dávají ročně přes čtyřicet, což je dost podstatný rozdíl.

Pět tisíc kilometrů. A pouze sám na sebe a za sebe

Z čeho vychází reputace Race Across America jako vůbec nejextrémnějšího ultra-cyklomaratonu?
Všichni, nejen já, ho považují za královskou disciplínu. Jede se přes dvě pouště, ve výšce padesát metrů pod mořem a přes tři horská sedla, která mají víc než tři tisíce metrů. Konkrétně sedlo Wolf Creek ve Skalistých horách má v nejvyšších místech asi 3 300 metrů. Tam odpadá dost závodníků kvůli zátěži z výškové nemoci.

Hodně budou od sebe během trati kmitat i teploty…
Člověk pozná totální extrémy, projede v minus pěti stupních, ale taky v plus padesáti. To pak proložíte nekonečnou monotónní krajinou někde v Kansasu, kde nevidíte nic jiného než kukuřičná pole a občas nějakou farmu, aniž byste celý den museli používat řídítka. Projevit se tu může protivítr. Občas do téhle části zasáhne i tornádo. Samozřejmě, omračující je i ta délka. Pět tisíc kilometrů opravdu vede napříč kontinentem, od pobřeží k pobřeží. Ale asi nejpodstatnější je, že to není etapový závod, že se nejede v balíku.

Kola jsem sehnal tři

Do Ameriky Daniel Polman vyráží se třemi koly. „Podařilo se mi poshánět tři. Liší se podle terénu, jedno je s triatlonovým rámem, s vyššími ráfky, vyloženě na roviny. Pak aerodynamické kolo do zvlněného terénu a do třetice jedno lehké, vyloženě do kopců. Každé má trošku jiné sedlo, na každém mám trošku jiný posed, člověk si tak odpočinem“ líčí.

Povídejte…
Jedete sólo, celou dobu. V pravidlech je spojování sil s ostatními závodníky výslovně zakázáno. Profesionální silniční cyklistika je v podstatě založená na šetření sil v závětří, to je obrovská úspora sil. A to se tady nesmí. Když člověk jede někomu takzvaně v háku a schovává se za ním, je penalizovaný. A po opakovaných penalizacích přijde vyloučení.

Dojede-li závodník soupeře, je tedy povinen ho zkusit předjet?
Musí zahájit přibližovací manévr, a pakliže se mu nepodaří, musí se zase stáhnout a udržet si odstup padesát metrů. Přísné je to tedy v tom, že je to časovka, a v tom, že si tu Ameriku fakt musíte zajet naprosto sám.

Pro koho je takový závod vlastně určený?
Pouze pro ty připravené. Je to vlastně ultimátní výběrová záležitost, kterou nejedou stovky, ale maximálně desítky. Aby se na ni jezdec dostal, musí zajet kvalitní výsledek v jiných ultra-maratonech. Tím se pořadatelé snaží eliminovat, že tam nastoupí nějaký snílek. Ale i přesto, že se do výběru dostanou jen zkušení, půlka z nich ani tak neuvidí cíl. Závodníci končí například na selhání ledvin v pouštích, protože málo doplňují tekutiny. Nebo se naopak předávkují minerály. Zajeté časy se v posledních letech dost mění, ale pořád se šlape kolem deseti dnů. Víceméně v kuse.

To není výzva pouze pro fyzičku, ale též pro vůli. Jak se dá na něco takového psychicky připravit?
Na to se připravit nedá. Trochu si to můžete osahat v jiných, kratších závodech. Loni jsem v Rakousku najel za čtyři dny a devatenáct hodin 2 200 kilometrů, spal jsem jen tři a tři čtvrtě hodiny. Ve finále jde o to poznat, jak na vás působí vyčerpání a spánková deprivace. Je to pořád nahoru, dolů. Asi neznám žádného závodníka, který by říkal „hele, pořád si jedu takovým průměrem“. Ne, střídají se krize s euforickými momenty, kdy stačí, že vás něco přestane bolet. Nebo najednou začnete cítit, že jedete rychleji, to vás úplně nakopne a máte z toho dobrý pocit. A takto krkolomně to jde až do cíle.

Amatér se silnou vůlí mezi profíky z jiného těsta

Není depresivní vědomí, že každá minuta „zpoždění“ někde na začátku vám může pokazit výsledek o tolik dní později?

Závod napříč Amerikou

Race Across America (RAAM) má pověst Tour de France mezi ultramaratony. Jak si v něm bude Daniel Polman, můžete sledovat na jeho webu www.danielpolman.coma na stránkách RAAM.

Ani ne, takhle nepřemýšlím. Vítězství je dojet do cíle a být mezi klasifikovanými. Celkový limit je dvanáct dní, což znamená jet nějakých přes 400 kilometrů denně. Asi budou úseky, kde dám šest set, přijdou však i místa, kde budu rád za tři stovky. Skuteční profesionálové minuty řeší, mají dokonale sehraný podpůrný tým. Je to, jako když přijede formule 1 do boxu na výměnu kol a doplnění paliva. Oni stejně moc nestaví, pořád jedou. Lžíci do ruky nevezmou, fungují na tekutou stravu přes flašku.

Mapu závodu už máte v hlavě. Jaké úseky trati považujete za zlomové?
Nikdy jsem nejel v poušti, z vedra mám respekt. Skalistých hor se až tolik třeba nebojím, protože mám za sebou kupu závodů v Alpách. A nesedí mi ani ty fádní roviny, takže Kansas.

Na Race Across America strávíte každý den v sedle v průměru dvaadvacet hodin. Co budete dělat ty zbývající dvě?
Na prvním místě je regenerace. A nejlepší regenerace pro tělo je samozřejmě spánek. Dobré je najíst se a pokud možno usnout, prospat co nejvíc minut. A pak se nechat vzbudit, posadit na kolo a zase vyrazit. To jsou momenty, kdy si člověk samozřejmě říká „sakra, proč já tohle dělám?“. Profíci mají i vlastní spánkové specialisty, kteří je uvádějí do hypnózy. Ale já s usínáním skutečně problém nemám.

Je pětinásobný šampion Race Across America Jure Robič nebo dvounásobný vítěz a favorit posledních let Christoph Strasser upečený z jiného těsta než vy?
Jsou to lidé, kteří cyklistice a tomuto závodu obětují naprosto všechno. Neuvěřitelně cílevědomí lidé, kteří se nekoukají napravo nalevo a jdou za svým cílem extrémně tvrdě. Na kole tráví v průměru třeba osm hodin denně, podřizují mu kompletně celý svůj život. Mám k nim a jejich výkonům respekt, protože se do toho kompletně ponořili. Já ne.

Život je pro vás víc než pouze kolo…
Co vím, tak Strasser nemá rodinu, protože on fakt na nic jiného než kolo nemá čas. Takže ano, jsou z jiného těsta. A nemrzí mě to. Protože mě by takový život asi úplně nenaplňoval. Pro mě je kolo zpestření života, jsem amatér. Rád trávím čas například se svými dcerkami. Myslím, že v životě okolo je ještě spousta zajímavých věcí kromě šlapání na kole.

Existuje nějaká strategie, jak dostat českou vlaječku do cíle? Dá se na tak dlouhé trati nějak taktizovat?
Chtěl bych, aby byla česká vlaječka v cíli a byl u ní výsledek, ne zkratka DNF, která značí, že závodník nedokončil. Myšlenky na umístění si můžu pustit do hlavy, až mi bude do cíle chybět nějakých 800 kilometrů. Tehdy mě možná začne zajímat, kdo jede přede mnou a jaký má náskok. Ale do té doby člověk musí hlavně řešit sám sebe. Beru to tak, že jako nováček bez zkušeností nemám na přední místa moc šancí.

Dojet do cíle je váš velký sen. Ale je to sen, který může mít trvalé následky…
Když jste oním profíkem a všechno za vás vykopou manažeři a velcí sponzoři a vaším jediným úkolem je prostě ten závod odjet, máte k tomu úplně jiný vztah. Když se pak dostanete do problémů, řeknete si „hele, stejně nemám šanci na dobré umístění, tak na to kašlu“. Takovým lidem se prostě odstupuje daleko snáz než člověku, který do toho investoval strašně moc svého času a životní energie. Bílý ručník k hození do ringu si beru s sebou, přijde na řadu, když bude blikat kontrolka, že je něco v nepořádku. Ale doufám, že zůstane hodně hluboko v kufru.

Autoři:

Nepřehlédněte:

Nejčtenější

Monogamie škodí. A ženám ubližuje víc než mužům, tvrdí autorka

„Žena hledá sexuální rozkoš a monogamie jí v tom brání,“ říká Wednesday...

Ženy jsou sexuálně výstřednější než muži. A je to tak v pořádku. Uzavření monogamního vztahu škodí ženám a jejich...

Jsem typická holka z Moravy. S divokými fantaziemi, směje se MOgirl Dia

Sází na přejícnost a dobrou náladu. A nezávislost. „Chtěla bych být ženou,...

Jakkoli vypadá nevinně, dokáže prý mít i svou ďábelštější stránku. „Mé fantazie jsou velmi divoké a často zvrácené....

Killdozer: Američan vytáhl na úřady obrněným buldozerem

Marvin Heemeyer byl docela normální, usměvavý  chlápek. Jak se však asi tvářil,...

Pětaosmdesátitunový kolos vyztužený ocelovými pláty a betonem, s puškami ve třech střílnách, rozpoutal na ulicích...

Šílení Norové: skoky do vody na vikinský a dělnický způsob bolí

Frajerské naparování se ke smrtícím skokům do vody patří.

Zapomeňte na předpisová salta, čisté vruty, ukázkovou akrobacii. Dobrodruzi praktikující norské skoky do vody se...

Grónsko je krásné. Ale Trump je ostuda, říká Noodles z The Offspring

Šestapadesát let, právě tolik je Kevinu Wassermanovi. Pořád je však punk.

Je naštvaný na to, co se ve světě děje, ale říká, že to je normální. „Proto jsem začal dělat punk. Některé věci se...

Další z rubriky

Před kamerou jsem jako Messi. Mám volný pohyb, říká Jakub Kohák

Jakub Kohák

Nechce hned celé vinařství, ale sklípek s výhledem na Pálavu, to by si bavič Jakub Kohák nechal líbit. „Samozřejmě...

Mával jsem mačetou a uvěřil na vúdú, říká český dědic trůnu v Nigérii

Vymoci si v Nigérii postavení a reputaci nebylo snadné ani pro královského...

Tátou kluka z Bruntálu byl nigerijský král. Poprvé se viděli, když bylo Obonetu Ubamovi 15 let. Po otcově smrti se...

Plavkyně Bernardová: Mysl se zklidní, dostane se do rozlehlého ticha

Abhejali Bernardová

V moři plném žraloků plavala 22 hodin, než zdolala 44 kilometrů mezi dvěma havajskými ostrovy. Z Irska do Skotska jí to...

Pouště, hory, šrouby v těle. Český amatér pojede extrémní cyklomaraton

Při saltu před řídítka si rozsekal klíční kost. Z účasti na extrémním závodu...

Najet mají pět tisíc kilometrů napříč Amerikou. Čekají je teploty pod nulou i kolem padesáti stupňů. Závodníci mají...

Najdete na iDNES.cz