Motivy, proč se v roce 1938 dvaadvacetiletý mladík rozhodl vyrazit za oceán, do cizí země, v níž nikdy nebyl a kde neměl ani známé, ani příbuzné, byly jednoduché, průzračné. Žádné filozofování. „Byl jsem dělník. Byl jsem zemědělec. Stál jsem na straně španělských pracujících a chtěl jsem jim pomoci,“ popisoval, proč se vydal bojovat proti fašistům generála Franka. „Neodjel jsem tam proto, že jsem chtěl udělat něco velkého. Prostě se mi jen zamlouval nápad pomoci španělskému lidu,“ odtušil jindy.
A nezastíral, že tehdy nebyl žádným odborníkem na politiku. „Politice jsem vůbec nerozuměl. Byl jsem dítě,“ přiznával. A možná to vysvětluje, proč se v labyrintu španělské občanské války a pokusu o sociální revoluci nechal lapit na stalinistickou stranu.
Škola života
Narodil se v roce 1915 v imigrantské rodině z Ukrajiny a Nizozemska a na jeho pozdějším angažmá se jistojistě podepsaly nuzné podmínky, v nichž žil. Otec byl chudým farmářem, rodinu zničila Velká deprese třicátých let, kvůli financím nemohl Del dokončit ani střední školu. Vzdělával jej život – a základní poučení znělo, že v dnešním světě neexistuje sociální spravedlnost.
„Chápali jsme, že pracující lidé se dřou pro nic,“ vzpomínal v rozhovoru, „Jak jste se mohli ubránit angažovanosti, když vaši příbuzní neměli co jíst?“ V jiném dodal: „Abyste pochopili, co se děje, k tomu jste nepotřebovali chodit do školy, stačilo sedět doma na farmě a dívat se kolem sebe.“
Protloukal se, jak se dalo, pomáhal na farmě, sloužil u vojska. A potom, když se jednoho dne roku 1937 vracel z práce pomocníka v hotelové kuchyni v Los Angeles, uviděl plakát Brigády přátel Abrahama Lincolna, jednotky, která měla ve Španělsku bojovat proti fašistům. Hned věděl, že je určen právě jemu.
Schovávejte se tam, kam míří
Jenže odjet do Španělska nebylo snadné. Nejprve se mu povedlo dostat pouze k organizaci, která tam posílala šaty a zdravotní pomoc, víc pořídil až skrze Ligu komunistické mládeže, do níž vstoupil. Začátkem roku 1938 jej odvezl zaoceánský parník Champlain („Tam jsem jedl poprvé v životě přepychové jídlo,“ vzpomínal) do Francie. A odtud se v zimě dostali s pomocí převaděčů do Španělska.
Od roku 1936, kdy se část vojska a církev spolu s krajní pravicí pokusila o převrat proti volbám, v nichž vyhrála levice, tam zuřila válka. A situace byla zapeklitá, nepřehledná, krkolomná a byla výzvou pro mnohé politické protagonisty. Mohutné anarchistické organizace tehdy odložily nenávist ke státu a nechaly se přemluvit ke vstupu do vlády, disidentští anarchisté, kteří nesouhlasili, se ocitli blízko krajně levým marxistům. Levice měla hlavu v dlaních: má se „jen“ bojovat proti fašismu, nebo je na místě provádět zároveň sociální revoluci?
Stalinistou až do smrti. Del Berg se odvážně postavil fašismu, ale léčce stalinismu neunikl.
Mussolini a Hitler mocně podporovali fašisty, demokratické státy daly od španělských antifašistů ruce pryč. Zato Stalin se do španělské arény vrhl se svým obvyklým arzenálem: političtí a vojenští „poradci“, represe proti nestalinistické levici, únosy, mučení a vraždy. A právě stalinisté kontrolovali Mezinárodní brigády, do nichž vstupovaly desetitisíce čestných mužů, kteří nechtěli přihlížet nástupu fašismu.
Brigáda ve víru zmatkůBrigáda amerických antifašistů byla od počátku ve svízelném postavení. Nejenže její misi nepřál americký stát, ve Španělsku byli její členové stalinisty podezíráni z trockismu a Kominterna na jejich loajalitu dohlížela skrze politické komisaře. Politické problémy čekaly veterány i po jejich návratu ze Španělska. Odhlédneme-li od perzekucí ze strany amerického státu, postavil je do nezáviděníhodné situace pakt Ribbentrop – Molotov. Zatímco část veteránů byla pro válku s Hitlerem a později se snažila dostat k vojenskému boji, druhá část byla do napadení Sovětského svazu Německem věrná Stalinově tezi o tom, že válka proti Hitlerovi je imperialistická, a proti válce brojila. |
Tak jako 2 800 mužů z americké Brigády přátel Abrahama Lincolna a tak jako její příslušník Del Berg. Nejprve sloužil poblíž Barcelony, poté bránil Teruel, bojoval u řeky Ebro. Berg těžil ze své znalosti španělštiny a zajišťoval pokládání komunikačních linek. Nakonec skončil ve Valencii, kde si užil Španělska i z civilnější stránky. „Dostávali jsme litr vína denně a párkrát jsme tam byli dokonce v kině,“ vzpomínal.
Jenže odpočinek netrval dlouho. V srpnu 1938 se fašisté snažili bombardovat železniční stanici, trefili však omylem klášter, kde byl Berg s kolegy ubytován. „Říkávali jsme, že pokud chcete být v bezpečí, musíte se schovat tam, kam fašisté míří,“ usmíval se při vzpomínání Berg. Tehdy mu skončil v játrech šrapnel, nosit ho tam bude do konce života. Musel zpátky do Spojených států, i když litoval, že nebojoval tak, jak si přál.
Prototyp aktivisty
Doma v Modestu se po příjezdu opět živil, jak se dalo, za druhé světové války strávil tři roky v armádě. Španělskou zkušenost však ze sebe nesmazal, bohužel však nesla stalinistickou pečeť, i když Berg již dávno nebyl mladíkem s dobrým srdcem a bez politických znalostí. V roce 1943 vstoupil do Komunistické strany USA. Do konce života urputně nenáviděl trockisty za to, že interbrigadistům jednou ve Španělsku namalovali na dveře hákový kříž, protože stalinismus a fašismus byl pro trockisty i anarchisty stejným nebezpečím.
Na Berga naopak nezapomněl stát, slídil po jeho známých, vedl na něj složky. Stejně dopadli ostatně i jeho druzi z Brigády. Stát je označil za pomýlené „nezralé antifašisty“, jejich spolek Veteráni Brigády Abrahama Lincolna byl veden jako podvratná organizace, stát jim odňal pasy a po celá desetiletí jim odmítal vydat nové. Někdejší interbrigadisté nemohli být zaměstnáni na ministerstvech, někteří byli z politických důvodů propouštěni, neměli šanci na vojenskou kariéru.
Edelweiss Piraten Nejdřív to byly spíš gangy. Mladí lidé se poflakovali po ulicích, nenáviděli Hitlerjugend a jejich členy mlátili, kdykoli mohli. Během války byl však jejich odpor vážnější. Schovávali německé dezertéry, kradli nacistům munici a vykolejovali vlaky. Většině členů Edelweiss Piraten přitom nebylo víc než osmnáct. |
S Bergem měl však stát spoustu práce, byl totiž živoucí ukázkou hektického aktivismu. „S bojem španělského lidu jsem cítil tak silně, že když jsem se dostal zpátky do Spojených států, chtěl jsem pokračovat v tom, co jsem dělal, po svém,“ napsal v listu The New York Times.
A snažil se, jen samotný výčet organizací a spolků, které založil, by vydal na vlastní článek. Jeho aktivismus byl poživačný a bez limitů, byl aktivistou téměř na všechno. Spoluzaložil organizaci Sjednocení dělníci z farem, angažoval se proti válce ve Vietnamu, vedl úspěšnou při v kauze nespravedlivě odsouzeného Afroameričana, byl viceprezidentem lokální pobočky Národního sdružení na podporu barevných a jejím jediným bílých členem.
Působil v bezpočtu výborů za nespravedlivě stíhané, byl jedním ze tří dělníků z farem, kteří svědčili před Kongresem o pracovních podmínkách, stál tehdy jen kousek od manželky prezidenta Eleanor Rooseveltové, organizoval demokratické kluby, pořádal protiválečné demonstrace, byl aktivní v Kongresu kalifornských seniorů i Kalifornské alianci Američanů v důchodu, pomáhal organizaci proti zneužívání mexických zemědělských dělníků, věnoval se bytovým problémům. V osmdesátých letech dokonce monitoroval volby v Namibii.
Snad neexistovalo téma, na které by nesáhl. Vzpomeňte si na jakoukoli otázku – a máte téměř jistotu, že ji aktivista Berg pravděpodobně neopomenul. „Někdy je to tak, že když to neudělám já sám, neudělá to nikdo,“ vysvětlil v jednadevadesáti letech novinářce.
