Závod, který začal v rakouském Granzu 15. června, čítal několik vrcholů, některé přitom museli jezdci zdolat vícekrát: Kitzeck (564 m), dvakrát Soboth (1 347 m), Schaidasattel (1 069 m), třikrát Iselsberg (1 204 m), Kartitscher Sattel (1 530 m), dvakrát Hochtor (2 504 m), dvakrát Fuscher Törl (2 428 m), Edelweißspitze (2 572 m), Windische Höhe (1 110 m), Abtei (701 m) a Kranachberg (478 m). Dohromady to byl smrtící koketjel. Daniel Polman do cíle dorazil po 45 hodinách a pěti minutách.
Jaké to bylo?
Mnohem těžší, než jsem čekal.
Zažil jste někdy něco horšího, těžšího? Jak moc to bolí?
Zažil jsem i delší akci. Například 98 hodin dlouhý projekt Praha-Sněžka, okolo Česka. Ale vzhledem k tomu, že jsem udělal dvě velké chyby, prošel jsem si na Glocknermanu peklem, jaké už nechci zažít. Když uděláte v tak dlouhém závodě sebemenší chybu, dostanete výrazně přes prsty. Pokud uděláte větší chybu, dostanete takový kartáč, že na něj do smrti nezapomenete.
Jaké byly ony dvě velké chyby?
Rozjely se v megaprůšvih. Bylo jimi nesmyslně rychlé tempo prvních 20 hodin a špatná strava. Byly to gely, ionťáky, tyčky, koláče, regenerační drinky, pečivo, namísto rýže, brambor, těstovin, polévek. Hodně jsem strávil na záchodě, dostavila se zimnice, nechutenství... Na Hochtoru jsem balancoval na hraně mezi vědomím a kolapsem. Přesto jsem se vydal vstříc cíli a prožil asi 22 hodin dlouhou krizi.
Dá se to k něčemu, co znáte nebo co znají čtenáři, přirovnat?
Dá. Pocit to je stejný, jako když máte klasickou chřipku a horečku 39 stupňů Celsia. Rozdíl ovšem je, že vás místo příjemného nicnedělání a čtení u čajíku čeká přes 400 kilometrů cesty. Bohužel ještě k tomu na kole a v kopcích.
Vedro a bouřky
Co bylo nejtěžší?
Nejtěžší bylo stále si držet morál, bojovat s tímto stavem a ukrajovat kilometry do cíle.
Jak se vůbec u takového závodu správně jí?
To bych taky rád věděl. Já momentálně vím, co se jíst nedá: jakákoliv průmyslově zpracovaná strava, například rohlíky s máslem a salámem, koláče, müsli tyčky, gely... Kluci koukali na profíky, ty sázeli zejména na polévky, rýži, těstoviny, brambory. Takže asi to.
Jaké byly podmínky? Prý pršelo?
Podmínky byly tvrdé. Hned po startu extrémní vedro, potom v noci bouřky a nejhorší to bylo na Glockneru – pět hodin v sedmi až osmi stupních a totálním slejváku. Z tašky pro oblečení s nápisem „totální sra.ky“ (do kterého jsem doufal, že nepolezeme) jsme postupně vytahali úplně vše. Navíc ta průtrž rozjela mé velké problémy v podobě třesavky a totálního vyčerpání: sjezd z Edelweißspitze do Brucku mě popravil, pak to vyjet znovu nahoru a znovu v té slotě...
Kolik to jelo lidí, kolik ve vaší kategorii?
Na trasu „ultra“ na 1 000 kilometrů a 17 tisíc metrů se vydalo 19 účastníků, dokončilo 11 a v mé věkové kategorii U40 (do 40 let) jsme dokončili pouze čtyři, mně se podařilo na konci ještě vybojovat třetí místo, sedmé celkově. Ale ono o to úplně nejde – tady je vítěz každý, kdo to do limitu 56 hodin zvládne objet!
Masáž na odpočívadle před Winklern
A další kategorie?
Pro jezdce nad 50 let organizátoři tradičně připravili trasu „classic“, která představuje rovněž velmi výživných 888 kilometrů a 14 tisíc metrů. České barvy tu zastupovala ultracyklistická legenda Jirka Hledík. Stále usměvavý a kamarádsky naladěný borec by mohl za pár dní po startu jet kategorii nad 60 let. Nicméně datum narození mluvilo v jeho neprospěch, a tak se musel při své již třetí účasti na Glocknermanu poprat s „mlaďákama“. Celkově dojelo dvanáct závodníků, Jirkovi patřilo 10. místo celkově. Druhý český ultramaratonec Martin Trojan vybojoval při své první účasti časem 45:03 velmi pěkné šesté místo celkově.
Jak vás to vůbec napadlo jet?
Po úspěšných čtyřiadvacetihodinovkách a extrémních nonstop projektech jsem se rozhodl nakouknout do světa ultracyklistiky. Zjistil jsem, že o ní vůbec nic nevím. A díky tomu jsem dostal pěkně za uši. Všichni jezdí klidné tempo podle wattů, mají vychytané jídelníčky, fyzioterapeuty... Robotická přesnost. Já do toho bušil jako na klasickém víkendovém závodě. Také jsem po startu dokázal najet na zbytek kluků tři čtvrtě hodiny – ale pak zásek a konec...
Jak dlouho a jak jste se připravoval? A měl jste v rámci přípravy nějaké speciální triky?
Snažil jsem se jezdit na kole i přes zimu, ale to moc kiláků nehodí – zvlášť v poctivé zimě, která po letech přišla. Navíc vůbec nepoužívám válce nebo trenažér a ani nelétám najíždět do tepla. Takže nic moc: klasika, 30 kilometrů na horákovi a se zmrzlýma hnátama domů. Na jaře už to bylo lepší, snažil jsem se jezdit tréninky okolo 80 až 120 kilometrů, a pokud možno při nich co nejméně jíst a pít jen čistou vodu, abych probudil tukový metabolismus. Od poloviny dubna jsem prakticky každý víkend jel nějaký MTB závod. Jinak práce na plný úvazek, dvě dcerky... Takže přetrénování nehrozilo. Naštěstí můj život zdaleka není jen o kole. Dokonce se ani nepovažuji za cyklistu – spíše za dostatečně prdlýho sportovce.
Spal jsem dvě minuty. Vedle talíře s polévkou
Jak závod probíhá, co se přitom všechno děje? Vyrazí všichni najednou a pak se to začne dělit? Jsou etapy a mezi nimi se odpočívá, spí?
Nesmí se hákovat, je to časovka, takže se startuje intervalově. To je správně. Ale systém rozdělení jezdců mi přišel značně nefér. Den před startem se totiž jela jako „prolog“ jakási dovednostní soutěž spočívající v udržení výkonu 200 W po dobu jedné minuty. A jelikož nevozím wattmetr, věděl jsem kulové a zbyla na mě až 33. startovní příčka. To znamenalo koukat na to, jak všichni odjíždí, a 16,5 minuty čekat – s vědomím, že se tento čas, podle mého názoru zcela nesmyslně, neodečte z času v cíli. Ve výsledcích mám tak čas 45:21, ale trasu jsem absolvoval v čase 45:05. Jinak ten, kdo chce výrazněji uspět, nespí. Já také nespal, kromě čela na stole vedle polévky na asi dvě minuty. To ale vím jen z vyprávění. (smích)
Kudy vedla trasa a jak to bylo zajištěné a zorganizované?
Trasa má start a cíl v Grazu, vede přes území čtyř rakouských spolkových zemí a především šestnáct poctivých stoupání. Doprovodné auto vezlo mobil odesílající aktuální polohu a na všech těchto vrcholech i některých průjezdech v údolích byly checkpointy, kde se člověk musel evidovat. Na některých místech jsme se i podepisovali.
Jaké tam byly kopce a jak prudké a jak dlouhé? A jsou hlavní výzvou?
Kdo zná tamní sedla, ví, že jsou hodně brutální. Některá mají rampy o sklonu i 18 procent. Snad žádný výjezd tam není na pohodu a všude se lámou kliky. Klíčové jsou jistě kopce, ale abych řekl pravdu, nejvíc mě prudily až stokilometrové přesuny údolími řek, tam se to hrozně vleklo.
Každý závodník má nějakou podporu? Jakou jste měl vy, kolik lidí a jak vám pomáhalo?
Bez doprovodného auta s majákem a polepem od organizátorů nelze jet závod. Z toho důvodu je dobré mít v záloze i druhé auto, pro případ nehody nebo poruchy. Neskládal jsem tým podle toho, co kdo umí, ale jaký to je kamarád. Byli jsme skvělá parta, se mnou čítala osm lidí. Mezi nimi byl i můj taťka a brácha. Jediné, co mi v mnoha okamžicích zbylo, byla jiskřička naděje kdesi v uvnitř zimnicí sevřeném srdci, kterou se snažilo pomalu rozfoukat mých sedm kamarádů, tou dobou andělů bdících nad našim společným osudem. Ti kluci odvedli obrovskou práci, taky nespali a starali se o mě. Na tom, že jsem dojel, mají rozhodující zásluhu, kterou jim nikdy nezapomenu.
Dojel jste třetí. Jak dlouho za vítězem a za druhým a kolik času za absolutním vítězem?
Pro titul mistra světa si přijel německý sympaťák Pierre Bischoff, v roce 2014 druhý a loňský vítěz Race Across America. Trasu projel i přes bouřky a pětihodinový liják na Glockneru ve skvělém čase 38 hodin a 15 minut. Skvěle zajel i loni třetí Mario Bergmayr z Rakouska, který se o příčku zlepšil (41:26). Vyzdvihnout je třeba i skvělý výkon celkově čtvrté a jediné ženy na „ultra“ distanci v cíli Švýcarky Nicole Reist. Při své třetí účasti na Glocknermanovi zajela strojovým tempem parádní čas 42:58! No a já po těch krizích nakonec nezajel až tak špatně, protože jsme asi o ̈tři čtvrtě hodiny vylepšili nejlepší český čas ve dvacetileté historii závodu.
Co jste vyhrál?
Neskutečně silné zážitky a skvělé okamžiky upřímného kamarádství. Pro tyto věci asi lidé podobné radůstky podstupují. No a nějakou trofej do garáže a finisherské tričko, které jsem tam zapomněl.
Pojedete znovu za rok?
Nikdy neříkej nikdy, ale byl bych překvapen, kdybych jel. Raději vymyslím něco jiného.
Proč vás láká zrovna tenhle druh závodění? Není to tak trochu pakárna?
Je to pakárna až na půdu. Myslím, že lidé jednoduše touží prožít něco transcendentálního, nevšedního, něco, co se vymyká běžnému stavu věcí ve všedním životě. Někdo se zleje, jiný zfetuje, no a někdo se zprasí sportem... A někdo to vůbec nepotřebuje a takoví lidi asi mají nejjednodušší život.
